píseň o hodném muži

hle, zbrojí a hudou

ve městech i vzduchu,

že brániti budou

na vodě i suchu

vlast svou a čest.

a dí:

nepřítel bdí.

zvou po residencích

se, kramáři věční,

a na konferencích

se řeční a řeční.

tak slepují pakty.

a dí:

přítel náš bdí.

kdo přítel děl?

kdo nepřítel?

toť přece zcela jasný krám,

i když to skrývá budoucnost.

lid má vždy jednak řádnou zlost,

pak důvěru a srdnatost.

já se v tom ovšem nevyznám:

kdo proti komu a kdo s kým.

jsem hlup, že toho nevidím,

tak hlup, že se vždy zastydím

se ptáti.

kdyby tak někdo vysvětlení nám

chtěl dáti:

hle, z jejich vůle jsi tak hlup,

neb třeba jim, bys zůstal hlup.

chce každý politický sup,

by lid byl všude jak ty hlup.

muž taký nejpotřebnější,

mu hloupost chléb je vezdejší.

ty žiješ hlup a umřeš hlup,

té nejhloupější smrti lup.

ty všechno klidně vyslechneš,

pak dýmku zapálit si jdeš

a růžovým se díváš sklem.

ty jsi ten hodný muž.

ty trpíš dál a trpíš něm,

jsi v koncích se svým rozumem,

nemůžeš chápat už.

ty jsi ten hodný muž.