Píseň o kladivu.

Jako píseň zaznívá

buchot mého kladiva,

úsečně a krátce,

hromová a vítězná,

drahá mi a líbezná,

velká píseň práce.

Nad hlavou se povznáší,

tisíc jisker rozpráší,

rozpálí se, svítí,

vedeno mým ramenem

proletí i plamenem,

do žáru se řítí.

Něco tvými nárazy,

kladivo, mi přechází

v krev a svaly rázně,

praví mi tvůj blízký vzor,

abych šel vždy ohni vzdor

směle, prostý bázně.

Zni, ó, zni a buš a hraj,

ať to zvučí v tichý kraj,

v kterém se už stmívá,

ať to slyší žena má,

která v jizbě nad náma

děcku píseň zpívá.

Měkký cit a pohádky

musí míti od matky

i syn pracovníka,

mou však hlavu v sudbu zlou,

nuže, zni, ať na tu mou

kolébavku zvyká.

Zni, ó, zni a v hromu svém

provázej mne každým dnem

na dál celým žitím,

vypovědět ranou zkus

pevné mojí duše kus,

vše, co chci a cítím.

Až pak jednou utuhlý

vložen budu do truhly,

při níž děti stanou,

zvíš svůj úkol poslední:

kladivo mé zabední

hromovou mne ranou!