PÍSEŇ O BARVĚ ZELENÉ.

Poslyšte děti velikých měst,

oběti kouře a prachu,

o barvě neznámé radostnou zvěst,

královské sestře nachu.

Z klikatých ulic dusivých,

z vysokých, zčernalých domů

pojďte k nám do hor, kde žije smích

a léčivá barva stromů.

Neznáte, co je panenský list,

neznáte nádheru listí,

lákadlo hnizd a kosa hvizd,

vánek když ve snětích svistí.

Hoj naše samety horských luk,

chumáče vonné trávy,

kolik má tonů hudby zvuk,

tolik vás odstínů baví!

Hoj to je barva zelená,

nejkrasší z boží duhy,

v zázraky moře vtělena,

domovem zvolila luhy.

Hoj, to je barva zelená,

nejkrasší barva lenu,

z ráje snad samého snesená,

stvořená pro Evu ženu.

Hoj, to je barva kouzelná,

ta choré oči zléčí,

kde rána v srdci smrtelná,

na vzduchu zde jí svědčí.

Neznáte všecku tu nádheru,

přepych mé barvy, mé těchy,

v údolí svedu vás k večeru,

k potůčku v tajemné mechy.

Neznámé spatříte traviny,

motýlky, broučky i larvy,

zelení oblité skaliny,

všecky jsou mojí barvy!

Najdu vám místečka zářivá,

ukrytá v tlumeném tonu,

že bude duše žárliva

na krásu bez úhonu.

Srdce tou barvou se zachvěje,

z prsou chce ven k tomu zlatu,

že sama královna Naděje

krasšího nemá šatu!