PÍSEŇ O IDEÁLECH.

Hoch kráčí bledý s plavým vlasem

a planoucíma zrakoma,

a v rukou lýra sladkým hlasem

se chví a toužně duní časem,

a jinoch květnou nivou stoupá,

zrak nadšený se v modru koupá,

kde světlých vidin sta se houpá,

a v skráň mu bije křídloma.

A zasvěcuje svoje vzněty

a všechny síly v žití svém,

svých činů nejkrásnějších květy

a myšlének svých celé světy

jen lidstva na trůn povznesení,

své vlasti, rodu oslavení,

a v mladistvém tom zanícení

chce býti jeho Tyrtaeem.

Dva modré zraky dál mu planou

na čarovných snů obzoru,

květ ženství, neskvrněný hanou,

mu klesne na hruď milovanou –

pak jeho slavné, velké jméno,

glorií věčnou ozářeno,

ve srdcích lidstva bude čteno

a v pyšných deskách z mramoru.

Jest z hocha muž, a v život vkročí,

jejž zřel jen clonou mlhavou,

ty vidiny mu mizí z očí

a lehce vzduchem dál se točí,

v nich jeho zrak se ještě stápí,

co prósa tkne v něj ostré drápy,

a již svou drsnou cestu skrápí

svých zraků rosou krvavou.

A přejde čas – a všemu zvyká,

a k žití chuť v něm vítězí,

a v suchá akta úředníka

květ citů suchý uzamyká

a tloustne, dbá teď o něj žena,

jež nad předsudky povznešena –

cit, krása její nahrazena

mu hojně byla penězi.

Neb pod prapor se staví fráse,

prý v služby svého národa,

a radami a řečmi háze,

chce copů, šosů bořit hráze,

zná ledabylo vlasti děje,

při pivě české písně pěje –

a kde se úsměv, zlato stkvěje,

tam krev i duši zaprodá!

Neb aspoň přísným soudcem býti

chce v říši volné umění,

a vše, co němůž’ pochopiti,

chce katovsky jen popraviti,

neb pustým úsměškem to stihá,

kde posvěcení blesk se mihá –

jen všednějším čím která kniha,

tím líp ji v chvále ocení.

Jen vy, vy řídcí vyvolení,

jenž blouzniti jste přestali

v tom nerozumném zanícení

a v ideálech, kterých není;

již umění jste milovali,

jichž soud předsudek nezahalí,

již máte vášně, hněv a žaly,

v čemž jste vždy lidmi zůstali;

vy tvoříte, a trpkosť, bída

jest truchlivým vám údělem,

vám myšlénky ten kritik hlídá,

a professor rad napovídá,

a úředník od svého stolu

a politik v svých věrných kolu

útrpně hledí na nás dolů –

a pokračují v díle svém.

A to vše přejde. Frašku bědnou

přestanou oni všichni hrát.

Smrť přetrhne jim rukou lednou

tu efémerní práci jednou

i plané činy nečinnosti.

A za pár roků v budoucnosti

si bude prachem jejich kostí,

jich jménem, soudem vítr hrát!