Píseň o haleně.

Tobě, tobě píseň moje chudá

zvučí jako prosté vísky zvon,

šate český, prostý jak ta hruda,

na níž děd můj vzal svůj vznik i skon.

Na ní on se zrodil, po ní chodil

směle, hrdě, zpříma jako pán,

do ní sémě nadějí svých hodil,

do ní též byl posléz zakopán.

Nechať vroucí družby ples mu kýval,

neb jej štvaly nenávisť a zášť,

děd můj mlčky srdce svoje skrýval

v hrubý ten a neprostupný plášť.

Přišel kupčík, mluvě řečí cizí,

chtěl mu moc a česť i zlato dát.

aby zapřel zvyky svoje ryzí,

odložil svůj prostý mrav i šat.

Aby spodlil starou duši svoji,

aby zapřel krev svou i svůj rod,

v šatě modním, vetchém, těsném kroji

drahé mluvy vlastní zbavil plod.

Tu prál děd: „Pryč od našeho prahu,

nech si zlato, hedváb, lesk i klam,

pryč jdi, dále, zálesský ty vrahu,

jáť tvé dary příliš dobře znám,

Jdi, já smetu prach i sled tvé paty,

slib tvůj nic mi, hrozba tvá je dým,

vari od nás, ďáble věčně klatý,

sice halenou tě zardousím!“

Tobě, tobě píseň moje chudá

zvučí jako prosté vísky zvon,

šate český, prostý jak ta hruda,

na níž vzal můj děd svůj vznik i skon.