PÍSEŇ O HVĚZDÁCH.

Zeleň luhů, hlasy moře,

barvy, tóny, záře, vůně,

vše jest řečí, v níž duch světa

usmívá se, lká a stůně;

ale z hvězd se v prostor lije

jásot, ples a harmonie,

ba zdá se mi, že za nimi

srdce boha bije.

V nich to svítí, z nich to volá:

„Ku životu, ku životu!“

Záře jich jest dithyrambou

ducha, jenž spjal v pouta hmotu.

Přemožený chaos tmavý

cítil paprsk lásky žhavý

a vypučel na všech stranách

v hvězd a sluncí davy.

Azurovým pláštěm smavým

on svá pouta skrývá ve dne

a hvězd květy ohnivými

v noci v dálce nedohledné.

Z toho moře beze hrází,

cítím, jak mír v srdce vchází,

a že kdos mi v duši perly

plnou rukou hází.

Ó jen plaňte věčným leskem

tiché hvězdy, světy valné,

ať již zhlížíte se v moři,

nebo v oka slze kalné;

lesk, jenž ve vás plane, svítí,

volá: „naděj, síla, žití!“ –

slyším, když jste dávno zhasly,

hymnou z duše zníti!