Píseň o Bélovi.

Tak v listech čteme dějepravy:

ve chrámě stála modla Bél,

již v Babyloně ctily davy

a ve prach potřel Daniel.

Jí k službě byla řada kněží,

dar denně dán jí na počest, –

čtyřicet ovcí před ní leží

a k tomu džbánů vína šest.

Noc každou snědla ústa modly

i mouky bělné dvanáct měr – –

a věru, vždy se kněží shodli, –

vždyť dosti měli na výběr!

A stálá byla lidu víra

i oběť z léta na léto,

až prorok pozval krále Cyra,

vzal popel a vzal řešeto.

Tak podnes věštců řada smělá

lid vzletným slovem unáší, –

však jako druhdy kněžím Béla

jim vlastenectví – vynáší!

Zřel prorok stopy v chrámu celém,

když odkryl kněží lesť a klam; – –

kdy lid náš bude s Danielem

as popel sypat ve svůj chrám?