Píseň nenávisti.

Ó palčivý jak peklo!

Ó hořký jako žluč!

Jdi z cesty mému srdci

a mrtvé skály muč!

Co mám, vše vezmi, vezmi!

prosím tě pro Boha –

jen do mých snů se netlač

jak démon mátoha.

Ó nelísej se ke mně!

Jidáš se lísal též.

Dnes líbáš moje ústa

a zítra zrazuješ.

Já hledám srdce věrné,

upřímný, stálý hled –

tys těkavý jak voda,

dnes pára, zítra led.

Já hledám srdce silné,

jež věří člověku –

tebe však slovo pravdy

vždy dráždí do vzteku.

Jen kadidlo chceš střebat

do nozder zjitřených –

jak tygr drásáš ruku,

jež odkryla svůj hřích.

Křivé je tvoje slovo,

tvé rty jsou zkřivené,

křivý tvůj zrak i mozek,

křivé i srdce tvé.

Co včera bylo pravdou,

to je ti dnes už lží,

cos včera vznášel k nebi,

dnes vláčíš kaluží.

Tak hnusíš se mi celý

jak jařmo jelenu –

ba celou bídu lidstva

zřím v tobě vtělenu.

A všechnu lež a zlobu

a všechno šílení –

na hranatém tvém čele

zřím Kaina znamení.

Jsi věž, jež praští k pádu,

ač pne se do nebe –

tak cítím tvoji vládu –

pusť, pusť mne od sebe!

Já vše chci zapomenout,

ba vše chci odpustit,

vše dát ti, co je mého,

jen jedno nech mi – klid!