PÍSEŇ NOCI 20. ŘÍJNA (II)

Ale slyš ten vážný hlas, jenž praví: „Nezapomeň!“

Slyš ten vážný přísný hlas.

„Nezapomeň, čím byla koupena tato chvíle,

čím koupena byla, čím koupena ještě bude.

Na pěstě sevřené nezapomeň, na staletý útisk.

Nezapomeň na mrtvé, kteří nezemřeli pro svou věc.

Na poslední pohled nezapomeň. Na poslední myšlenku,

jež tápe do prázdna a nenajde už půdy.

Na všechny mrtvé a na ty, kteří zemrou, nezapomeň!

Na rozvrácený dům a na vyhaslý krb.

Na smutné odchody a na smutnější návrat!

Na dítě, které matka vidí hynout,

a žel, jež matka vidí žít.

Na to, jež dozrálo pro neřest, padavče ulic!

Na zimu bez uhlí, na zkřehlé bosé nohy,

na hlad a na mor nezapomeň!

Na města nezapomeň, ze kterých nezůstal jediný kámen,

stromy, z nichž zůstal jen jediný, ubohý pahýl,

němý a krutý žalobce!

Na pole, v nichž železo sili a ze kterých železo vyšlo,

nezapomeň!

Kdybysi zapomněl! Já nedomyslím!

Kdybysi zapomněl a kdybys nedocenil!

(tak mluví noc!)

Kdybysi zapomněl, jak trestala bych tě

vzpomínkou!

Ráj by se peklem stal, zoufalstvím přešlá tvá radost.

Nic nežli hanba nežilo by.

Tvář bysi ukrýval a neukryl nikdy,

v hanbě bys sklopil zrak, a přece viděl

výsměšný soupeřův pohled:

Bohatství měl jsi. Jsi chudý. Marnotratně

svůj úděl prohýřil’s, synů svých, vnuků svých úděl.

Poslední vzal jsi jim, proč jsem se obával tebe:

Touhu.

V nejtěžších ztrátách tě vzpřimoval veliký sen.

Dnes šlápnu klidně už na rasy neschopné šíji.

Nikdy se nevzpřímíš, nevstaneš, nezatoužíš!“