PÍSEŇ O DOBRODRUŽNÉM SRDCI.

To srdce odvážné bylo kdys...

A smálo se metelicím...

A smáti se všemu, byl jeho rys.

Tak smáti se živým i tlícím.

To srdce se brodilo v závějích,

kde mizel čas v bezhlasém tichu.

Jak ptáci se krčili na větvích. –

To bylo až k smíchu, k smíchu...

Tak z počátku laškovně, v svévoli

krev kouřící ždála si chladu.

To ve chladu tuze tak nebolí.

A pod sněhem není hladu.

Sníh svítivě, slavně se chumelí.

A v dálkách to vesele zvoní.

Venkovských statků průčelí...

Cval divých koní...

Kopule, věže stařeckých měst.

Stále se chumelí... Ano...

Celý svět zasypán už jest...

Až k nebi vše zarovnáno...

Převěje hudba. – A zas nic. –

Zlozvuk na strhané struně.

Luna naslouchá do dálky, sníc...

– Něco se stalo luně? –

Kraj míří, les mlčí bělejší,

bez křiku, bez lidského hlesu. –

A nikde podušky teplejší...

– Něco se stalo lesu ? –

A závěje vrství se, fičí sníh:...

Kam srdce jen odvahu dalo?

A krvavé stopy hle, v závějích

– Něco se srdci stalo? –