PÍSEŇ O KLEMENTINSKÉM STUDENTU.

V mlčelivém, tichém dvoře

zapomenut sto let stojí,

sto let stojí, nehýbá se

němý student z kamene.

Starý prapor v ruce jedné,

v druhé těžký palaš tiskne,

nehýbá se, sto let stojí –

kdož si na něj vzpomene!

Hustolisté čilimníky,

divokého vína sněti

zakryly ho temnou clonou,

ovily ho dokola,

a přec v jeho ztuhlé hrudi

pod kabátcem pískovcovým

a v tom čele pod širákem

žhavý oheň plápolá.

Žhavý oheň! Můj ty smutku,

mohlo by se lecco státi,

rudým chumlem nade dvory

kdyby šleh’, jak do kartů

zavichřil si semináří,

zatočil se nad aulami

a v rum sežeh’ přes hasiče

třeba c. k. sternwartu!

Co je dělat? Starý symbol

nerozumí stylovosti,

nechápe, co analysa

národní je podstaty,

neví k modernímu žití

pro národy veškerenstva

že je třeba místo krve

horizont mít vypjatý.

Bude radno do musea

odstěhovat jej pryč s očí

do skleněné zvláštní skříně,

přelakovat fermeží,

v době výstav, smiřovaček,

honneurů a excellencí,

kterými se Čechy hemží,

zatím o víc neběží. –

Ale duše nečekala,

vyšla z těla kamenného,

rozhlédla se velkým okem,

okem plným nových tuch,

zda-li dosud sťaté hlavy

na mostecké blízké věži

ukované v rzivých klecích

hledí dolů v český vzduch.

Ticho – prázdno – dávno ztlely,

rozpadly se jak ta pomsta...

Zamířila tedy duše

v síně slavné kolleje

poslouchajíc, s které strany

hlahol věrných bakalářů

v nadšení svém nezlekaném

prostorami zachvěje.

Na kathedře poděděné

suchá věda suchou lekci

jednotvárně odříkává,

Husův žár tu nehoří,

kritické se fráze kroutí,

skeptické se ledy robí,

kultura se potvoří.

Pod kathedrou syrovátka

v mladých tepnách módně zchladlá

nemůže se horce zpěnit,

k výšinám cit nelétne;

Švéd se valí přes most zase,

není, kdo by odrazil ho,

neboť nelze zmeškat přece

báječný match na Letné.

Pokývala duše smutně,

potlačila kletbu v hrdle,

prapor stiskla pevněj v pěsti

a pak s tuchou neblahou

vyšla smutna těžkým krokem

ze zastydlých oněch síní

pod zmodralé nebe volné

rozklenuté nad Prahou.

A hle, našla na své pouti,

s kým by hled se jaře zjiskřil,

s kým by hruď se zdula znova

k obraně a v odvetu.

Vlast je jinde, jinde hoří

oběti jí na oltářích,

jinde svatá píseň její

pudí srdce do květu.

Jinde bouří staré hněvy

dosud v milionech ňader,

v milionech prostých lebek

trysknou vzdory vzkypělé

přes pošklebky hysterické

negujících automatů:

jinde, neofficielně,

rostou už křivd mstitelé.

Sfouknou snobské krasoduchy

jako chmýří pampelišky,

doktriny a estetiky

ke všem čertům poletí,

Nadšení se navrátilo

ze zakletí příšerného.

Vzdejte se mu! Marno váhat

do nového století!

A tu duše vzkřikla jaře,

řinkla o zem těžkým mečem,

na svá prsa stiskla bratry;

a ten oheň v klokotu

z jejích prsou jedním rázem

všechněm spolně do žil přešel,

srdce rozžal v jejich ňadrech

k plnějšímu životu. –

Starý student zmladlý divem

přerodil se v onom čase,

v generaci nejjitřnější

povstal se svým praporem.

Lak ho čerstvý neudusil,

byť byl třikrát přelakován,

přece jeho srdce bije,

zrak se jiskří se vzdorem.

Do vitriny do musea

ať ho dají někam za sklo,

ale vlastmi v širém kruhu

vítězné jde Nadšení,

miliony druhů křepkých

spolnou prací o volnosti

kamenného bratra toho

jižjiž slaví vzkříšení.