Píseň o cnostné Ludmile.

Z těch nejkrásnějších květů jsem

věneček pro ni uvil

a s dojímavým pathosem

jí o své lásce mluvil.

Vyslechla tiše moji zpověď,

však když jsem prosil za odpověď,

tu hlavinkou jen hodila

a řekla: „Můj ty světe!

Já jsem ta cnostná Ludmila

a nevím, co s tím chcete –

Hihihihi!

Já nevím, co s tím chcete!“

Čas vhodný víc se nevrátí –

a běda, kdo se zpozdil!

Jak vyložit mám, drahá, ti,

že v lásce je přec rozdíl? –

Bych slova znázornil hned skutkem,

já v objetí ji sevřel prudkém,

ač tvář svou v dlaně ukryla:

„To lehtá – ale jděte!

Vždyť já jsem cnostná Ludmila

a nevím, co s tím chcete –

Ichichichi!

Já nevím, co s tím chcete!“

Polibky na rtech růžových

tančily divý kvapík:

Tvou duši, dítě, vyssál bych,

neb v lásce jsem já chlapík!

Už nezkoušela prchnout ani,

jen vínek tiskla v malé dlani

a udýchána prosila:

„Proč skráně žhnou mi, rcete?

Vždyť já jsem cnostná Ludmila

a nevím, co mi chcete –

Hohohoho!

Já nevím, co mi chcete!“

– Když posléz den se nachýlí,

je nutno jíti domů,

a smutně jsme se loučili

s útulkem stinných stromů. –

„Věneček v lese zůstal asi,“

až při rozchodu vzpomněla si:

„Je celkem věc to rozmilá

a jedno jen mne hněte:

jsem totiž cnostná Ludmila

a nevím, co s tím chcete –

Tralalala!

Já nevím, co s tím chcete...“