PÍSEŇ O KONCI ČESKÉHO KRÁLOVSTVÍ

Tak oddýchá klidně a zhluboka zem,

vše zeleň, vše míza, vše nezlomné zdraví...

Noc šeptá svým poodhrnutým rtem,

je vítr dětinsky hravý,

i stromy stoleté ožily.

I shrbené stříšky i erby zlaté.

Snad milenci vyšli již, zpozdilí

a jejich krok láskou se zmate.

Já též jsem byl milencem. Lid i kraj

i smutek mi štědrým býval.

Vše záhadou zpívalo: kvěť a zraj!

Já do hvězd se díval a díval.

Já milencem byl jsem: i v bohatství

jsem věřil své černé země.

Mně stačil pruh nebe modravý

a žhnoucí ta láska ve mně,

ta láska ve mně.

Má hlava ta vysoko v oblacích

a v dálce mé zraky.

Já s orlími křídly po ledovcích

jsem kroužíval taky.

To bývalo. Ale teď, kudy jdu

zřím ruku, od práce černou.

A duše plna neklidu

za lásku svou hrdou, věrnou a věrnou.

Ne, nevěřím dnes už, jsem upjatý.

Vše číhá za strašnou maskou.

I nebe modré, den proklatý

se dívá k nám s vylhanou láskou,

s vylhanou láskou.

Já nevěřím slibům ni lstivým dnům:

Je panstvu zem podarována,

co proti těm českým rebelům

mstu pozdvihlo mocného pána.

Chtěl národ krále, však nemoh’ jej mít.

A chud je a hladem vyje.

Pro representace je svlečený lid

pln poťouchlé ironie,

hrad červotočinou je setlelý,

král spiklých by bál se tam duchů.

Na koruně emblem je setřelý

a slabou již křísí tuchu.

Jsou parkety poťouchle skřípavé,

zní disharmonií dějů.

Té parádě stářím ryšavé

já, moderní kacíř se směju.

Rád s otrhanci bych jednou vnik’

do komnat, jež stlívají v zlatě

a za ironický všem rozdal dík

po lůžku i po komnatě,

i po komnatě.

Já po křeslech hadry bych rozestřel

těch červotočivých

a revoluční bych píseň pěl

o nových královstvích,

o kterých se nezdá žoldákům

v předsíních u císařských dveří

ni sentimentálním hlupákům

a bezmyšlenkovité zvěři...