PÍSEŇ O KLAMNÉM PROCITNUTÍ

A vlažné větry vály,

co krýt měl zemi sníh,

by mrtví krásně spali

v nizounkých domcích svých.

Jak živým je ve vzpomínání,

tak mrtvým pod sněhem,

tkví bezpečný klid v skráni

tím věčným noclehem.

Zem bez peřiny bílé

jak mrtvá, nahá věc

vzbouzí se každé chvíle,

však nevzbudí se přec.

To zimy větry vlažné

lhou jasné myšlenky.

Víš? Kde je ptactvo tažné?

Květ první sněženky?

Nic nevoní tu ještě,

nic ještě nezkvěte,

ty nekonečné deště

nezrodí poupěte.

V dny slunovratu zima

se nezazelená:

Skrývaná láska jímá,

když bolí vězněna.