PÍSEŇ O DOMOVU

Jen silueta mátožná

se dere mlhou podzimní,

když večer nachýlí se k tmám.

Jak z velké dálky hledíš tam,

když smutkem zaklet stojíš v ní,

v té chladné mlze podzimní,

tak sám a sám a sám.

Kdys všechny horské cesty znal

tvůj krok, když bezpečen a mlád

šel bez závrati každou z nich,

ať lesní šero na stráních

tě vábilo v svůj temný chlad,

ať nejvyšší tě vršek zval

na slunný, nelstný smích.

Jak nepřátelských mocí štít

teď strmí půlkruh němých hor

a cesty sráz a tes.

Spí pod nimi tvých otců ves

a v ní tvůj pokrocený vzdor,

jenž hlídá chudý dům a zor

jak starý věrný pes.