PÍSEŇ NOVÉHO PLEMENE

Je každý zítřek oplodněné ženy klín,

v němž rodí se a vydá hlas tvá krev.

A každý včerejší den hrob je, prach a stín.

A člověk včerejší je také stín a hrob,

je herec zašlý, doslov, jím se končí děj,

je povalený mezník v křižovatce dob, –

a když přec ještě vrací se, je živ,

své zasednout chce místo, vrůsti v zem, jak dřív,

v něm zříme příšeru. – I zabíjíme jej.

I zabíjíme jej, ať v sobě, v tobě, v drahých svých,

neb v těch, jež nenávidíme,

a to je oběť, za níž jednou sklidíme

v žních lásky nové plody ve dnech zářivých.

Ať mnoho srdcí shoří v čisté oběti,

neb bez obětí není nových životů

v tom divém letu věčném.

Vždy velká oběť značí nové početí

lepšího člověka

v tom dění nekonečném.

A zrodu lidského my zapomeňme hlas,

jenž slabostmi a nářky v smrti vrcholí.

Své bytí přenesme až někam za vzkříšení čas,

v ten nový život, od věků již vytoužený,

jenž jednou přijít má.

a láskou, která nezrodí se za století,

dnes nezrozené ještě muže, ženy, děti,

horoucně zobjímá.