PÍSEŇ O DOMOVĚ.

Tam v dáli, v tiché údolině,

již stříbrem šumným řeka tká –

sní staré město v zahrad klíně,

jak z dávných časů pohádka.

Ó, dobře znám tě, město v dáli,

tvých tichých ulic snivý šer,

tvou zvonici, již mechy halí,

a zvonů hudbu u večer.

Ó, dobře znám tam každý kámen

a starých domů každý štít,

ať červánků ho zlatil plamen,

ať měsíc stříbrem na něm kmit.

Ó, dobře znám ta šerá loubí

a každé okno vidím v snech – –

to svlačec a to réva vroubí

a ptáci pějí v lupenech.

Ze starých zahrad večer v květnu,

se ozval slavík, soudruh hvězd –

a mnohou slyšel's zalkat flétnu

i starých houslí snivou zvěst – –

V hloub zahrad starý dům se tají,

jej věnčí réva staletá;

tam v listoví si ptáci hrají

a mnohý v okna přilétá.

Znám dobře vše v tom starém domě,

je drahý mi tam každý kout,

a každý kámen sní tam o mně –

jak nemohl bych vzpomenout!

Krb starý plál jak hvězda v stínu

a zlato před mi na čele,

kdy dítě snil jsem v matky klínu

a v sny mé hráli andělé.

Z úst matky mnohá zněla báje

a ze rtů otce starý zpěv – –

Ó, tenkrát hostil's blaho ráje,

ty starý dome v stínu rév! –

Tam v drahý kraj, tam v modrou dáli

na zlatých křídlech pluji v snech – –

tam rtové duše krásu ssály

Ó, přírodo, tvých na ňadrech!

Tam po prvé ty's duši snivou

svou věčnou písní rozchvěla,

jíž stromy šumí notou tklivou,

i ptačí píseň veselá,

již v zefyru je slyšet vání

a v bzuku včely nad květem

a v hlasu bouře, ve vln lkání,

i v echu do skal zakletém.

Tam v duši moji přehluboko

jas červánků i zoře stek, –

a jako v jezer bezdné oko

tam skanul luny paprsek.

Mír souhvězdí a duhy něha

a meteorů zářný let,

i blesku žeh, jenž nebem šlehá,

mně v duši jiskrou pozalét.

Tam prvně Písně v jara čase

mou oblétaly snící skráň

a duše krásou spíjela se,

jak jezer modrem mladá laň – –

Tam prvně anděl Poesie

mně sladké šeptal předzvěsti...

Jím v duši věčná krása žije

a v srdci věčné bolesti.