Píseň o hodinách tvůrčích

V létech, kdy zraje v polích klas,

v podzimech víno a v zimách tvůj duch,

osamělý když tvůrčí hlas

činem se zjevit má jako Bůh,

musí bdít Hodiny rostoucí,

žhnouti sluncem jak výheň bílá,

v poslední dovršení díla

pálit jak peklo horoucí.

Na pláni zlatě slunečné

tančí, hle, žhnoucích Hodin rej.

Bílé jak ženy jsou skutečné,

nahé a vzdušné, vždy čarovněj

od rána žhavější k poledni,

dvanáct až se jich v kruhu vzpíná,

obilím praskají, vůní vína,

vášní svou dozrálou poslední.

Dvanácti Hodin žhavý kruh,

Slunce tož majestátní výš.

S vrcholu spouští se v les a luh

Hodina za Hodinou již,

napětí hasne a chlad jak vál,

přestaly tančit vzdušné ženy...

Zrozen čin. Tenť však je opuštěný,

zrodem jeho kdo sebe dal.