PÍSEŇ O KORUNOVÁNÍ KRÁLE LOVISE.

Byl Karel v Cáchách. Stár tak nyní byl,

že věděl, smrt že dlouho otálet

už nemůže, že skosit přijde jej

už za krátko, vždyť dosti loudavě

se k tomu měla, konat úřad svůj,

vždyť zdálo se, že zapomněla naň,

ač na žádného nezapomíná.

Byl Karel klidný, byla vítána.

Co měl zde ještě dělat na zemi?

Vždyt úkol jeho byl už dokonán:

Byl pohan přemožen a rozdrcen,

vlád’ Kristův kříž nad světem vítězně,

na trůnu v míru seděl apoštol

tam v slunném Římě, plála Francie

střed světa křesťanského v slávě své

a klonily se země národy

před velikostí její v obdivu!

A mír a klid na nivách žehnaných

té sladké vlasti ležel nerušen

a v celé říši hlavy nebylo,

jež proti řádům by se zvedala

jak dříve někdy v zpouře divoké,

ba ani těch v oblasti nebylo

už celé říše, již by dychtili

svým bližním křivdu páchat soukromou,

vždyť v Cáchách čtrnáct hrabat sedělo

pře soudit určených a celý rok

se nedostavil jeden žalobník.

Tak Karlu zdál se rájem širý svět,

a přece teď, když na pavlánu stál

a zíral při úsvitu v zahradu

tu porosenou, sotva z dřímoty

se vzbouzející ptačím šveholem,

vzdech těžký náhle pozved’ prsa mu

a čelo jeho bílé, vysoké

mrak lehký pokryl mžikem, neboť tam

pod stromy mlhou ještě šedými

zhléd’ juna bledého a slabého,

jenž vyrost’ sotva z dětských právě let:

to Lovis byl, syn jeho jediný.

A mocný císař smutně zašeptal:

„V ty slabé ruce žezlo přetěžké

mám položit a na tu stavit skráň,

tu dětskou, nejmocnější korunu,

jež světem plá?“ A císař nevítal

tak klidně smrt už jako před chvílí

a s povzdechem tak Bohu žaloval:

„Proč přede mnou do temna mohyly

šli moji synové, z nichž každý rek

byl plný síly, bohatýra vzor?

A byl-li osud můj, bych sir a stár

na jejich hrobě plakal, Bože můj,

proč tedy Roland můj neb Olivier

pro blaho světa, slávu křesťanstva

ve slunném světle živý nechodí?

Jak mohl bych teď klidně odejít

a těšit se na spánek v rakvi své.“

Tak žaloval, v tom štěkot ozval se

psů lovčích hlasitě a pod stromy

se zjevil bohatýr. Jak sličný byl

při mohutnosti údů souměrných,

jak hrdě tyčil hlavu a jak zřel

do světa směle, ač byl skromný přec!

Květ jeho mládí ležel jako pel

na mužné jeho tváři. Úsměvem

teď vítal Lovise a přátelsky

mu potřás’ rukou, takto volaje:

„Jdu na lov, druhu milý, smečka má

mě záhy zbudila, už větří zvěř

a stěží jen ji, divou zdržuju!“

Ten bohatýr byl Giljom Fierabras,

syn Emeriho, který z Narbonu

byl nazván tenkrát, když se proslavil

a ono město dobyl císaři.

To stalo se, když Karel ze Španěl

se vracel bolem zničen zoufalým

a v slzách horkých stále tonoucí

pro Rolanda, pro paladýny své,

pro Oliviera, kteří zhynuli

tam v Ronsevalech smutně památných.

A jako on, byl celý jeho voj

jak bez duše, a zraky mužů všech

se k zemi klopily a koňů cval

jen bylo slyšet. Věru, zdálo se,

že nesmírný to průvod pohřební

po zaprášené kráčí silnici

ve slunce úpalu. A těžký vzdech

teď nutil Karla hlavu pozvednout,

by vzduchu vssál do prsou stísněných –

v tom uzřel náhle jeho bystrý zrak,

ač zkalen pláčem, město nádherné

na modrém vrchu. Palác z mramoru

plál bíle v lese věží vysokých

a nad cimbuřím jeho karbunkul

jak rudé slunce hořel obrovský,

a císař zvolal všecek udiven;

„Jaké to město, Néme, příteli?

Jsem unaven. Nuž, jeďme rychle tam,

ten bílý palác stínu poskytne.“

A řekl Ném: „To, pane, Narbon jest,

tam jeti tedy, víš to, nemůžeš,

neb jediné to ještě město jest,

jež pohan drží, jinak zničený.“

A Karel zvolal: „Chci to město mít!“

Ném zaražen mu takto domlouval:

„Ty zapomínáš, velký císaři,

že znaveni jsme cestou, bitvami,

že tvému vojsku třeba oddechu!

To město silné jest, my slabí dnes.“

Však Karel vzkřikl: „Chci to město mít!“

Toť hanba jest, že v rukou pohanů

jest taký skvost na našem území!

Ty příliš, Néme, dobrý rádce můj,

jsi opatrný, cnost to kmeta jest,

cnost jinou hledám: vzlet a hrdinnost,

jež nerozmýšlí se! Kdo z reků mých

to město bez odkladu dobývat

se odváží, by zasloužil můj dík?“

Zrak jeho těkal řadou hrdinů,

však ani jeden se mu neozval

a bylo ticho, ticho hrobové.

Tu vzplanul Karel hněvem velikým

a roztrh’ roucho své a zahřměl tak:

„Můj Rolande, ach, Oliviere můj,

teď vidím, s vámi mužnost klesla v hrob

a sirou vdovou jesti Francie!

Ó bolesti má, nebe pronikni

svým výkřikem! Ó bože, dej mi smrt!

Kmet nešťastný, já přežil hrdinnost!

Ta v hrobě spí! Ó, jděte beze mne

v své domy, v náruč žen svých! Zůstanu

zde sám já jediný a zemru zde!

Jen jděte, jděte a když tázati

se budou vás, kde jste mě nechali,

jen řekněte, že přežit nemoh’ jsem

tu vaši hanbu, vaši zbabělost!“

A s koně slez’ a sed’ si do prachu.

Tu za rameno drsně vzal ho muž

a zatřás’ jím a zvolal v nevoli:

„Při živém Bohu, pane, mýlíš se,

tak hluboce my ještě neklesli

a není prosta reků Francie!

Kdo tvrdí to, ten lže, i kdyby sám

to anděl byl! Nuž, ano, v hrdlo lže!“

A Karel usmál se a řekl: „Dík!

Ty život vracuješ mi! Však kdo jsi?“

„Syn Garinův jsem, Ernalt, neznáš mě?“

řek’ bohatýr. „Zde Emeri, můj syn.

Ten dobude to město, které chceš!“

A zvolal Karel: „Ó, teď znám tě, znám!

Tvá a tvých bratrů vzpoura krvavě

se vryla v paměť mou a ještě víc

ty činy, jež jste pro mne konali

po smíru upřímném a trvalém.“

A obrátil se k Emerimu pak

a řekl mu: „Když města dobudeš,

tvým bude na vždy a pak dětí tvých.“

A Emeri se lehce zapýřil,

svůj krásný pozved’ mužný obličej,

ten pyšný svůj a přece skromný zrak

a řekl tiše, ale pevně přec:

„To město dobudu ti, dá-li Bůh.“

A císař zářil. Řekl s úsměvem:

„I ty’s byl nepřítelem někdy mým,

v tom boji tvého strýce Žerara,

tam ve Vianě?“ „Nezapírám to,“

řek’ prostě Emeri, „a přisám bůh,

já z celé duše nenáviděl tě,

neb křivdil’s nám a kdybys křivdil zas,

tu nepřítelem tvým bych zase byl.

Dnes ale miluji tě, Bůh to ví.“

A císař zvolal: „Tak se líbíš mi,

jsi hrd, ač myslím, že jsi stejně chud?“

Chud?“ řekl rytíř. „Pane, to jsem byl,

však ty’s mi nyní právě město dal

a dopřeje-li stejně štědře Bůh

mi kořist tu, tož, věru, bohat jsem!“

A úspěch válečný byl s Emerim,

jenž jediný byl z bohatýrů všech,

co odvážil se Narbon dobývat,

a mocným byl a slavným od těch dob

a lombardský mu král svou dceru dal

a šťastným byl a mnoho synů měl

a jeden z nich byl Giljom Fierabras,

jenž nyní ráno v sadě rozmlouval

před odjezdem svým na lov s Lovisem.

A císař miloval jej velice

a s obdivem si vezdy vzpomínal

na činy, které v útlém mládí už

byl Giljom vykonal. Byl jinochem

ne starším, věru, osmnácti let,

když prvně dokázal své hrdinství. –

Před zámkem jednou seděl Emeri,

před mramorným v Narbonu paláci

a žena jeho s ním a opodál

ve stínu lip si hráli s krahujci

a se sokoly jeho synové

a boží mír byl kolem, klonilo

se slunce k západu a celý kraj

jak v zlaté tonul záplavě a hrad

byl celý růžový a vlaštovky

kol všude kroužily a plnily

vzduch švitorem a srdce plnilo

se Emerimu štěstím, pohlédl

na děti své, za ruku ženu jal,

v zrak její krotký hleděl s pohnutím

a pravil jí: „Kdo nad nás šťastnější

na zemi je? Hleď na ty děti své!

Rci, kdo má krásnější a statnější?

Už, věru, neschází jim ničeho

než aby na rytíře pasoval

je císař brzy, by jim mečů dal

a poslal je porubit pohany!“

A sotva dořek’, ejhle, pod stromy

tu Karlův posel náhle zjevil se

a pozdravil ho: „Zdráv buď, vévodo,

mě císař posílá a vzkazuje,

bys bez prodlení sebral synů svých

čtyr nejstarších a k němu vedl je,

pět let by sloužili mu při dvoru,

pak na rytíře chce je pasovat,

a pevnými je hrady obdaří.“

A zatím co tak posel promluvil,

v lip zanechali stínu jinoši

své krahujce a sokoly a hru

a kolem otce seřadili se

a jásali, jen jeden mračil se,

to Giljom byl, na bratry zvolal tak:

„Buď hanba vám! Což malé děti jste?

Co radujete se? Hněv ve mně plá!

Pět let mám sedět někde nečinně?

Nač sloužit? Komu? Čím? Snad v paláci

mám králi krm a víno přinášet

a plášť mu podávat neb účastnit

se honby v lesích? Jinou hledám zvěř!

Meč dejte mi a koně dobrého

a dobudu vám celý širý kraj

až do Oranže, který vyrval nám

a drží pohan! Až tak učiním,

tu císař bude chtít mě pasovat

hned na rytíře, aniž sloužil bych

kdes v paláci, uzavřen v pokojích!“

Tak zvolal Giljom, starší bratr však

mu jeho řekl, s čelem svraštěným:

„Já půjdu též potírat pohana,

já starší jsem, a proto vůdcem já

a hlavou budu na té výpravě!“

Však Giljom vzplanul hněvem, zuřiv byl

a vzkřikl: „Mlčiž! Kdybych bratrů měl

tři ještě sta, přec vůdcem budu já,

a všickni poslouchat mne budete,

neb cítím k úkolům se povolán,

o nichž jste nikdy posud nesnili!“

A svíral pěst a matka v úzkosti

se postavila před něj s prosícím

a zaroseným zrakem, otec však

děl přísně synům: „Ani slova víc!

Vy půjdete, kam já vás povedu,

tož na dvůr císařský. Kdo odváží

se reptati, když slyšel vůli mou?“

Chtěl Giljom mluvit, matka za ruku

jej pojala však, tvář mu hladila

a tedy mlčel jak ti ostatní,

rty hryzal si jen, všecek pobouřen,

a šeptem pravil matce: „Tedy jdu

a poslechnu, to ale, matko, věz,

že nevrátím se do Narbonu dřív,

než tolik země sobě dobudu,

by tisíc sloužilo mi rytířů!“

Na druhý den Emeri z Narbonu

a čtyři jeho junní synové

se vydali na cestu k císaři

a tisíc jeho s nimi rytířů,

a soumarů bylo as padesát,

co zlato, stříbro nesli, náklad též

říz hedbávných a plášťů vyšitých.

A žena Emeriho z Narbonu

až za bránu šla s mužem, se syny

a vzdychala a tiše plakala

a šeptala si: „ Nač ty boje jsou,

ty bezkonečné, nač to vraždění?

Co bolestí jest ženám snášeti

a matkám ubohým!“ A před branou

se loučila nejdéle Giljomem,

neb nade vše ten drahý byl jí syn

a šeptala mu v ucho: „Dítě mé,

zde sama zůstanu, sto rytířů

jen chránit bude město a náš dům,

kde mladé tvoje sestry zůstaly

o tebe plačíce. Ach, synu můj,

což kdyby pohan město napadl?

Ty přišel bys nás osvoboditi?“

Jak hrdě a jak něžně zároveň

se Giljom usmál, matce slibuje,

že přilít’ by na koni jako pták!

A pak se všichni dali na cestu

a matka ubohá za starý dub

se skryla rychle, neboť cítila,

že mdloba na ni jde a nechtěla,

by někdo zahléd’ ji v té slabosti,

ni její muž ni který ze synů,

v tu kdyby stranu ohlíželi se,

by ještě jednou na ni pohlédli.

Tak Emeri a jeho synové

se dali do Paříže na cestu

a nejslabší neměli tušení,

že zatím k Narbonu se valil mrak,

že městu zmar a zkáza hrozila:

plul mořem mocný Arabie král,

rek Tybald s celým loďstvem velkým svým

a brzy Narbon sevřen vojskem byl

a žena Emeriho zvedala

na baště stojíc k nebi ruce své

a zoufale v dál sílala svůj hlas,

a v pláči svém za synem volala:

„Můj Giljome, kde jsi? Spěj na pomoc!

Což neslyšíš můj nářek? Větrové,

v sluch jeho neste moje volání

a perutě své půjčte rekovi,

by městu spásu přinesl i mně!“

Tak bědovala, on však neslyšel

a vesele ku dvoru s otcem jel

a s bratry svými. Jednoho však dne,

když s nemnohým zůstali komonstvem

ač vybraným, nedbale pozadu

a na pahorku odpočívali

a v slunnou pláň se šírou dívali,

jak hlavní voj se ztrácel rytířů

co mraku stín v poledním sálání:

tu náhle spatřili dav veliký

se nedaleko z lesa hrnoucí

a Giljom vykřik’ vzrušen: „Pohané!“

A uhodl, neb Sarazínové

to táhli z Oranže, kde Klariel

ve velké slávě vládl, mocný král.

Měl sestru krásnou, jmenem Orabel,

tak krásnou, že se stala příslovím

a Tybald král ji žádal za ženu.

Rád Klariel jí jemu zasnoubil

a pohané, jež Giljom viděl teď,

to byli toho krále poslové,

a nesli mu radostnou zprávu zpět,

že Orabel jest jeho nevěstou.

Však Giljom rek když poznal po zbroji,

že pohanský před sebou vidí lid,

se neznal radostí a s pahrbku

jak divoký lev pouště řítil se

a marně jeho otec držel jej,

a napomínal, by se raděj skryl,

a dokazoval, že to šílenství,

se pouštět do boje s tou přesilou:

byl Giljom brzy v středu nepřátel

a strhl s sebou takto ostatní,

již nemohli jej v boji opouštět,

a okamžitě tedy nastala

seč neslýchaná, která vítězstvím

dík úžasné Giljoma chrabrosti

pro vyznavače kříže končila.

Byl útěk pohanů a když svůj meč

o trávu Giljom nyní utíral

při radostném křesťanů jásání,

tu spatřil v stínu háje na blízku

as dvacet mužů skvěle oděných,

již prchat nechtěli neb nemohli

a v středu jejich pyšně vzpínal se

oř bílý jako labuť. Na hřbetě

měl krásný kůň ten sedlo ze sloni

a pokrývka až na zem splývala

mu dlouze z blankytného hedbávu

a zlaté uzdy měl a podkovy.

Však oči jeho byly nad zlato,

jak slunce plály, plné rozumu.

Děl Giljom: „Koně posud neměl jsem,

jenž reka hoden. Tento bude můj!“

A bez odkladu muže napadal

již, olbřímové chmurní, osmahlí,

jak skály čněli, jeden obzvlášť z nich

byl hrozný na pohled, však právě s ním

se Giljom v zápas pustil rekovský

a za nedlouho pohan v trávu kles’

a Giljom na prsa mu poklekl

a pravil mezi tím, co ostatní

se proti bratrům jeho hájili:

„Rci jméno své.“ A pohan pochmurně

mu odvětil: „Je trpký osud můj!

Muž zralý podlehl jsem hochovi.

Však přiznávám, že’s pravým hrdinou

a proto odpovídám vítězi.

Jsem Akylant a proudí královská

mi v žilách krev. Tybaldu příbuzen

do Oranže jsem jel, bych požádal

o ruku Orabely spanilé.

Jak spanilá je, popsat nelze mi.

Květ hlohu není bělejší než tvář

té divukrásné dívky. Její líc

jak bledá růže kvete, její zrak

hvězd snivost má a jasnost zářivou.

Ó, třikrát šťasten Tybald jest, můj král,

neb jest mu zasnoubena Orabel.

Ráj rozkoše ho čeká nejsladší.

Kůň, jehož vedem, její jesti dar.

Teď všechno víš. Nuž, žádej výkupné

neb usmrť mne, jsem zcela v moci tvé.“

A hleděl neohrožen vítězi

v zrak blankytný, však Giljom zůstal něm

a bez pohybu. Rajská vidina

se zjevila mu, srdce tlouklo mu

a ruce třásly se a ruměnec

plál na tváři mu sličné, panické.

V tom vidění zřel mramorový dům,

jenž zlatokrytý jako slunce plál

a kolem kvetly stromy růžové

a stříbrné tryskaly fontány

ve stínu laurů a v těch zahradách

se dívčí, lepotvárná postava

po bílých brala cestách: Orabel

to byla s tváří jasnější než květ

jest hlohu na jaře a s očima

jak hvězdy, z kterých prší paprsky,

a jako ze sna Giljom promluvil.

„Jdi,“ řekl Akylantu, „volný jsi

a nežádám na tobě výkupné,

jen jedno slib mi slavně. Zpátky jdi

do Oranže a vejdi v mramorný

dům Klarielův a tam vyhledej

ve síni vonné sestru královu

a řekni jí, že Giljom z Narbonu,

syn Emeriho, táhne na Oranž,

by města dobyl a ji odnesl,

že miluje ji celou duší svou,

že za ženu ji pojme, pokřtěnou,

a toho Tybalda že usmrtí,

kdekoli potká jej!“ A Giljom vstal

a Akylantu rány zavázal,

pak za uzdu vzal oře bílého,

jejž Orabel Tybaldu poslala,

a řekl takto: „Kůň ten jest teď můj,

to kněžně rci.“ Pak dodal: „Krahujce

zde mého vezmi, odevzdej ho jí

a řekni jí, že to zatím jest můj dar.“

A Akylant se vrátil k pohanům

a vyřídil vše věrně. Zuřil král

a Orabel až zbledla nevolí

a vzkřikla: „Do podrobna popiš mi,

ten zápas a tu drzost křesťana!

Jak plamen šlehá ve mně nenávist,

a strašnou kletbu hledám v paměti!“

Však Akylant když líčil Giljoma,

tu bledé její tváře zbarvily

se ponenáhlu jako růže květ,

a zasmušilost s čela zmizela

a sladká jakás nyvost šířila

se v duši jí a chvíli mlčela,

když Akylant svou zprávu ukončil

a posléz řekla: „Kde ten krahujec,

jejž poslati mi Giljom smělost měl?“

A když jí ptáka toho přinesli,

na ruku vzala jej a hladila

a krásný úsměv z očí zářil ji

a když jí bratr vlídnost vyčítal,

již jevila, tu odpověděla:

„Je vězněm ubohý ten krahujec,

je hostem zde, jak mohu tvrdou být?“

Pak nesla ptáka do své komnaty

a šeptala si: „Čím jest Tybald mi?

Vždyť neznám jej a nemiluji ho,

však obraz toho juna z Narbonu

v mé duši nyní žije... Přijde čas,

kdy vyplní svůj slib?“ A usmála

se zase sladce. Snila v onu noc,

že Giljom dobyl města, vedl ji

do chrámu velkého, kde Kristus stál

ve prostřed bělokřídlých andělů,

jichž zástup plnil prostor nesmírný,

a že ji vítal, za ruku ji jal

a ženichovi vedl v ústrety,

v němž, zardíc se Giljoma poznala. –

A zatím Giljom chrabrý s otcem svým

lid sbírali po širé krajině,

neb zpráva došla je, že Tybald král

jich město obklíčil a chystali

se osvobodit žalem sklíčenou

a zoufající kněžnu narbonskou,

jež synu svému poslem vzkázala:

„Ty jediný mi spásu přineseš,

však spěchej, abys pozdě nepřišel!“

Král Klariel o všem však zpraven byl

a věděl, kudy vede křesťanský

voj Emeri a v tichu sebral lid,

by v průsmyku přepadl křesťany,

již netušíce jeho nástrahy,

by byli podlehli, však Orabel

když o výpravě jeho zvěděla,

hned k sobě zavolala otroka,

jenž byl jí věren, oddán od dětství

a tajně křesťanem byl, pravila

mu divukrásná takto Orabel:

„Spěš jako vítr! Nepozorován

se z města ber a hledej v táboře

svých bratrů křtěných tajně Giljoma

a řekni mu, že o něm sním co noc,

že ženou jeho věrnou budu kdys,

když láska jeho ke mně potrvá.

A řekni mu, že čeká v průsmyku,

jímž pojede, pět tisíc Oranžských,

a všickni dychtí jeho prolit krev.“

Hned letěl posel, vše pak vyřídil

a zachránil tak děti Francie.

Ti připraveni táhli nyní v boj,

sám Emeri jel v čele pluků svých,

vous jeho bílý splýval na prsa

mu k pasu až a prapor z brokátu

měl v rukou svých a jasný karbunkul

jak hvězda svítil hrotu na konci.

Po boku otce, nadšen, Giljom jel,

byl jako blesk a bouře na moři,

šla hrůza z očí jeho planoucích,

byl jako vlasatice, plnící

noc celou hrůzolepým zjevem svým.

Boj krvavý byl, dlouho váhalo

kam posléz kloniti se, vítězství,

však na večer byl Giljom vítězem

a Klariel uháněl v město své

jen se zbytkem svých pyšných rytířů.

Pláč v očích měl, když sestře líčil vše,

co událo se, líčil živě tak,

jak Giljom zkázonosný podoben

byl smrti andělu, že Orabel

se nezdržela zvolat’ s nadšením:

„Mlč, bratře můj, mě jímá silně tak

ne obdiv jen, však láska nesmírná,

že jemu jen chci někdy náležet.

Nuž, ano, věz to, že jej miluji!“

A v okamžiku, co tak pravila,

se saracínský zjevil bohatýr

a pravil tak: „Mě zajal Giljom rek,

s nímž měřil jsem se směle v souboji.

Však dal mi volnost, to jen nařídiv,

bych tobě, lepotvárná Orabel,

ten prsten odevzdal.“ A podal jí

při těchto slovech kroužek s rubínem

jak krůpěj krve rudým. Vzala jej

a vzplanula jak růže, šeptajíc:

„Tak, Giljome můj, s tebou snoubím se!“

Tu hořel hněvem bratr její, král,

a zvolal takto: „Za tu nevěru

a hříšnou lásku dlouhý bude pláč

tvůj, sestro má. Hned veďte do věže

ji mramorné ve středu zahrad mých,

tam zůstane, až sám jí otevru

to vězení, buď bych ji Tybaldu

za ženu dal, neb bych ji usmrtil.“

A poslechli. Však dívka mlčela

a sladce jen se, nyvě usmála,

neb ráda trpěla pro lásku svou. –

Však mezi tím, co to vše dálo se,

táh’ Emeri a chrabrý jeho syn

blíž k Narbonu, kde vévodkyně už

vši naděj ztrácela, neb útoky

jen slabě město odráželo už

a denně hrozivější pohan byl.

A posléz padl mladý Gibelín,

syn zoufající matky nejmladší,

do rukou nepřátel. To černý den

byl pro Narbon a vyšla z paláce

na baštu vévodkyně volajíc

tak na pohana: „Králi Tybalde,

mé dítě vrať mi! Je to pouhý hoch

a ruce jeho slabé ještě jsou,

meč jímat ani ještě nedoved’.

Za pouhé dítě vezmi raděj mě

a usmrť mne, já pluky sílala,

by vraždily vás, na mě padá krev

tvých bohatýrů hojně zabitých!

Nuž, v tato prsa pohřbi dýku svou,

ne v srdce toho však, jejž kojila!“

Král Tybald smál se, odpověděl tak:

„Tvá trýzeň, vím, že bude větší tím,

čím více dítě tvoje utrpí

a muka, která sama nesla bys,

by slastí se ti zdála proti těm,

jež podstoupí tvůj útlý rozenec.

Na kříž jej přibit dám, jak přibit byl

ten, jehož jako boha vzýváte!“

A matka zkamenělá úžasem

na obzoru za krátko viděla

kříž vysoký, za kterým krvavě

se v mlhách slunce k zemi sklánělo,

a beze slz, s jediným výkřikem

se k zemi potácela volajíc:

„Mé dítě! Bože, kde jest Giljom můj?

Kde Emeri, můj choť? Kdes, Bože, ty?“

A v okamžiku tom se zdvihal prach

a ženy, které kolem plakaly,

tak řekly vévodkyni: „Běda nám,

prach zdvihá se, toť nová posila

jest pohanům, teď město ztraceno!“

Však vévodkyně vzkřikla s nadšením:

„Ne, v prachu tom se kříže blýskají,

to jest můj choť, to Giljom jest, můj syn,

toť naše spása! Bůh se ustrnul!“

Blíž hrnulo se vojsko křesťanské,

blíž letěl Emeri a jeho syn,

ruch nesmírný byl v plucích pohanů,

král Tybald bouřil: „Na kříž s dítětem!“

A poslechli, ubohý Gibelín

měl brzy ruce hroty proklané

a hrubý provaz poutal na kříž jej

a chystali se útlé nohy též

mu přibíjet, a Tybald krvavý

vzal kopí v ruce, by jej usmrtil.

Na baště vévodkyně zřela to

a prsa tloukla svá a z jejích úst

se nesouvislá slova drala jen

a její zrak byl jako šílené.

Šíp za šípem pohané sílali

po zoufající matce, útrpnost

je k tomu měla. Končit muka tak

ta její chtěli, žádný ale šíp

ji nezasáh’ a bleskot oněch střel

jak aureola kmital kolem ní.

Teď ale výkřik hrůzu plodící

zněl táborem, na nebi zarudlém

kříž spatřil Emeri a oběť tu,

již neslo spásy naší znamení,

a srdce jeho divem nepuklo.

Jak orel letěl v davy nejhustší

a v pravo, v levo zkázu rozsíval,

jak trávy nepřátelé padali,

jich středem prorazil si cestu sám,

u kříže byl, sám pokryt ranami,

krev s čela řinula mu v bílý vous,

však Gibelín byl spasen, Emeri

mu hřeby z rukou trhal s prudkostí,

pak přeťal provaz, dítě omdlelé

na štít svůj vložil, s pláčem hlasitým

pak na svém oři k městu uháněl,

svou drahou kořist stále líbaje.

A v úžasu nad činem takovým,

bez boje na okamžik pohané

se dívali, až brána narbonská

se otevřela a zas zavřela

za v město řítícím se Emerim.

Král Tybald ale zuřiv volal v boj.

Ten nastal hned, však nesl zkázu mu,

neb Giljom Fierabras jej usmrtil

pod samým křížem, na němž Gibelín

byl muka pána trpěl našeho,

a dobyl nejskvělejší vítězství:

až k moři metl saracenský lid,

kde zbytky zachránily koráby,

ku břehům prchající africkým.

Pak navrátil se Giljom k matce své

do Narbonu a řekl: „Dodržel

jsem slib svůj, matko! Dej mi odměnu!“

A vévodkyně vtiskla na ústa

mu polibek a kladla na hlavu

mu žehnající ruce, odměnu

tak Giljom měl na světě nejsladší,

a pak ho vedla matka v komnatu,

kde zotavený z ran svých Gibelín

na loži spočíval, a Emeri

též žehnal Giljomu a líbal jej.

Tak tedy radost zase v Narbonu

jak slunce svítila, jež probralo

se z mraků těžkých, chmurných jako smrt.

Čas plynul v sladkém klidu. Giljom však,

když naslouchal, jak ptáci zpívali,

a růže kvést když viděl v zahradách,

vždy smutek cítil jakýs podivný

se v srdci ozývat, stesk mlhavý

a touhu neurčitou, vlhl zrak

mu bez příčiny, býval hádankou

sám sobě tak. Tu jednou stalo se,

že viděl, z okna hledě, poutníka,

byl prachem pokryt, cáry oděn jen

a zdálo se, že klesá únavou.

Šel Giljom rychle tomu muži vstříc,

ved’ v palác jej, sám víno přinášel

a pokrm dal mu a pak tázal se,

kým je a odkud jde a v odpověď

tak pravil poutník: „Gilbert zovu se

a otcem mým jest hrabě ardenský.

Tři léta úpěl jsem co zajatec

pod jařmem saracenským. Unik’ jsem

a navracím se v sladkou Francii.“

A na to vyprávěl, co viděl vše

v těch krajích, které drží pohané

a končil takto: „Z měst, jež jejich jsou,

je Oranž nejkrásnější. Stojí tam

dům králův, vytesaný z mramoru,

síň jeho každá umění je div

a sady, které vůni kolkolem

na míli šíří, rovny ráji jsou.

Však zázrak největší v tom domě jest

nad všechny děvy lepá Orabel.

Kdo neviděl ji, říci nemůže,

že ví, co krása ženy znamená.

Žel bohu jen, že jesti pohankou.“

Tu zaplál Giljom vášní přemocnou

a věděl už, co jeho tesknoty,

co touhy jeho matné příčina

a zvolal tak: „Bůh slyš mou přísahu!

Hned do Oranže na cestu se dám

a odpočinku nedopřeju si,

než uviděl jsem krásnou Orabel,

neb miluju ji víc než život svůj!“

Vzkřik’ Gilbert: „Šílenství tvá přísaha,

však zmužilost tvá obdiv budí můj

a půjdu s tebou. Přestrojíme se.

Tvým budu vůdcem, na mě spolehej.“

Dne toho ještě Giljom Fierabras

a Gilbert na cestu se vydali. –

Když přirazili posléz do města,

byl Giljom, věru, jako omráčen,

ni ve snu nebyl takou nádheru

a krásu tušil. Jaké bohatství

se jevilo mu oslňující!

Dům každý palácem byl, zahrady

se všude zelenaly, vůněmi

vzduch prosáklý byl, všude zpívali

při šumu stromů ptáci přesladce.

U domu každého se Giljom ptal:

„To královský zajisté jesti hrad?“

A Gilbert odpovídal: „Sluha jen

zde bydlí králův“ – ale náhle hrad

se zjevil na náměstí ohromném,

kde celý les se růží ševelil

při mírném vánku. Brána bronzová

se zrcadlila v modré tůni vod

pod baštou z mramoru a Giljom něm

se díval na les druhý, kamenný

těch věží štíhlých, které v pýše své

se do azuru nebes nořily

nad domem královským a Gilbert děl:

„Jsme u cíle. Z těch věží každá kříž

dřív nesla na temeni, strhli je

a zašlapali v prach, a křesťané

jsou otroci dnes hrdých vítězů,

jež od Afriky moře neslo sem.“

Tu zařval Giljom jako raněný

a nedobitý tur, však položil

mu Gilbert ruku silnou na ústa

a řekl: „Neprozraď se, nešťastný!

Buď trpěliv, vždyť rukou vlastní zas

kříž postavíš, kde trčel původně.“

Hryz’ do rtů Giljom se a zaklepal

teď Gilbert na vrata a pravil tak,

když otevřel mu vrátný: „Hvězdář jsem,

jenž čítá velké králů osudy

jak v otevřené knize ve hvězdách.

Král kartaginský posílá mě sem,

bych pánu tvému radil. Doveď mě

v dům bez odkladu, o mém příjezdu

zprav krále pak.“ A vrátný vedl jej

hned do dvora a spěchal hlásit jej.

Byl Klariel tak dychtiv slyšeti,

co osud chystal mu, neb v úzkostech

byl po porážce krále Tybalda,

že bez rozmyslu k sobě povolal

hned Gilberta a večer spolu šli

na plochou střechu domu, odkud byl

přes stromy sadu pohled na hvězdy

bez meze širý, velký, vznešený

a Gilbert pravil: „Nutno především,

by sluha můj, jenž se mnou přišel sem,

v sad vešel tvůj a nití čarovnou

jej omezil, by škodných duchů sbor

do domu vniknout nemoh’.“ Vešel v sad

tak Giljom směle, vázal rudou nit

od stromu k stromu cestu hledaje

v tmáň z laurů, sykomorů, granátů,

za kterou k nebi čněla mramorná

ta bílá věž, v níž dlela Orabel.

Při třpytu hvězd tu spatřil budovu

pod temným nebem z lapis lazuli,

trysk fontánů se blýštil kolkolem

a růže na tisíce kvetly tam,

tu bílé jako sníh, tam červené,

i zamodralá mnohá zdála se

při svitu luny, která zvedala

teď bledý svůj a čarný obličej

nad stromů vrcholky, a unešen

řek’ Giljom tiše: „Ráj zde, věru, jest!“

V tom zahlíd’ v oknu dívčí postavu,

o jaspisový sloup, jenž uprostřed

se okna temnil, podepírala

svou hlavu nyvě, slyšel její vzdech

a okamžik stál jako z kamene,

neb uhod’, kdo to byl. Pak letěl blíž

a hlasem znícím hlubě dojmutím

tak zvolal tiše: „Jsi-li Orabel,

dej znamení a hádej, kdo jsem já!“

Tu svez’ se závoj, stříbrný jak slap,

přes její tvář, a chvíli mlčela,

pak jako drozda klokot vábivý

děl její hlas: „Ó běda, běda mi,

když tážeš se, kdo jsem, když neuhod’

jsi jako já, když srdce němé jest

v tvých prsou, reku! Moje uhodlo,

že’s Giljom sám!“ A Giljom poklekl,

vztáh’ ruce k ní a zvolal: „Vím to též,

že’s Orabel! Ach, běda, že svou tvář

si zahaluješ! Hněv tvůj příčina!

Já přišel spasit tě neb zemříti!

Chceš sama usmrtit mě, ukrutná?“

Tu spadl její závoj stříbrný

a v plné stála kráse hvězdné své

a zašeptala: „Pouze ruměnec

svůj skrývala jsem, nebyl to však hněv,

jenž vznítil jej. Hle, jako zora zas

na líci plane...“ Zraky sklopila

a rukama zakryla obličej.

Však Giljom zmámen její sladkostí

pod samým oknem stál a divoce

se chápal dveří z bronzu přepevných,

by vypáčil je, neboť pokleknout

u nohou dívky chtěl a dotknouti

se rtoma lemu roucha. Marně však

se snažil zjednati si průchodu

v ty bílé zdi, jež krásu věznily

tu víc než smrtelnou a Orabel

jej polekaně takto prosila:

„Hluk prozradí tě, probůh, mírni se!

Nač vnikat v dům? Vždyť se mnou rozmlouváš

a neskonale proto šťastna jsem!

Ó, velký reku, spokojen buď též!“

„Ne,“ zvolal Giljom, „unésti tě chci,

neb bez tebe mi žíti nelze už!

Kéž nohou tvých se rty mé dotknou jen,

bych dojista to věděl, žádný zjev

že neklame můj oslněný zrak!“

Tu Orabel mu růži hodila,

již měla za pasem, a líbal ji

tak silně, že se ihned rozpadla

a zvolal pak: „Ach, běda, žízeň má

tou krůpějí jen roste horečně!“

Tu rozpustila lepá Orabel

své temné vlasy, temné jako noc

a modravé jak noční obloha

a vonné, jak ty růže v zahradě,

a jejich proudy podél mramoru

zdí bílých rozlily se, dlouhé tak,

že Giljomu na prsa padaly

a líbal je a byl jak omámen

a nechtěl je už pustit. Orabel

však hbitě splítala je, vrkoč pak

kol sloupu otočila na okně

a konec jeho dolů spustila

a jako ze sna řekla šepotem:

„Hle lano, které cestou ke mně jest!“

A v okamžiku Giljom šplhal se

do okna po vrkoči... v síni stál,

kam svítil měsíc, lampa mystická,

svá kouzla spřádaje, tak prastará

jak samý svět a Giljom v náručí

měl Orabelu, slova nemluvil,

neb polibek, jenž na rty tiskl jí,

ten více řek’, než Giljom věděl sám.

A ticho bylo kolem posvátné,

trysk fontánů jen šuměl pod okny,

a šero bylo sladké nade vše,

svit luny plnil stříbrem komnatu,

vás pronik’ alabastr růžový,

a štědře zlaté hvězdy rozséval

po dlažbě lesklé majolíkové

a po stěnách z bílého mramoru.

A se všech stran dštil odlesk na dívku

na stříbrotkaný, bílý její šat,

na bosé její nohy, bělejší

než mramor sám, na kruhy z opálů,

jež kolem kotníků se třpytily,

a temné byly vlasy její jen

v tom bílém třpytu v šero stlumeném

a očí bezedno, a sálal čar

jak roztavených hvězd z jich temnoty.

A Giljom posléz mluvy nalezl

a pravil jí, jak byla pohádkou

mu snivou vždy a skvělou nadzemsky,

když mluvit o ní slyšel v Narbonu.

A Orabel se svěřovala mu,

jak, vidina křesťanských rytířů,

se v mysl její vtíral mocně vždy

a jak ji víra v Krista vábila.

A jásali, že oba našli se!

Teď ale bylo kroky slyšeti

a Giljom k srdci mocně trhl ji

a vzpřímil se, jak by ji bránit chtěl,

však usmála se: „Věrný otrok můj

mně pokrm přináší. Jest křesťanem

ač po tajmu. Nám bude pomocným.“

A bylo tak a ještě v onu noc,

co zatím Gilbert s králem na střeše

ve hvězdách četl, unik’ z Oranže

na rychlém koni Giljom s nevěstou,

již vedl do Narbonu k matce své.

A věrným rukám matky odevzdal

ji Giljom, aby připravila ji

na svátost křtu a biskup narbonský

sám učitelem víry Kristovy

se jejím stal, však Giljom bohatýr

a otec jeho bez odkladu teď

lid sbírali a táhli na Oranž.

Po boji bezpříkladně zuřivém

se město vzdalo a byl na valech

rek Giljom první, vnikl do věže,

kde Klariel Gilberta uvěznil

a pouta sňal mu sám, pak v souboji

rek přemoh’ Klariela a když klek’

mu na prsa, tak pravil: „Nechci krev

tvou prolévat, neb bratr dívky jsi,

již miluji a s kterou zasnouben

jsem slavně před bohem a před lidmi.

Nuž, přísahej, že na vždy odpluješ

k těm břehům, odkud připlul otec tvůj,

by Oranž vyrval proti právu nám!

Nuž, přísahej a volným budeš pak!“

Děl Klariel: „Jsem zničen, podvrácen

je stolec můj, mé město ztraceno.

Co zbývá mi? Nuž, vrátím v Afriku

se tedy dle tvé vůle, přísahám.

A nikdy víc mě neuvidí břeh

té země, ty kde dýšeš, vrahu můj,

ty, který zlomil’s zlatou berlu mou.

Za život svůj ti díků nevzdávám.“

A toho dne jel ještě Klariel

se zbytkem vojska smuten z Oranže,

tvář maje temným pláštěm zastřenou.

Však Giljom s otcem jeli k císaři,

by klíče Oranže mu přinesli

a zprávu o vítězství podali,

Když dorazili v palác královský,

šel Karel právě s dvorem z kostela

a Giljom vida vznešenou tu tvář,

tu vysokou, velebnou postavu,

klek’ v cestu králi, za roucho jej jal

a tisknout k čelu lem chtěl uctivě

v svém nadšení, však kráčel před Karlem

muž pyšný, třímající nahý meč,

to kníže Ernalt z Orleanu byl,

jenž v lásku Karlovu se vetříti

vždy snažil pochlebenstvím nečestným,

ten, vida neznámého mladíka,

děl drsně: „Zpátky, chlapče odvážný!“

A hrubě dotekl se Giljoma.

Tu vzplanul Giljom hněvem jako lev

a takou mocí mrštil Ernaltem

o blízký sloup, že kníže omráčen

meč pustil svůj a k zemi klesl sám.

Vzplál císař hněvem, Giljom poklek’ však

a řekl skroušeně: „Ó, králi můj,

mou odpusť vinu. Nevím, kdo ten muž,

však cítím, že jest nepřítelem tvým

a vnuknutí mě moje neklame!

Proč mezi tebe vstoup’ a mezi mne!

Já přišel pouze, bych ti odevzdal

klíč Oranže, to město je teď tvé,

my s otcem pro tebe je dobyli.“

A císař Emeriho poznal teď

a vítal jej a hladil s úsměvem

tvář Giljomu a pravil: „Prudký jsi,

však velkým bohatýrem! Vítám tě!“

A objal jej a bylo radosti

a císař sám Giljoma pasoval

na rytíře a od prvního dne

jej miloval a s králem celý dvůr

a celé město, celá Francie,

jen Ernalt z Orleánu chmuřil vždy

se jako bouř, když spatřil Giljoma,

však mlčel opatrně, bázlivě,

neb zdálo se mu, Giljom jediný

že uhodl, co skrýval v srdci svém,

tu zradu, která zrála pomalu

však stále v temnu smělých záměrů.

A jednou zvláště Ernalt lekl se,

to bylo na večer, když seděl král

za stolem ještě. Giljom naléval

v číš zlatou víno mu a Karel řek’:

„Kéž syn můj tobě byl by podoben!

Kéž silný je a chrabrý jako ty,

můj Giljome! Ach, jsem už stár a sláb,

smrt je mi blízko! Jaká nebezpeč

tu hrozí Lovisovi, dítěti!“

„Strach neměj,“ řekl Giljom, „králi můj!

Má síla bude jemu ochranou!

A prvnímu, jenž by ho zradit chtěl,

při živém Bohu, hlavu srazil bych!“

Král zazářil, však Ernalt velmi zbled’

a ze síně se krad’ jak zločinec,

a od té doby Karel dvojnásob

měl v lásce Giljoma a na jevo

mu dával lásku svou a důvěru. –

A jako tenkrát, Karel opět teď

si povzdech’, stoje v ranním úsvitu

sám na pavlánu: „Ó můj Giljome,

kéž syn můj tobě byl by podoben!

Ó Giljome, proč nejsi synem mým,

když děti moje opustily mě

do ráje spěchajíce před časem

a Roland můj a Olivier když v prach

se rozpadli a když je nevzkřísí

pláč dlouhý můj... V tvou ruku v důvěře

bych žezlo odevzdal korunu!“

A přes zábradlí císař klonil se

a s pavlánu tak zvolal do sadu:

„Jaký to rozmar pudí, Giljome,

tě z domu dnes a vede do hvozdu!

Dnes, věru, scházet neměl bysi zde!

Vždyť víš, že palác plný hostů je,

že králové sem přišli návštěvou,

že sám i papež, římský apoštol,

v své bílé říze přijel na oslu,

by dům můj poctil! V basilice mé

mši bude sloužit, bude shromážděn

dvůr v celé slávě, a ty, příteli,

se zatím budeš lesem honiti!

A kým, když ty zde nejsi, pochlubit

se mohu před cizinci? Nejlepší

jsi z bohatýrů mých a jediný

ty obdiv vynutíš jim mimoděk!“

Vzplál Giljom ruměncem a odvětil

před Karlem ukloniv se: „Dobře víš,

ó císaři, že obdiv jedině

tvůj vynucuje velký majestát

a dobře vím, že chválu zasloužit

tvou jest mi teprv činy příštími!

Že na lov jdu, to má svou příčinu.

Ne rozmar mě tam pudí, pane můj,

cos jiného mě mocně nutí tam.

Mně třikrát v noci stejně zdálo se,

že Rolandův jsem viděl světlý stín

a pokaždé mi řekl: Připrav se!

Ty zítra skolíš stvůru záhubnou,

jež hrozí všem a zvláště Lovisi. –

A nepokoj mi spáti nedal už

a smečka moje byla zběsilá

a zdálo se, že zvěř tu čenichá.

Jaká to stvůra v lesích číhá as?“

„Nuž, tedy jdi,“ řek’ Karel zamyšlen,

zas na Rolanda vzpomínaje si

a Giljom loučil se a zdravil jej

a odcházeje řekl s úsměvem:

„Ne každý kmet tak záhy jako ty,

můj pane, s lože vstává teplého

a doufám pevně, římský apoštol

že tvrdší spánek má, než králi ty,

a že se dlouho ještě nezbudí

a tak se stane, že se dostavím

v čas ještě ke mši, ubiv onu zvěř!“

Tak pravil odcházeje, usmál se

též císař Karel, ale chmuřil se,

když jeho zrak se setkal se zrakem

teď Lovise, jenž plach a zmaten stál

a nevěděl, co s otcem promluvit.

Strach pošetilý jakýs před ním měl,

ač na dně srdce jej přec miloval

a odpouštěl mu křivdu spáchanou

na matce své, jež byla Karlu též

ve svaté smířlivosti andělské

vše prominula. Synem Lovis byl

té bílé, plavovlasé Sibyly,

jež duši Karlově posledním snem

o sladké lásce byla pozemské,

té bílé, plavovlasé Sibyly,

jež zdálo se, že s nebe sestoupla,

by sirému, truchlému císaři

se stala útěchou, by sušila

ty hojné jeho slzy, tekoucí

pro Rolanda a syny poslední,

jež ukrutná císaři vzala smrt.

V té truchlé době jednou putoval

sam Karel nepoznán, bez průvodu

do opatství, kde hroby byly těch,

nad nimiž plakal, sir ve slávě své

a bez radosti v sluní velkosti.

Když zpět se bral, zamyšlen, zadumán,

a cesty nedbaje, tu k večeru

v tmě nekonečných lesů zabloudil.

Mha byla pod stromy a vítr vál

a pomalu teď krápal chladný déšť,

pláč jak by s nebe padal v šerou tmáň.

Stál Karel chvíli kolem pátraje,

zda východu je někde z houštiny

a spatřil bledou, velikou však zář,

jež křovinami z dáli chvěla se

a za ní když se odhodlaně dal,

na mýtině se širé ocitl,

kde začernal hrad stál v samotě.

Byl strašidelný, stářím sešlý už,

věž jeho zpola byla sbořena

a střechou vysokou a chatrnou

se luna kmitala, jež tonula

jak loď ve velké mraku trhlině,

a jako v smutku pod závojem mlh.

Hrad v temné vodě svého příkopu

se shlížel chmurně, po níž plovaly

jak bílí ptáci, květy leknínů

a mezi nimi, v slabém čeření

se cos jak hvězdy zlatě kmitalo,

to byly toho světa záblesky,

jež Karla lesem vedlo, linula

ta plápolavá záře od krbu,

jenž komnaty byl středem v přízemí

a teplo v chlad a jasnost sílal v šer

přes vodu zdřímlou oknem vysokým,

jež otevřené zelo v temnu zdí.

Most spuštěn byl a brána do kořán

a volně tedy císař vejít moh’,

však prostřed mostu krok svůj zastavil

a mocným kouzlem pojat naslouchal,

neb nejsladší hlas, který slyše kdy,

se v luzném zpěvu s harfy průvodem

lil zároveň se světlem z komnaty

v tmu chmurných lesů, v ticho samoty.

Stál císař chvíli, pak jak přiváben

tím snivým zpěvem, tiše bral se dál,

do brány vešel v chodbu, bez hluku,

tam dvéře otevřel a překvapen

se v samé síni ocit’. U krbu

na nízkém stolci dívka seděla,

tvář měla odvrácenou od vchodu

a neviděla tedy císaře

a zpívajíc (neb její byl to zpěv,

jenž Karla mocně tak svým kouzlem jal),

ho ani neslyšela vejíti,

a Karel naslouchaje díval se

na postavu tu krásnou, ztepilou,

jen prostým bílým šatem oděnou

ze příze domácí, však královskou

svým ušlechtilým těla držením,

a zdálo se mu, nikdy podobnou

že nebyl viděl v síních knížecích.

Kol hlavy závoj měla průhledný,

jímž plavé vlasy zlatě svítily

při plamenech, jež rudě zářily

na krbu zděném, nachem požárným

zjev její bílý polévajíce,

jak červánky vysokou liliji.

Po strunách harfy, s vděkem hbitých vln,

se útlé její prsty míhaly

a tato slova plynula jí z úst:

„Já srdce vlastního se tázala:

Proč se, ó bloude, smutným třeseš strachem,

čar lásky když tě chvátit začíná?

A ono dělo: Hrozím se ach, bolu –

jde s láskou vždy jak se světlem jde stín

a není hrobem lásce posléz bol?

Tu s úsměvem jsem odvětila mu:

O srdce pošetilé, utrpením,

věz, nejdéle že láska trvá vždy!

Však zachvělo se znova, pravíc mi:

Ach, milování podobá se smrti,

vždyť milující vzdal se svého bytí,

jen v bytí druhého dovede být.

A proto lásky bojím se co skonu! –

Tu srdci svému odvětila jsem:

Uč od řeky se, která úsměv nebes

v svém klíně modrém nesouc, chvátá s plesem

v tůň moře, ač tam pohřbívá své bytí!

Ó srdce, spěj v radostném opojení

v hloub sladkých tuch a snivých žádostí!

Vzdej plně se a zpij se vlastní smrtí,

měj žízeň žertvou být, neb krvácení,

věz, jedinou tvou slávou, srdce, jest!

A zasáhne-li ruka milovaná

tě ránou těžkou, uč se umírati

od ptáka v lese, který s šípem v prsou

v šer houštiny se skryje v smutku svém,

a pomalu tam tiše, tiše hyne!“ –

Ta slova nesla v nápěvu se snivém

při stříbrozvuku harfy prostorem

a píseň, hudba, sladký hlasu čar

div způsobily v prsou císaři,

jak vlahý vesny van, jímž omládne

les dumavý a plný zimních chmur.

Krok mimoděk blíž k dívce učinil,

a ona, slyšíc teď, se ohledla

a zjevila se takto tváří v tvář

v své cudné kráse náhle Karlovi,

zrak blankytný svůj upírala naň,

sic překvapena, ale bez bázně,

a úsměv její vlídný zdravil jej

a pravila mu prostě: „Vítán buď!“

Když ale mlčel, vnořila svůj zrak

v ten jeho bezedný, před nímž se chvěl

svět celý, který mečem podrobil,

a zkoumala, proč neodpovídá

a uhodla v něm cosi smutného,

a plna řekla tedy soustrasti:

„Ty trpíš, pane? Je to únavou

a hladem, žízní? Cesta daleká,

ti byla úmornou? Je rozedrán

tvůj plášť, to trní v lese činilo?

Ó usedni! Zde blíže k ohni pojď!

Dům náš je chudý sic, však dovedem

si hosta vážit, jejž nám poslal Bůh!“

A vedla jej až k ohni, nutila,

by sedl v křeslo, a pak s úsměvem

mu řekla: „Pane, vína přinesu

a pokrmu. A děda zavolám.

Je pánem toho hradu. Dobrý je,

ač pochmurný. Však ty jsi smutný též,

proč na mě hledíš, jak bys plakat chtěl?“

Řek’ císař dojat: „K slzám tichý hlas

tvůj sladký vábí mě a píseň tvá!

Tak mladá jsi a smutně zpíváš tak!

Což může zármutek v tvých prsou dlít,

když sotva přestala’s být dítětem?“

A řekla dívka: „Starý je to zpěv,

od matky jemu jsem se učila

a proto, že v něm její slzy jsou,

v mé žije paměti a proto též

jej ráda zpívám.“ „A ty chápeš jej?“

se Karel tázal. „Víš, co krvácet

pro srdce znamená a dovedla

bys tiše mříti jak ten lesní pták?

Kde, dítě, však bys vzala zkušenost!“

Tu zasmušila velmi dívka se

a řekla tiše: „Žalem zemřela

máť moje ubohá. Ach, lásky bol

ji usmrtil. Co tedy zpívám, vím.

A je to prosté tak. Což mohl by

kdo milovat a tiše nesnášet?

A lásce, která lásku nenajde

neb ztratí ji, co zbývá jiného

než mlčky v žalu zemřít?“ Pravíc tak

se zamyslila opět na chvíli,

pak ale náhle zpamatujíc se,

že hosti ještě neposloužila,

se rychlým krokem brala ze síně.

Však za krátko se zase vrátila

a nesla chléb a víno, zároveň

s ní vešel starý muž, jenž opíral

se o hůl dlouhou, velmi sešlý byl

a shrbený, však bledý obličej

měl ještě stopy dávných lepších dnů,

byl ušlechtilý, oči zapadlé

ze stínů hustých stříbrošedých brv

se bystře ještě leskly ve chvíli,

kde stařec hosta v domě přivítal.

„Jsem Gontram,“ pravil, „hrabě z Arrasu.

Kdokoli jsi, buď vítán. Zapomněl

svět na mě dávno. Velmi chudý jsem

a málo jen ti poskytne můj dům.

Však málo to je vše, co mám a rád

se dělím s hostem. Mluvím o tom jen,

bys nemyslel, že nízká lakomost

tak prostého příčina hostění.“

Tak pravil stařec, o krok blíže šel

a svému hosti ruku podat chtěl,

však vzpřímiv se, by na tvář pohlédl

té velebné, vysoké postavy,

jež ozářena krbem strměla

v své plné výši jako mocný dub,

vzkřik’ Gontram z Arrasu teď překvapen:

„Při živém Bohu, ty jsi Karel sám!

Jak slunce jedno, jedna jenom tvář

tak září velebou! Rci, mýlím se?“

Řek’ prostě císař: „Ano, Karel jsem.“

„A co tě vede v chudobný můj dům?“

se hrabě Gontram tázal: „Náhoda?“

„Já k tobě,“ pravil císař, „přicházím,

když ke mně nepřicházíš, pane, ty,

a myslím, že to víc než náhoda,

co bludný krok můj vedlo na tvůj práh.

Proč skrýváš se, jenž bys se chlubit moh’?

Ty řekl’s mi, že dávno zapomněl

svět na tebe. Já pamatuji však

na dávné činy tvoje hrdinské.

Ty schudl jsi? Proč valíš nevděku

hřích na mě těžký? Proč jsi nepřišel

mě žádat o to, k čemu právo máš,

tož vděčnost mou?“ A Karel podával

mu ruku svou, však Gontram z Arrasu

se zapýřil a pravil: „Velký jsi

a král jsi můj, však sluhou nejsem tvým,

bych k tobě přišel pro mzdu! Pyšným byl

rod, pane, můj a pyšný zůstane,

ač v chudobě, poslední z Arrasu.

Ty ostatně mi nedluhuješ nic.

Vždy svou jsem konal k tobě povinnost,

ty uznával’s to, vyrovnáni jsme.

Řek’ Karel starci: „Nechtěl urazit

jsem tebe, pane. Zasedneme však

teď za stůl, chceš-li. Hladov velmi jsem.“

Tak sedli tedy, chvíli mlčeli,

a hltavě jed’ císař; z povzdálí

ve stínu sloupu, o něj opřena,

se vnučka Gontramova dívala

jak vytržena, zrakem velikým

a plným snů na Karla, chvěl se ret

jí pootevřený a zrychlený

dech prozrazoval srdce tlučení.

To byl ten velký tedy bohatýr,

král Západu, to tedy vítěz byl

ten nadlidský, jenž zmohl celý svět!

To císař byl, jenž polobohem zdál

se jí už v dětství dnech, když písněmi

o jeho činech čas jí krátili,

když vyčerpány byly pohádky!

To byl ten velký Karel tedy sám,

o němž co dívka pozděj’ slýchala,

jak mocnou vášní, moři dmoucímu

se podobající, znal milovat!

To posléz onen tedy Karel byl,

o němž se říkalo, že byl tak stár,

že zdálo se, že není smrtelným.

Stár? zavrtěla hlavou. Krásný byl

jak věkuvzdorný dub a jaký čar

z těch jeho zraků linul, od čela,

na kterém vrásku nebylo a tvář,

jak byla jeho posud mladistvá,

ač bílý vous s ní plynul na prsa

a kštice jeho sněhem zdály se.

„Je nesmrtelný a proto věčně mlád!“

si šeptala a vzpomínala žen

těch blažených, jež někdy miloval,

a pomalu zrak sladký klopila

a lehký ruměnec jí zbarvil tvář,

a vzpomněla, jak na ni díval se,

když dozpívala a jak dojmut byl,

a tichý vzdech, jenž nebyl smutným však,

jí pozved’ prsa. Hlas v tom Gontramův

se ozval přísný: „Kde jsi, Sibylo?

Na hosta zapomínáš, zdá se mi!

Má chlebem, vínem spokojit se jen?“

Tu sebou trhla, ptákem letěla

a dýmající pokrm přinesla,

jejž starý sluha dědův připravil

teď s její pomocí. Ten vetchý hrad

víc neměl bydlitelů v stěnách svých

než tyto tři, a mnoho připadlo

tak práce Sibyle. A mezi tím

co dívka beze slova sloužila

při stolu císaři a dědovi,

a síní sem a tam se míhala,

pro jejich pohodlí a obsluhu

se namáhajíc s milou ochotou,

tak na otázku Karla císaře

děd její vyprávěl: „Jest Sibyla

dceř jediné mé dcery, zemřelé

dvě léta tomu teď a zemřela

s ní radost moje též. Co útěchu

mi zanechala v domě Sibylu.

Však není pro mne žádné útěchy,

já příliš trpěl žalem dcery své,

je jedna rána srdce, duše má!

Syn bretonského přišel vévody

v ten starý hrad zabloudiv jako ty,

však věčně kletý byl to pro mě den!

Byl spanilý a mladý, jeho mrav

byl rytířský a svůdný. Zahořel

pro dítě moje láskou, moje dceř

jej milovala též... Nuž, za ženu

ji pojmul, odved’ mi ji daleko

do svého kraje, v zámek u moře.

Já zůstal zde a ve své tesknotě

jsem šťasten přec byl, domnívaje se,

že ona šťastna. Listy psávala

mi občas plné něhy dětinné

a o svém choti s velkým nadšením

vždy mluvívala. Nikdy nezvala

mě však, bych navštívil ji, nikdy též

mi neodpověděla, zval-li jsem

ji k sobě na návštěvu. Plynula

tak léta pomalu. Tu zjevil se

zde v této síni jednou na večer

zjev bledý, zbědovaný: moje dceř!

Jak žebračka tu stála, rozedrán

šat její byl a obuv neměla

a dítě svoje nesla, znavena

až k smrti dlouhou poutí cizinou

a štkajíc prosila mě: „Nech mě zde

kdes v koutku v míru zemřít, v domě tom,

kde šťastna byla jsem zde v síni té,

kde o lásce mi mluvil bez konce,

ten, který zapudil mě nešťastnou!“

A objímala moje kolena

a pomalu mi vypravovala

tak dlouhá muka, která snášela!

Rok pouze žila klidně s chotěm svým,

když na korábu k irským břehům plul

a odtamtud přivezl zajatou

v dům ženy své a vášní pekelnou

k té divukrásné zaplál cizince,

jež v sítě své jej hříšně vábila.

Svou ženu ale v nenávisti měl,

co na překážku na ni hleděl jen

a všechno její svaté snažení,

jej tichým dojmout křivd svých snášením,

tak bez výsledků bylo, v chorobu

že posléz dlouhou padla lítostí.

Tu kázal manžel, aby odvezli

ji v pustý hrad, na skále strmící,

u jejíž paty v bouřích strašlivých

se věčně moře dmulo, bušící

a tříštící se o břeh šíleně.

Tam dcera moje žila po léta,

tak opuštěna jako v prokletí;

jen se svým děckem, které neznalo

než podle jmena otce... V žalu svém

se chtěla práv svých posléz dovolat

u chotě svého rodičů, ti však

jí vyslyšeti ani nechtěli,

neb sňatek její nevhod přišel jim,

již snívali o sňatku královském

pro svého syna... Odmrštěna tak

se vrátit chtěla v pustý hrad

při řvoucím moři, v žal a samotu.

Však její choť tam právě zavítal

a řekl jí, že rozvod vymohl,

že sňatek její platný nebyl už.

„Přes zákaz otcův,“ řek’ ten krutý muž,

„jsem za ženu tě pojal. Zrušil teď

za příčinou tou biskup manželství

to naše proklaté.“ A nabízel

jí beze studu zlato v náhradu

jak záletnici, kterou propouštěl.

To ránou její bylo poslední.

Teď cítila, že žíti nelze jí

a přišla zemřít ke mně v tento dům.

Já tenkrát hořem téměř sešílil!

A v hoři svém jsem krutý stejně byl

na okamžik, jak onen proklatec,

neb za ruce jsem zuřivě ji jal,

když zvěst svou plnou slz a bolestí

mi byla vyprávěla pomalu

a zvolal jsem: „Ty obelháváš mě!

To není možné, aby bez příčin

tě z domu svého vyhostil tvůj muž!

Chceš útulku v mém domě? Přísahej,

že žádné viny není na tobě!“

Tu nevýslovná bolest bezedná

se jevila na bledé tváři jí

a zraky její suché posavad

se velkými plnily slzami,

ret její chvěl se, ale promluvit

dost síly neměla a výčitka

v těch krásných očích, svatě blouznivých,

mě pálila jak oheň. „Odpusť mi!“

jsem vzkřikl v pláči též a poklekl

před mučednicí, trpce zkoušenou,

však ona ke mně na zem vrhla se,

neb sílu neměla mě pozvednout,

a zašeptala: „Nejsem bez viny,

teď cítím to! Což není vina to,

že nedovedla jsem jej připoutat

na věky k sobě? Čím jsem chybila,

to ale nevím. Domnívala jsem

se neblahá, že stačí milovat

vší silou srdce, celou duší svou,

by milování z toho vzešlo zas.

Ach, byl to omyl! Posud miluji

jej, který přes to nenávidí mě!“

A hlava její klesla, tichý ston

jak raněného ptáka ode rtů

se nesl jí a na to mlčela

a nikdy neslyšel jsem nářek víc

a nikdy slzy v očích neměla,

jen úsměv nevýslovně smutný dlel

jí stále na tváři a chřadla tak,

že věděl jsem, že žíti nemůže.

V mé hlavě ale tak to vířilo,

že stále byl jsem jako v horečce

a bez ustání štvala myšlénka

mě jediná, jak smečka jelena,

to pomsty byla žízeň neskrotná.

Ty byl jsi tenkrát, králi, daleko

kdes v boji s pohanem a dovolat

jsem nemohl se tedy u trůnu

práv dcery své, nemohl žalobcem

se vydat k tobě, pohnat vévodu

před soud tvůj přísný. Čekat nechtěl jsem –

a v zoufalství svém tedy sebral jsem

– to bylo šílenství, přiznávám se –

lid branný svůj, který jsem rozmnožil,

svůj vyčerpav tím poklad veškerý,

jenž velký nebyl už, neb dal jsem vše

co věno vévodovi, který dceř

mou vrátil mi co bosou žebračku,

a tak jsem táhl tedy v nestejný

a pošetilý boj. Ji klamal jsem

a předstíral, že táhnu za tebou

v boj s pohanem, neb pomsty myšlénka

jí byla daleka... Nuž, onen boj

byl bez výsledku, vrátil jsem se sem

bez lidí svých, ty zahrabal jsem tam,

v tom kraji mlhavém a dalekém,

sám jako žebrák, pokryt ranami,

z nichž nikdy už jsem nevyléčil se.

Bůh sám mě pomstil, padl vévoda

pod nožem svého sluhy bezectně,

když jeho ženu k hříchu svádět chtěl...

Má dcera brzy ale zemřela,

svým žalem schvácena... Teď všechno víš!“

Tak vypravoval Gontram z Arrasu

a Karel mlčky k srdci přivinul

tu hlavu klesající pod tíží

tak velikého hoře, s něžností

vtisk’ polibek na zbledlé čelo to

a jeho zrak, tak plný soustrasti,

se setkal s pohledem, jejž Sibyla

u sloupu stojíc, k němu zvedala

a v srdce její vnikla teplota

a nenadálá radost jakási

a slzami, jež z očí tekly jí,

jak deštěm slunko, úsměv zazářil.

Však Karel pravil starci: „Necítíš,

jak srdce moje v žalu chvěje se?

Tvé hoře znám! Nad hrobem pláču též

svých synů ztracených a Rolanda!“

„Ty aspoň,“ pravil Gontram, „výčitku

v své duši nemáš, jako bídný já,

že okamžik jsi žalu způsobil

svým milým! Stále vidím dceru svou,

jak nevýslovná bolest mluvila

jí ze zraků, když zuřivě jsem děl,

že nevěřím, že jesti bez viny!

Ta její němá, bolná výčitka

až do hrobu mi bude sledovat!

V den z mrtvých vstání až se probudím,

o zajisté ten pohled žalostný

zas zjeví se mi, bude se mnou stát

u trůnu božího a na váhu

jak hora bude padat hříchů mých!

O žalu takovém, ó císaři,

tvé srdce neví, něžné, otcovské!“

Tu zbledl Karel, z hloubi zakvílel

a hlava klesla na stůl těžce mu

a strašný pláč, jak křeč, jej zachvátil.

Lek’ Gontram se a hleděl překvapen

na císaře, ten ale u nohou

svých cítil dotknutí jak dítěte,

jež obejímá jeho kolena

na polo přítulně a na polo

jak ochranu by plaše hledalo,

buď v chorobě, neb v strachu. Sibyla

to byla, klečíc takto na dlažbě.

Jak bílý oblak pluje obzorem,

tak byla síní tiše nesla se

a jako růže k nohám padla mu,

tvář obracela vzhůru spanilou

a vlhkou pláčem, zašeptala teď,

jak ze sna, polo si jen vědoma:

„Ach neštkej, pane, pro bůh, nechceš-li,

bych smutkem zemřela, tvůj hrozný pláč

mi nevýslovná muka působí...“

Tu Karel vzhled’ a divný dojal ho

čar neurčitý, víc než slova ta

zvuk toho hlasu ukonejšil ho,

v ty zahleděl se zraky dětinné

a smutek jeho roztál jako šer,

když slunce vychází, však Sibyla

se zvedla zmatena, neb smělostí,

se zdálo jí teď její jednání

a tiše tak jak přišla od sloupu,

v stín jeho zase zpět se vrátila

a Karel velké slzy utřel své,

jež kapaly mu v dlouhý, bílý vous

a řekl Gontramu: „Můj příteli,

že dojmutí je moje velké tak,

ó nediv se! Neb trpké výčitky,

jež sobě děláš, znám je přes příliš.

I já jsem jednou svého Rolanda

tak těžce zarmoutil a urazil,

že vzpomínka jak oheň pálí mě

na srdci vždy, kdykoli v paměti

se vynoří mi. Ty’s mi žaloval

tu křivdu, již jsi spáchal na dceři,

slyš křivdu též, již těžkou Rolandu

jsem učinil. Ta obžaloba snad

mi ulehčí.“ A Karel povzdechl

a mlčel chvilku s hlavou schýlenou,

pak pozved’ ji a jal se mluvit tak:

„To tenkrát bylo, když jsem do Španěl

vtrh’ osvobodit křesťanskou tu zem

od pohanského jha, ach onu zem,

jež odňala mi mého Rolanda!

Krev, lakomé, nás všech se nezdála

jí dostatečná oběť, lačnila

po prachu Rolandově! Padl tam,

však tělo jeho sladké odnes’ jsem

a spokojit se musí Španělsko

jen památkou, že usnul na věky

na půdě jeho božský bohatýr.

Víš, na počátku hned že bojů těch,

tak památných a v pravdě obrovských,

se Pampeluna, město přepevné,

nám v cestu stavila, štít pohanů,

a že jsme dlouho, dlouho nemohli

jí dobýti a srovnat se zemí,

by dráha volna byla k pochodu

do nitra slunných krajů hispánských.

Co bylo sečí, bitev velikých

pod chmurné Pampeluny stěnami,

co bojů bezpříkladně hrdinských!

Z těch v jednom nerozvážně napadl

můj Roland saracénskou převahu

a ztratil tolik krve, ve mdlobě

že na své koni poplašeném jel

jak ve snu, vrávoraje omámen.

Jen anděl jeho tenkrát chránil jej,

že nevěřícím v ruce nepřišel!

Bůh tomu chtěl, že potkal Olivier

jej ve chvíli, kde s koně kácel se

a že jej v náruč svoji pevně chyť.

Na srdci jeho Roland okřál zas

a sotva smyslů opět mocen svých,

jal volati se: „Vzhůru! Do boje!“

Lid jeho ale všechen prchal už

ve zmatku velkém, nevěřících moc

v den onen byla velevítězná

a prchajících proud jak voda trh’

v tom divém víru s sebou Rolanda

i Oliviera, kteří odolat

přes všechno namahání nemohli

těm davům, valícím se k táboru,

kde hledaly a našly jistotu.

Tak neslavně ta bitva končila.

Kdo vinen byl? Jen Roland, bohatýr,

jenž bojechtivý neznal rozvahy

a s přesilou se pouštěl do boje.

Hlas o tom jeden byl a reptání

až k mému došlo sluchu. V snaze své

být spravedlivým vezdy, nemoh’ jsem

než stanoviti Rolandovi trest,

ač v srdci svém jsem neodpíral mu

svůj obdiv pro to vzletné hrdinství,

jež na rozum se neohlíželo

a jednat znalo jen, ne počítat.

A trest, jejž stanovil jsem, tento byl:

při bitvě nejbližší, když sebral jsem

lid všechen svůj, bych pomstil porážku,

jež Rolandovou vinou stala se,

já řadil jej do voje zadního,

jenž účastnit se nesměl bitvy té

a na stráži jen stál co záloha.

Ta bitva byla skvělá, Ganelon,

jenž dokonalým byl, než závist jej

a záští svedly k zradě, ukázal

se tenkráte co pravý bohatýr.

Jak velké činy konal jeho meč

a všech mých rytířů a hrdinů!

Zem byla kluzká krví, nechtěla

a nemohla ji ani vssáti už

a celé kopce mrtvých strměly

co bašty do výše a překážkou

se staly prchajícím pohanům

na konci dobytého vítězství,

jež plně bylo naše k večeru.

Když odpočívaje, po Rolandu

jsem ptal se dychtivě, tu mlčeli

kol stolu všickni moji přátelé,

jež byl jsem v stan svůj zval a nepokoj

a strach když četli zřejmě v tváři mé,

tu jeden z nich mi posléz takto řek’:

„Buď kliden, králi, živ tvůj Roland jest,

ač není v ležení... On odešel...“

„Jak,“ vzkřikl jsem, „bez mého svolení?

Ty v zadním boji byl jsi s ním. Kde je?

Chci všechno vědět, všechno pověz mi.“

„Když rozkazuješ,“ zněla odpověď,

„pak povinen jsem mluvit. Tedy slyš.

V tom zadním voji Roland nudil se

a naříkal, že zaháleti má

a chvílemi i zuřil, zaplakal...

V tom přišel k němu v hávu poutnickém

muž zakuklený, kukly odhodil

a poznali jsme druha věrného,

jenž odvážný se vkradl vyzvídat

až do Nobel, do města pohanů,

a vrátiv se teď, zvolal: „Rolande,

čin ohromný ti lze teď vykonat!

Ty víš, jak Nobly důležité jsou,

jak Pampelunu chrání přemocnou,

nuž, věz, že polovice posádky

je nyní zde, v té bitvě zuřivé,

na kterou hledíš, svědek nečinný.

Buď smělý teď, a město jesti tvé.“

Tu Roland bojechtivě zahořel

a zvolal: „Vzhůru, druzi, do Nobel!“

Však zarazil se, oči těkaly

po bojišti a pravil nesměle:

„Což ale kdyby císař podlehal,

ač zdá se mi, že bude vítězem?

Sem postavil mě, bych mu záda kryl.

Smím odejít?... Však není třeba mne,

on zvítězí, a zítra, dá-li Bůh

i Nobly budou naše! Cítím to,

že dobudu jich! Bude překvapen

tím činem císař, vděčen bude však!

Ať je to šílenství, co počínám,

krev moje vře a nelze odolat!“

Tak zvolal Roland, z očí šla mu zář

a letěl směrem k Noblům. Reptání

se ozývalo sic, však strhl nás,

čar mocný ovládal nás, jeli jsme

jak vyšší jakous mocí puzeni

za Rolandem. Však přišla rozvaha

nám některým a vrátili jsme se

na místa, které vykázal jsi nám,

však většina, ta šla s tvým Rolandem

a jede nyní lesy, horami

tam k Noblům, které zítra dobudou,

neb v noci dnes. Rač Bůh jim pomáhat.“

To když jsem slyšel, hněvem vzkypěl jsem

tak velikým, že chor jsem z něho byl,

mně zdálo se, že srdce pukne mi!

Tak jednal Roland, syn to duše mé!

což nebyla to málem zrada už?

Což nebylo to smělým posměchem?

Své místo z pouhé nudy zanechal

a nedbal o to, v jakou nebezpeč

mé celé vojsko vydal, těkaje

za dobrodružstvím, jež ho vábilo.

Tak tedy miloval mě Roland můj,

že lehkovážně vydal slepému

mě osudu, či šťastné náhodě!

A plakal jsem a rval si vlasy své

a marně Ném se snažil konejšit

můj divý bol, mou vášeň, lítost mou,

mně vykládaje, že se v prospěch můj

přec Roland vydal Nobel vydobýt,

že zavedla jej pouze odvaha

a vášniplné přání bojovat

pro svatý kříž a pro mou osobu;

já zuřil celou noc a v poledne

na druhý den jsem teprv klesl v sen,

však v nepokojný, stále rušený

a polo horečný... Tu do mdloby

mé tupé, v které pocit hluše vřel

křivd utrpených synem nevděčným,

třesk polnic náhle vnikl jasavých,

křik radostný se rozleh’ táborem

a rozeznal jsem v vřavě výkřiky,

jež hlásaly, že Nobly dobyty,

že vítězem se Roland navrátil.

Vstal prudce jsem a přehodil svůj plášť

a rozevřel jsem stanu záclony;

lesk dobytého zlata kořisti

plál v slunci jako kupa plamenů

před samým stanem mým, kde rozložen

plen z Nobel na zemi byl brunátné,

a opodál dav chmurný zajatců

se choulil jako stádo při bouřce,

a celý dvůr můj právě přicházel

a v paladinů středu Roland sám,

a zdálo se, že křídla nesou jej

a zářil hrdinstvím a krásou svou,

byl věru archanděli podoben,

jenž právě nad peklem byl zvítězil!

To vše jsem viděl, cítil, pochopil,

však bol můj palčivý přehlušil vše

a mého hněvu burné plameny

až nad hlavu mi rostly požárem

a všechna krev mi k mozku hnala se

a srdce bylo těžké, mrazivé,

tak že jsem těsněj’ v plášť se halil svůj

a násilně se vzpřímil, neboť tíž

se zdálo mi, že k zemi tlačí mě

a v uších hučelo to podivně

a zdálo se mi, vlastní že můj hlas

mi syčel slova: „On tě zanechal

a celou Francii a kříž dal v šanc,

by nasytil svou vlastní ctižádost,

kůň jako splašený jej odnesla

ta lehkovážná jeho hrdinnost!“...

A v tom už Roland klečel přede mnou

a s reka úsměvem a anděla

mi hleděl v zrak a podával mi klíč,

klíč dobytého města. Jásali

kol rytíři a paladinové

a hrabata a vojsko veškeré

a biskupové kříže zvedali,

by žehnali mu, vzduchem prapory

jak bílá plály v slunci oblaka,

v tom jásotu já pouze chmuřil se

a srdce moje bylo kamenem

a pěstě se mi pevně svíraly.

„Můj králi,“ řekl Roland, „slyšel jsi,

co učinil jsem –“ Dále nemluvil

neb hromem zabouřil jsem: „Chlapče, mlč,

svou drzostí se ještě chlubit chceš?“

A rukavicí svou, již stáhl jsem,

do tváře udeřil jsem Rolanda

před celým dvorem, celým rytířstvem.

A Roland zařval divě, vyskočil,

byl ssinalý a rukou chvějící

se jako list po meči sahal svém

však na polo když vytáh’ z pochvy jej,

byl náhle tich a slzy jako déšť

mu z očí jasných hojně kapaly

a hlasem krotkým, měkkým zašeptal:

„Ty hýčkal jsi mě, dával jsi mi chléb

a líbal’s mě, když jsem byl dítětem...“

Meč zastrčil a plavou hlavu svou

na prsa svěsil tiše v pokoře

a davem prošed, z očí zmizel mi...

Když viděl jsem ten krotký jeho zrak

a vlhký pláčem, slyše jeho hlas,

tu roztálo mé srdce dojmutím,

hněv zmizel můj a lítost nesmírná

nad činem mým, tak prudkým, ukrutným

mě schvátila, v stan rychle vešel jsem,

pad’ na své lože, štkaje silně tak,

že dechu neměl jsem... A nyní, hleď,

zas při vzpomínce pláč mě schvacuje!

Můj Rolande! Můj drahý Rolande!“

A zase hlavu Karel položil

na stůl a plakal tak, že zdálo se,

že zemře pláčem. Gontram z Arrasu

jej těšit chtěl, však slova nenalez’

a bylo ticho v síni, vzlyky jen

se nesly pustem dutě pod klenbou,

až zasáhla Sibyla jako v snech

do harfy strun, tu jako vesny van,

jak vody šum, jak stromů vzdychnutí

se snivá její hudba linula

a zmírala a prýštila se zas,

až zdálo se, že prostor naplněn

jí celý jest, a jako udiven

byl Karel hlavu zdvih’ a utišen

byl jeho pláč a sladce tesknivý

dlel na rtech úsměv mu a zašeptal:

„Při živém bohu, Rolandův že hlas

v těch zvucích jest! Hlas zvyklý mísit se

teď v sbory andělské...“ I usmála

se Sibyla a vzešel takto klid

do duší všech. A Karel za chvíli

v svém pokračuje děje líčení

tak mluvil dále: „Těžká byla bouř,

jež na mou hlavu v stanu snesla se,

neb výčitky se na mě sypaly

mých paladýnů, tvrdé, vášnivé,

a jeden z nich mi řekl: Pláčeš teď?

Je příliš pozdě! Rvi jen vlasy své!

My taktéž máme příčin naříkat!

Tak odměňuješ snahy reků těch,

již za tebe a věc tvou cedí krev?

To naše odměna, že odňal’s nám,

co pýchou naší bylo největší.

Tak naší slávy slunce zapadlo!“

A všickni naříkali, Olivier

však v zoufalosti trhal roucho své

a zvolal takto: „Nezůstanu zde,

když Roland odešel, jenž jest mi vším!

Jdu na svůj hrad, svou sestru vyhledám,

svou bílou labuť, Aldu, zpravím ji

o tom, co’s učinil. Žal schvátí ji,

jak schvátil mě. Co bez Rolanda jsem?

Ne více rekem. Budu poutníkem,

jdu za moře a bloudit bez klidu

tak dlouho budu, až mne potká smrt

kdes v poušti žhavé nebo v lese kdes.

Smrt najít chci neb s Rolandem svým být!“

A plakal tak, až padl do mdloby.

Tu bolest vida, utišil jsem svou

a tak jsem odpověděl rekům svým:

„Je líto mi, že byl jsem bezcitným,

však vzhůru, vzhůru, hledat Rolanda

a smíření a štěstí ztracené!“

Na tváři všech hned úsměv zasvítil,

a vydali se bez odkladu hned

na cestu hledat reka Rolanda;

však bylo všechno marné hledání,

a dlouhý minul, bože, dlouhý čas,

než opět k nám se vrátil nešťastným!

Ach, s jakou touhou jsme jej hledali!

A bylo vše, co vypátrali jsme,

jen pouze tklivé jeho loučení,

jež v jeho stanu dítě zaslechlo,

hoch, který sloužil z reků jednomu

a se zbraní se učil zacházet,

už v útlém věku, horlivosti pln.

Ten hoch nám pravil: „Roland klečel zde

před tímto křížem hrubě tesaným

a plakal hořce, mlčky, zvedl pak

své ruce vzhůru k spasitelovi

a zvolal: „Tobě pane, pod tvou stráž

své dávám nejdražší, chraň Karla mi

a Oliviera, bratra duše mé!

Snad nikdy více neuvidím jej!“

Pak vyšel ze stanu a ke koni

se svému přiblížil a líbal jej

a šeptal mu: „Jak líto tebe je

mi, koni můj! Jsi znaven, právo máš

na odpočinek teď a přicházím

tě zase namáhati! Promiň mi!

Však nutno jest, abychom oba šli,

jsme vyhostěni, slyšíš, koni můj?“

A věrné zvíře zařehtalo jen

a Roland líbal je a vyšvih’ se

na jeho hřbet, a oba zmizeli...“

To bylo vše, co hoch nám pověděl.

Tak tedy bez něho jsme válčili

pod Pampelunou, však jak bez duše

byl ten náš boj a neměl výsledku,

ač velké činy reci konali

a mnoho Saracénů padlo v noc

a v truchlou hluš, již smrtí zoveme.

A po ten čas, co v chmurách dleli jsme,

po dráze kráčel Roland k slávě své

jak hvězda nocí. Činy nesmírné

za mořem konal, zvolen králem byl

i posléz tam v pohanském království,

jež obrátil na víru Kristovu,

však když mu přinášeli korunu,

tu vypuk’ v pláč a zvolal: „Učinil

jsem pro vás dost, nuž, teď za odměnu

mně nechte odejíti v onu zem,

po které toužím duší tesklivou!

Chci svého strýce vidět, císaře,

a Oliviera, bratra duše mé!“

A zanechal i trůn i království,

vstoup’ na loď, plul a přistál při bouři

na břehu neznámém, kam vichřice

jej byla zahnala, a bloudil teď

ve hvozdě nesmírném a příšerném,

až posléz našel starou poustevnu,

tak mechem porostlou a kapradím,

že kupou tlících kmenů zdála se,

již tráví kus po kuse rostlinstvo.

Mdlý lampy svit však kmital otvorem,

jenž sloužil za okno, a trčel kříž

do šera vysoký. Byl potěšen

tou známkou spásy Roland, vnikl v dům.

Kmet velebný stál nyní před rekem

a vítal jej a Roland ptal se ho:

„Rci, jaká jest to země, jaký kraj,

kam koráb můj zahnala vichřice?“

A řekl stařec! „Ve Španělích jsi,

kde posud vládne pohan, jímaje

lid křesťanský v svá pouta sveřepá.

Však Karel francouzský je v zemi už,

by vraha potřel. Váhá vítězství

k nám přistoupit, neb jesti určeno,

že bez Rolanda neskončí ten boj.

Rek ale Roland bloudí, nevím kde,

svou na paměti maje slávu jen

a světějšího nechav úkolu.“

Tu hlavu svěsil Roland pokorně

a poklekl a pravil: „Kajicně,

hle, Roland k dílu svému vrací se.

Sám Roland jsem, můj otče, žehnej mi!“

A radost byla velká v poustevně,

kde Roland odpočinul po tři dni

a v noci poslední před odchodem

se zbudil, slyše velký kmeta pláč,

a když se tázal ho, proč běduje,

tu posléz kmet tu dal mu odpověď:

„Mně puká srdce, neboť zjevil Bůh

mi mezi modlitbou tvé osudy.

Jsi mužem dosti, bys je vyslyšel?

Nuž, tedy věz, že nikdy, nikdy víc

svou sladkou neuvidíš Francii,

že ve Španělsku složíš kosti své,

svou krví že ji junou porosíš,

svou krví čistou v krůpěj poslední!“

Zbled’ Roland poněkud a smutný byl,

jak blesk se mihl duší jeho kraj

ten drahý, v němž byl strávil léta svá,

ty řeky viděl téci stříbrné,

ty nivy zelenat se, lesy tmít,

ty stinné katedrály strměti, –

to vše, co v jedno sladké ponětí

mu splývalo, v to čarné slovo „vlasť“ –

ty sady viděl, v kterých na večer

se s Olivierem drahým procházel,

a lepé Aldy viděl bílý zjev,

jak v ráje glorii! A zachvěl se,

pak ale vztyčil hlavu, šeptaje:

„Však uvidím dřív plné vítězství,

v té zemi, která hrobem bude mým?“

„To uvidíš a budeš nástrojem

sám toho vítězství,“ řek’ svatý kmet,

„a obětí ty budeš poslední

za svatou věc, která tě vedla sem.“

Tu Roland zapomněl, že skosen být

má jako květ a k nebi zajásal:

„Nuž postavte se v řady, pohané,

vy Maurové, ty lide granadský,

vy z Kordovy, z Afriky tajemné!

Už letím, abych zkázu nesl vám!

Co na tom, že můj konec náhlý tak,

když vyplněn můj bude úkol přec,

když Bůh mi žehná a mě nechá žít

do dokonání činů velikých!“

Tak zvolal Roland, vyšel před chatu

a zora právě smavě zlatila

zem, les a nebe, svit svůj růžový

na reka lila. Roland do trávy

klek’ třpytící se rosou, pravil pak:

„Hle, otče můj, já sluha Páně jsem,

nechť vůle jeho svatá plní se

a ať se děje se mnou, On jak chce.“

A zpovídal se ze svých hříchů všech

a povstal s lehkým srdcem, nadšeně

a dal se v pochod v tábor ke mně zpět.

To bylo k večeru, když přední stráž

na světlém nebi zřela postavu,

jež kráčela hned rychle směrem k nám,

hned zase váhat nějak zdála se,

a znepokojen vojín na stráži

teď volal soudruhy a jeden z nich

si oči mnul jak vzbouzející se

a řekl šeptem nejdřív, hlasem pak:

„Při živém bohu, to je Roland sám!“

Zvěst táborem se bleskem šířila

a všechno spěchalo mu chvatně vstříc

a jásot vnikal v šerý až můj stan,

mně nohy třásly se a v prsou mých

se chvělo srdce, bouří skákalo

a váhavě jsem vyšel v obavě,

by klam to nebyl! Vidět Rolanda!

Což bylo možné toho blaženství?

Však vzduchem tisíc hřmělo výkřiků

a jako jelen letěl Olivier,

už v náručí si oba leželi,

ni slova promluviti nemohli,

na trávu klekli s pláčem hlasitým

a polibky se téměř dusili

a kolem nich dav Bohu děkoval

a se slzami takto voláno:

„Je zase zde, on, který spasí nás,

rek velký, pokorný a lítostný,

jenž ubohým byl sladkým bratrem vždy!“

Já zatím na koni se přiblížil

a Roland spatřil mě a s výkřikem

se ke mně vrh’ a než jsem s koně moh’,

mou líbal nohu, hlasem plakaje;

já seskočil a držel v náruči

jej těsně tak, že dechu jsem mu bral

a v plavé jeho vlasy bystřicí

se slzy moje horké valily.

Tak byl zas můj, můj Roland, moje vše,

a nerozlučně nyní se mnou byl,

až jeho hvězda v krvi zapadla

tam v Ronsevalech, v zrádném průsmyku!“

Tak Karel domluvil a tesknota

zas v jeho úsměvu se jevila,

však nevypuk’ už v pláč, neb lahoda

té konejšivé hudby dlela mu

na duše dně a byla jako lék.

Vzdych’ dvakráte a zamyslil se pak,

vstal od stolu a pravil: „Znaven jsem,

a můžeš-li mi lůžka popřáti,

pak veď mě tam.“ A vzala Sibyla

louč hořící a cestou svítila

a Gontram z Arrasu ved’ císaře

do síně plné sešlé nádhery,

a loučili se tiše všichni tři.

Lkal venku vítr v lese hlubokém,

však v domě klid byl; spánek vešel tam,

jen Sibyla usnouti nemohla

a neustále opakovala

i sama šeptem: „To je tedy král

ten veliký, jenž vyšší lidí všech!

Jak krásný je s tím stříbrem vlasů svých,

s tím zrakem orla! To jest tedy on!

A jak zná silně cítit, milovat!

A jak zná plakat! Měkké srdce jest

to jeho mohutné, jak dítěte!

A sen když konečně ji přemohl,

o něm jen snila, s prvním paprskem

když probudila se, tu zase byl

on první její v bdění myšlénkou,

a první slovo její bylo zas:

„Jak krásný jest! Jak umí milovat!

Je blažen, kdo ten velký jeho bol

smí konejšit a útěchou mu být!“

Po celý den ty měla myšlénky

a byla šťastna, tam když seděti

ve stínu mohla sloupu, slouchajíc

těch rozmluv, které s dědem jejím měl,

a byla šťastna ve své pokoře,

když sloužit směla mu a přešťastná,

když zahrát směla mu a zazpívat.

A Karel po dva dny byl hostem tam

v tom starém zámku, polo zbořeném,

a cítil neobvyklý, sladký klid

a třetí den, když posléz loučil se:

řek’ Sibyle: „Mně stýskat bude se

po hudbě tvé a po té písni tvé,

jíž matka tvoje naučila tě,

jak jsou ta slova odříkání, rci?“

Však dívka zbledla jen a mlčela

a v srdci svém si řekla: „Odchází!

Nuž, mám ten šíp už v prsou, jak ten pták

v té truchlé písni! Mlčky zahynu!“

A vidouc pak, že čeká odpověď,

mu řekla pouze: „Bože, odcházíš?

A neuzřím tě, pane, nikdy víc?“

A lekla se a zbledla ještě víc

a sloupu chytla se, by nepadla.

Tu zazářil zrak slunně Karlovi,

neb lásku její uhod’, přemýšlel

a pravil Gontramovi z Arrasu:

„Tvým byl jsem hostem, hostem buď teď mým!“

Dej ruku mi a slavně mi to slib,

že příští měsíc ke mně zavítáš

zde se svou vnučkou! Slavně mi to slib!“

A Gontram z Arrasu mu ruku dal

a sliboval a slib svůj dodržel

a přijel jednou ráno s vnučkou svou,

když Karel s celým dvorem před hradem

na louce seděl v stínu jabloní.

Tu dvořané, když jezdce viděli

na klisnách těžkopádných, sešlých už,

šat starce chatrný a dívky kroj

tak starosvětský, prostý, chudobný,

se posmívali bujně, vesele

a jeden řekl, (Makár byl to zlý,

jenž příbuzen byl Ganelonovi

a Karla nenáviděl v skrytosti)

ten tedy řekl: „Z které pohádky,

již v zimní večer staré babičky

svým vnukům povídají, vypadly

ty zjevy tři, ten rytíř ubohý

a v zadu sluha jeho bez pláště

a dívka v hávu z plátna režného?“

Však Karel vstal a řekl: „Můj to host

Kdo posměchem chce vznítit zlobu mou?

Ten rytíř velký jesti bohatýr,

to Gontram jesti, hrabě z Arrasu.

Ten jeho sluha muž je poctivý.

Kdo z nás je víc? Ta dívka konečně

jest dcera bretonského vévody,

a císařovnou bude za krátko,

jak hvězda krásná, čistá, snivá je!“

A udiveni všickni mlčeli

a zatím hosté hradu dojeli

a za krátko stal se jim domovem,

neb stalo se, jak císař pověděl,

za ženu pojal lepou Sibylu.

A šťastna byla velmi, smutek jen

ji zachvátil, když Gontram z Arrasu,

děd její, zemřel krátce po svatbě.

Však minul mrak ten zas a Sibyla

to téměř ani věřit nemohla,

že šťasten tak na zemi smrtelník

být může jako ona. – Minul rok

a klid se sladký v srdci císaře

jak soumrak šířil jasných, letních dnů

a cudná, bílá, krásná Sibyla

jak lilje kvetla kmetu po boku

a denně rostla její spanilost

a byla divem všem, již viděli

ji zářit v jasu ctností veškerých,

a kdo ji viděl, dojat žehnal ji

a nevěděl, čím více zářila:

či těla nebo duše lepostí.

Však jedno srdce tvrdé, necitné

přec odolalo čaru svatému,

jenž linul z celé její osoby,

to onen Makár byl, jenž příbuzen

jsa Ganelonu, skrytě nenávist

a pomstu choval proti císaři.

Muž onen nenáviděl Sibylu,

jak nenávidí světlo vždycky tma,

a myslil na to, činit nástrojem

ji pomsty své. Což kdyby rozdmychal

v ní vášeň pro jiného, strhl ji

v kal nevěry? To snadné bude přec?

Kmet Karel byl a ona mladá tak

a krásná ku podivu, nenávist

to sama přece uznat musila!

A není slovo někdy jediné

jak jiskra, která požár působí,

v čas pravý když je v duši vrženo?

Tak dlouho o tom Makár přemýšlel,

až zdálo se mu, doba vhodná přec

že přišla konečně. Den jarní byl

a štěpnice jak sněhem pokryta

se skvěla v květů bílé glorii,

a Sibyla pod stromem seděla

a poslouchala s duší dojatou

zpěv jímající pěvce slavného,

jenž k dvoru zavítal a císařem

byl přijat jako vzácný, milý host.

Byl z rodu starého a mocného,

byl mlád a krásný, zrak měl blouznivý

a obsah jeho písní oslava

byl lásky hlubé, pevné jako smrt,

a veleba a výsost ženskosti.

Ten pěvec zván byl Martel z Dinartu

a na dně duše jeho tajemství

jak kámen na dně mořském leželo:

on šíleně miloval královnu.

A nikdo netušil tu jeho strast

a nejméně Sibyla, Makár jen

svým veden záštím, hádal mlhavě.

Stál Martel na pět kroků opodál

od královny teď, v trávě kvetoucí

a po boku byl jemu Alberik,

druh jeho věrný, přítel jediný,

jenž zbožňoval jej jako modlu svou

a tak jej miloval, že do duše

mu obraz ženy žádné nevnikl,

neb Martelovi celá patřila.

Byl Martel píseň právě skončil svou,

když vešel Makár v jabloňový sad

a chvěly zmírající zvuky se

ve květokrytých větvích doposud

a zdálo se, že zamlžený zrak

je královnin tam hledá, blouznivý,

neb vzhůru oči její blankytné

se obracely jako v zbožnosti.

Blíž přišel Makár, prsten s rubínem

zved’ z trávy hbitě, který královně

byl svlékl se, aniž to věděla,

když bílé její prsty s jabloním

si hrály květem, který napršel

ji do klína a v plavých vlasů slap,

co po plášti jí proudil stříbrném.

A Makár pravil: „Jaké nadšení

zpěv, paní moje, v tobě vzbuzuje!

Čar přemocný je v zvucích, zvláště pak,

když jejich zdroj je srdce stvořené

pro srdce toho, jenž jim naslouchá.“

A pohledl na pěvce, který zbled’,

pak na královnu, s divným úsměvem,

ta ale klidně odpověděla:

„Já nerozumím, pane, úplně,

co říci chceš.“ Však Makár blížil se,

by prsten podal dvorně královně

a zašeptnouti drze v sluch jí chtěl:

„Což nevidíš, jak zbledl pěvec ten,

jenž očaroval sluch tvůj nadšený?

Jest stvořen pro tebe, pro něho ty.“

To vše měl v mysli, říci ji to chtěl,

však nakloněn když blízko tak jí stál,

že jeho dech jí zavál na tváři,

tak že se odklonila s podivem,

tu náhle divá žádost vzplanula

v něm jako požár, mozek schvátila

mu šílenost, měl v očích jako mhu

a skřivený ten drzý jeho ret

se dotknul v neslýchané odvaze

jak žhavý plamen pláště královny

na samém rameně. To rychle tak

se stalo, že to nikdo nezahlíd’,

ni Martel z Dinartu, ni Aberik, –

neb Martel klopil zrak a Alberik

v tvář jeho zbledlou hleděl s neklidem.

Tak královna jen hlubě raněna

o zločinu tom sama věděla,

a bleda vstala rychle jako blesk

a s ošklivostí odhodila plášť

a neskonalou zřela výsostí

na Makára, jenž hadem zasyčel:

„Jsem mlád, jsem krásný, vetchý je tvůj choť,

to proti zákonům jest přírody,

by’s milovala jeho a ne mne!“

Tu Sibyla se hrdě vzpřímila

a řekla klidně: „Dobře činíte,

že šeptem jen své frašky říkáte,

smích byste jinak, věřte vynutil,

u svědků, kteří by vás slyšeli.

Mně ale k smíchu dobrým nejste dost.

Však jděte, než sem císař zavítá,

snad kázal by vás na strom pověsit,

žert kdybych váš mu opakovala.“

Po těchto slovech stál jak zkameněn

a šílenství, které jej zmámilo,

mu z mozku prchalo a s hrůzou zřel,

nad jakou propastí se ocitnul.

Však královna se obrátila teď

a sama vyšla, bleda, ze sadu. –

Stál Makár chvíli zmaten, nevěda

co počíti, pak rychle jako blesk

měl osnovu svých piklů spředenou

a pravil takto hlasem zdánlivě

se chvějícím, jak samým dojmutím:

„Ó Marteli a Alberiku též,

vy slyšeli jste pohanění mé?

To odměna za věrnost oddanou!

Já varoval královnu Sibylu

před hněvem císařovým... Marteli,

i tobě hrozí nebezpečná bouř!

zda stejně odplatíš mi službu mou,

jak učinila právě královna?“

Řek’ Martel: „Nerozumím na prosto,

o jaké mluvíš bouři?“ „Pokrytče,“

v sluch zašeptal mu Makár s úsměvem,

„ty rozumíš mi líp, než sám to chceš.

Pojď se mnou, jedině jen pro tvůj sluch

jest zvěst, kterou ti svěřím velikou.“

Chvěl Martel se a pravil: „Tedy pojď!“

A odcházel s prolhaným Makárem,

ač věrný Alberik se zachmuřil

a zadržet jej zjevně snažil se.

To marné bylo však a v komnatě

když Makár s pěvcem sám byl, pravil tak:

„Co skryto všem, to láska uhodne.

Věz, dávno Sibylu že miluji,

ač bez naděje, vím to, na věky,

a nikdo o tom nemá tušení.

Proč tobě vyzrazuji tajemství

své duše nejhlubší? Bys pochopil,

jak uhodnout jsem doved’ tajemství

zas duše tvé! Zrak lásky zoufalé

tak ostrý je, že uhod’ lásku tvou!

ty miluješ Sibylu jako já!

tvé zblednutí dřív pod stromy i teď

mi důkazem, že jsem se nemýlil!

Nuž, věz, že Karel tušit počíná,

co v tobě děje se, a varovat

já proto dnes chtěl v sadě královnu.

Víš, co jsem zašeptal jí do ucha?

„Král blízko jest,“ jsem řekl, „přijde sem.

Když najde s Martelem tě v sadě zde,

hněv jeho vznítí se, neb tušení

má o tom, co se zdá ti tajemstvím.“ –

To řekl jsem, ty slyšel’s královnu!

Nuž Marteli, měj na pozoru se!

Jdi! Prchej! Zachraň se i její čest!“

Byl Martel bled a byl jak kamenný,

až posléz řekl: „Jsi tak upřímný,

že nelze mi se skrývat před tebou.

Věz tedy, že jsi pravdu uhodl.

Já miluju ji láskou šílenou,

však jako světici, a kdyby král

do duše mé tak mohl nahlídnout,

jak Bůh v ni nahlíží, pak věděl by,

jak málo vinen jsem!... A královna

ta netuší a jsem jí lhostejný.“

Tu Makár usmál se a odvětil:

„Ó, Marteli, ty v pravdě věříš to?

Vždyť viděl’s, ze sadu jak spěchala, –

proč činila to, čisté svědomí

když její jest? Však pravda, zachránit

též chtěla tě, před hněvem císaře.

A vlastní její hněv, což, Marteli,

ten neprozradil ji? že uhod’ jsem,

co v ní se děje, pobouřilo ji!“

Tu Martelovi oči zářily

a purpur šleh’ mu tváří ubledlou

a třásl se a Makár naklonil

se k uchu mu a šeptal: „Ještě víc

ti prozradím! Však dříve přísahej,

že nikdy slovem v poslední svůj den

ni otci svému, matce, příteli

to nepovíš, co nyní svěřím ti!“

A Martel pozved’ ruku k přísaze

a Makár šeptal: „Vím to bezpečně,

že jméno tvoje ze sna šeptala

a že to císař zaslech’.“ – Vykřikl

tu Martel jako raněn, zajásal,

pak ale kryl si v dlaně obličej

a zvolal: „Běda jí a běda mně!

Jaká to muka srdce čekají,

jež spojil Bůh, jež lidé na věky

však rozloučili.“ Makár odvětil:

„Věř, nezbude, než na čas loučit se,

to její vyžaduje jistota.

Ó nemysli, že ze mne žárlivost

snad mluví! Půjdu s tebou, neboť zde,

po dnešním pohanění v zahradě,

už místa pro mě není na prosto!

Mé srdce puká, právě jako tvé,

však jako ty, tak myslím přede vším,

ba výlučně na její záchranu.“

A objal Martela, jenž němý byl

a tiše plakal, posléz ale řek’:

„Nuž staň se tedy, jak jsi poradil.

Jeď se mnou na jih, k moři, daleko.“

Však náhle vzpřímil se a zavolal:

„A nemám nikdy, nikdy uzřít víc

tvář její andělskou? A neslyšet

ten sladký hlas, ach nikdy, nikdy víc?

A ani slovem nemám loučit se?

To nelze, ne! Toť víc než dovedu.“

A Makár dlouho mlčel, zdálo se,

že uvažuje, dumá, rozjímá,

a řekl posléz: „Napiš tedy list,

však krátký jen a já se postarám,

by došel jí. Mně tebe líto tak,

a pláčem tvým se chvěje srdce mé...“

A Martel z Dinartu, ó bloud, ó bloud,

list napsal rychle, který takto zněl:

„Já miluju tě, světlá královno,

zde vyřknuto to slovo šílené,

jež v písních plakalo mých, jásalo

a které’s uhodla, ač tajil jsem

je v hloubi duše, dlouho, dlouho tak –“

A dále psáti Martel nemohl,

neb slzy jeho tekly hojně tak,

že jimi slep byl, Makár pravil mu:

„To stačí, věř, a pevně spolehej,

že k sobě povolá tě královna,

by řekla ti, co nikdy napsati

by nechtěla. Nuž, rozloučíš se s ní,

a řekneš jí, co psát teď nemůžeš.

Mou ale bude někdy odměnou,

že nahlédne posléze královna,

jak nezištně jsem jednal.“ Zahalil

tvář do pláště jak dojat hluboce,

tisk’ Martelovi ruku beze slov

a rozloučili se. Pak ale sed’

a napsal Makár spěšně slova ta:

„Jsi šílený, však šílená jsem též!

Já uhodla, jak uhodl jsi sám.

Ó prchej odsud! Jednou však v tvou tvář

chci ještě patřit; na vždy s bohem pak!“

A pozdě večer, zrádce prokletý,

se vkradl Makár k loži, beze sna

kde ležel Martel v hrozných úzkostech,

a dal mu list a řekl: „Rychle čti!“

A když se stalo, vrhl do ohně,

jenž slabě hořel v krbu, onen list,

jejž pěvci vytrhl a řekl tak:

„Chce vidět na posled tě! Bože můj,

jak šťasten jsi přes všechen lásky bol!

Co trpím já, to nelze vyjádřit!“

A Martel odvětil: „Ó, lakomče,

proč o ten poklad jsi mě oloupil,

o onen list, jenž zdrojem života

jest nového... Jsemť, bože, milován.

Co muka jsou, co trud je veškerý,

u porovnání s blahem takovým?

Však kde ji uvidím, a jak a kdy?“

Řek’ na to Makár: „Máš-li odvahu,

pak uvidíš ji zítra bezpečně...

Slyš, kvapí čas... Na stráži tuto noc

před ložnicí jsem Karla císaře.

Za chvíli už se odeberu tam,

bych čestný úřad onen nastoupil.

Nuž, nespi dnes a pozor dobře dej,

až před svítáním zvonek uslyšíš,

jenž stříbrný se šerem ozývá...

Zve na mši ranní krále onen zvon,

hned vstává, jak jej cinkat uslyší,

však královna na loži zůstane

a ještě spánku hoví sladkému.

Přijď tedy ke mně v předsíň ložnice,

kde budu sám, neb vzdálím pážata.

Tam snadně skryju tě. Jakmile však

se vzdálí císař, vyjdeš ze skrytu

a zavřenými dveřmi promluvíš

s ní, kterou miluješ, aniž by stud

byl její vetřením tvým uražen.“

Ač Martel jako osyka se chvěl,

přec neodolal tomu vábení

a vděčně Makárovi ruku tisk’

a ujednáno bylo takto vše. –

Noc byla hluboká a svítalo

se sladce zas a šerem uslyšel

teď Martel, bdící, zvonku stříbrozvuk,

jenž bezsenného Karla na mši zval,

na jitřní tichou v kapli zámecké,

a zmámen jako kouzlem přemocným

krad’ Martel chodbou se, jež do spalny

do císařovy vedla, v hlubý stín

se vtěsnil za sloup, zůstal bez dechu

a bušením vlastního srdce hluch...

Teď bral se Karel šerem pomalu

v plášť zahalen, teď zmizel v kapli všed,

a tiše, rychle, ale jako blesk

se Martel řítil v onu komnatu,

v níž čekal Makár, bledý paprslek

se linul vstříc mu, neboť přivřeny

jen byly dvéře, jak by čekaly

se před ním rozlítnouti dokořán...

Stál v předpokoji, Makár položil

prst na rty, aby takto mlčení

mu ukládal a za ruku ho jal

a ved’ ho k dveřím jiným, zastřeným

jen z pola odhrnutou záclonou.

„Tam ona dlí,“ mu v ucho zašeptal

a klek’ na prahu Martel. Makár však

mu opět šeptal: „Ještě nepromluv

a ještě nezaklepej! Pohlednu,

zda chodba prázdna, zda je bezpečno –“

A činil krok, však náhle těžký plášť

svůj vrhl na Martela, zahaliv

mu hlavu tak a tvář, by udušen

byl onen výkřik, na nějž počítal,

neb vrazil ze zadu mu zároveň

po samý jílec dýku do srdce.

Trh’ sebou dvakrát silně nešťastný,

pak Makárovi těžce na prsa

pad’ bez života, mrtvá jako věc.

A Makár s úsměvem mu svítil teď

na bledou tvář, pak bystře naslouchal,

zda přece šramot vraždy nezbudil

snad královnu, však když se přesvědčil,

že tiše dýchá, bílá lilije

v svém sladkém spánku, chopil mrtvolu

a tiše dvéře spalny otevřel

a v náručí jak dítě Martela

nes’ k loži, pořád spící královny

a na zem položil jej na tvář tak,

že zdálo se, že padl pod ranou,

když nakloněn u toho lože stál,

shas’ lampu pak, která tam visela

a tiše jak byl přišel, vyšel zas,

však bleskem vtrhl v kapli, právě kněz

když pozdvihoval svatou hostii

a takto zvolal hlasem hromovým:

„Nech svatý obřad, sluho Páně, teď

a místo modliteb a žehnání,

ty nejstrašnější kletby pronášej!

Trůn znectěn jest a lože Karlovo!

Krev dýmá k nebi, ale prokletá,

nech tedy svatou, spasitelovu

v svém, knězi, kalichu!“ Tak Makár hřměl

a zbledlý kněz položil hostii

a vzpřímen císař stál a zdrcen byl,

jak hrozným tušením a pracně děl:

„Jsi smyslů zbaven? zmocnil ďábel se

tvé duše hříšné?“ „Ďábel zmocnil se,

ne duše mé, však duše královny,“

řek’ směle Makár, brodil v zločinu

se v proklatém svém nyní po hrdlo

a věděl, že mu rychle jednati.

A vida Karla nyní vrávorat

pod ranou těžkou, hbitě mluvil dál:

„Já dávno podezření, pane, měl,

že Martel vábí hudbou svůdnou svou

v pasť ženu tvou, však přec jsem nevěřil...

Když nyní šel jsi na mši, dřímal jsem,

ó, odpusť mi tu slabost chvilkovou –

však v dřímotě té měl jsem pocit přec,

jak by se někdo kradl kolem mne...

Hned zbudil jsem se, hle, a vidím stín

se ztrácet v ložnici tvou, myslil jsem,

že jsi se vrátil... Slyším polibek

a hlas, jenž přece nebyl hlasem tvým,

se ozval teď a šeptal: Sibylo!

Hlas ten jsem znal a vlasy ježily

se na hlavě mi! Což to mohlo být?

V tom zašeptala ale královna:

„Můj Martele!“ Nuž, tu jsem sešílel,

do komnaty jsem vrazil, dýku svou

jsem ponořil ve zuřivosti své

po samý jílec zrádci do těla!

Pojď v komnatu svou, leží v krvi tam

a ve mdlobě jsem nechal královnu!“

Jak ve snu Karel, jako omráčen

v svou kráčel komnatu, však hlukem svým

ze spánku bouřil Makár celý dvůr

a ložnice se lidem plnila

a náhlým světlem lamp a voskovic,

jež se všech stran teď přinášeli sem

a ze sna těžkého se Sibyla

sléz probudila, velké leknutí

se na tváři jí bledé jevilo,

neb myslila, že císař zemřel snad,

když ustrnutí na všech tvářích čtla

a hledala na loži na prázdném

jej, který stál jak zničen, zahalen

v svůj zlatý plášť, však náhle vykřikla

a zalomila v žalu rukama,

neb někdo pozved’ k ní až mrtvolu

tu zkrvácenou, pěvce Martela.

„Jsi mrtev, sladkozvuký slavíku?

Zdroj písní tvých, jak náhle vysechl!

Bůh trestej ho, jenž ti to učinil!“

Tak zvolala v své velké soustrasti

a v matném polobdění posavad

nic nechápajíc než tu vraždu zlou,

však Karel, zuřiv náhle, zahřměl tak:

„Před tváří mou, ó ženo nestoudná,

o svého pláčeš, bídná, milence?“

A Makár vzkřikl: „Hle, co vypadlo

jí s ňader teď!“ A císaři dal list,

jejž napsati přemluvil Martela.

„Viz!“ řekl císař. „Smrti propadneš!“

Teď teprv bděla zcela Sibyla,

ač bylo jí, jak by ji děsil sen,

a nyní teprv přelít ruměnec

jí zbledlou tvář, neb teprv viděla,

že polonahá byla vydána

těm zrakům všem, jež na ni zíraly,

a jako závojem se halila

tím zlatým proudem vlasů vonných svých

a polo v mdlobách klesla na polštář.

Však Karel zvolal: „Můžeš zapírat,

že vinnou jsi? Že nebyl milencem

tvým Martel z Dinartu, když tento list

jsi jeho v ňadrech skryla, hříšnice,

a v samém loži tvém když zastihnut

i usmrcen byl bídný svůdník tvůj?

Nuž, máš-li slovo, buď si jediné,

jež třeba zdánlivě tě umyje

a hřích tvůj černý, tedy vyřkni je.

Ne bez obrany stojíš před soudem!“

Tu vzpřímila se bílá lilije

ta zlomená a zrakem velikým,

v němž celé nebe svatých plálo hvězd,

v tvář císaři pohlédla s výčitkou

a s úsměvem, jenž byl tak bolestný,

že mnohé oko zarosilo se

v tom cizím davu, řekla Karlovi:

„V mou vinu věříš? Rci, ty věříš v ni?“

A více nic, a on když odvětil:

– „Mám nevěřiti vlastním zrakům svým?“ –

tu viděla prv kolem sebe tmu

těch zločinů, jež chápat nemohla,

tu viděla svou výsost šlapanou

v to bláto, před nímž hrůzou chvěla se

a uražena v důstojnosti své

a bezbranná v své světlé nevině,

až k smrti smutna, k smrti znavena

jen hlavu svěsila a mlčela...

Nuž, soudili ji během málo dnů.

Dav rozzuřený stále volal: Smrt!

Smrt! volal Makár, žízniv po pomstě

a jásaje nad bolem Karlovým,

Ném jediný byl mírný jako vždy

a moudrý, rozvážný, však jeho hlas

ve vřavě zanik’. Pravil Makáru:

„Ty příliš dychtiv jsi, a spěcháš tak,

by rozsudek se vynes’, příteli,

že myslím, že máš k tomu příčinu!

Čas vysvětlil by mnohé, co se zdá

teď záhadné až k nepochopení!“

A obrátil se takto k císaři:

„Buď silen, pane,“ řekl, „ spravedliv

a nedej strhnouti se v divý vír!

Ó, pomni, jak jsi často v životě

se přenáhlil a jak jsi pykal pak!

Což plodů nenese tvá zkušenost?“

Však Karel sláb byl, chorý, bez vůle,

teď náhle sestár’, náhle teď byl kmet

a zdálo se, že uhasl v něm duch.

„Ó, Néme,“ pravil, „co mám činit víc

než popřát královně, by mluvila?

Když mlčela, tu přiznala se též.“

A v tom ji přivedli a stála tam

v své bílé kráse, bledé, vznešené,

v své důstojnosti ženy, královny,

v tom purpuru, jímž dívky oděly

ji ze starého zvyku, s korunou,

již na hlavu jí postavily též,

neb posud byla ještě královnou,

ač hrozila jí smrt a pohana.

A ústa otevřela před soudem,

když řekli, že brániti se smí

a v tiché důstojnosti pravila:

„Co mohu více říci, přísahat

než to, co v první chvíli řekla jsem:

jsemť nevinna a nelpí na mně hřích

ten hnusný, strašný, jímž mě viníte.

Co se mnou dálo se, to nechápu...

Vy nevěříte, nuže odsuďte

mě nešťastnou. Já vím, že přijde den,

kdy litovati budeš, císaři,

že nevěřil’s mi. Buď pak útěchou

ti, pane můj, že prominula jsem

ti upřímně tvou křivdu od srdce.

Nuž, usmrťte mě tedy. Duše má

se podrobuje Bohu... Žel však, žel

přec jest mi toho žití... Sladko je

ve slunném kráčet světle po zemi

a vítr slyšet šeptat ve stromech

a hvězdy viděti plát na nebi

a milovat a milovánu být...

Však láska zemřela už, láska ta,

jež sluncem byla mým... Nač tedy žít?“

A sklonila svou hlavu spanilou

a mezi tím co slzy tekly jí,

si šeptala: „Jak stará píseň zní

ta matčina... Ach ano, tak as dí:

– od ptáka v lese uč se umírat,

od ptáka, který s šípem v prsou svých

v šer houštiny se skryje v smutku svém

a pomalu tam tiše dokoná...“

A více nemluvila slova už

a odsoudili ji a vedli ji

pod černým závojem teď k hranici,

kde upálit ji chtěli neblahou,

a tiše šla a tiše poklekla,

jen jednou ještě řekla: „Nevinna,

Bůh ví to, zemru. Spokojena jsem,

neb lépe jesti zemřít bez viny,

než žíti s vinou, třeba tajenou.“

Tu starý kněz jí vstoupil do cesty

a hleděl na ni přísně, pravil jí:

„Což nebojíš se vzíti na věčnost

lež s sebou před soud boží, dcero má?

Hřích tvůj zde bude smrtí tvojí smyt,

tam pokání jen smýti může jej

a proto poklekni a zpovídej

se z hříchů svých a nejdřív z onoho,

jenž na hranici tebe přivádí.“

Tu poklekla a knězi řekla tak:

„Ze všech se hříchů svých zde zpovídám,

buď milostiv mi sladký spasitel,

však onen, pro který zde umírám,

jsem nespáchala ani myšlénkou,

ni hnutím svého srdce. Čistá jsem

a proto bez bázně též umírám.

Jen dvojí cítím bolest: Samoten

že choť můj zůstane a druhou pak,

že sama nezemru, neb otče, věz,

že nové žití pohnulo se dnes

pod srdcem mým, tak krutě trýzněným.

Však svatá vůle boží staniž se.“

A povstala a řekla katanům:

„Teď veďte mě!“ Však onen starý kněz

své ruce zdvih’ a zvolal: „Postojte!“

a spěchal k císaři, jenž s pavlánu

chtěl pohledem se loučit s ženou svou

a vrhl k nohám se mu volaje:

„Při samém bohu, že jest nevinna!

To není soud! Toť vražda krvavá!“

Pak ale vstal a šeptem císaři,

co svěřila mu, svěřil na vzájem.

A Karel zbled’ a volal s pavlánu:

„Jest ortel zrušen, shaste plameny!

Sem pod pavlán přiveďte neblahou,

jež byla někdy vaší královnou.“

A když ji přivedli, tak pravil jí:

„Já milovat tě déle nemohu,

přec nelze mi se dívat na tvou smrt...

Žij tedy dál, ač pro mne zemřela’s,

žij tedy dál, však ne už v domě mém,

jdi z paláce a z města, daleko,

a nikdy víc se nezjev zrakům mým.“

Kýv’ rukou jí a vešel smuten v dům. –

Dav rozprchl se, pustly ulice

a náměstí, na smutku znamení

se všechna okna uzavírala

a všechny dvéře domů, prapory

od štítů vlály budov smutečné,

a se všech věží hlahol pohřební

se zvonů nesl, nářek kovový.

A Sibyla jak ve vytržení,

jak v horečce suchým se dívala

a zamlženým zrakem kol a kol,

pak podpírala čelo o mramor

zdí zámků, který krutě vyvrh’ ji

na pustou ulici a šeptala:

„Co se mnou děje se to, Bože můj?

Jest pravda vše, co nyní se mi zdá?“

A ledovými prsty hmatala

si po ramenech slabě, po čele,

pak ale náhle bolest palčivou

jak prudkou ránu v srdci cítila

a zalomila divě rukama

a zvolala: „Jsem sama na světě,

on vyhnal mě, jak vyháníme psa,

a láska jeho na vždy ztracena!“

Pak ruce její těžce klesaly

jí po boku a s tíží kráčela

a hlava visela jí na prsa

a vlekla černý závoj za sebou

a pomalu se brala náměstím

a ulicemi, branou posléze

a pořád dále po silnici šla

snad den, snad dva, či pouze hodinu,

vždyť ani nechápala už, co čas,

až lesů šer ji pojal v hlubý klín

svůj posléze, kde stromů šumění

ji vyrušilo z ducha mrákoty,

a udiveně ohlížela se

a nechápala hned, co vlastně strom,

co jeho šum, zda duše ve stromu

a slova v šumění, však zřejmě teď

to rozeznávala, že lidský hlas

se žalující mísí v šelest bříz,

a ejhle v stínu jejich seděl muž

a k srdci tlačil hlavu svého psa,

jejž objímal a takto pravil mu:

„Ty tvore věrný, ty’s to jediné,

co zůstalo mi na tom světě zde,

když odešel můj přítel, moje vše!

Co život lidský, život zvířete,

co život rostlin! Nic než vzplanutí,

jež slunce způsobuje ve hmotě,

v tom temném, mrtvém, příšerném tom nic!

Květ plamenem je tichým, srdce tluk

je prouděním jen slunce paprsků!

Když slunce shaslo by, tu žádný květ

by nevzplanul už více, netlouklo

by žádné srdce víc, a tiš a hluš

by příšerně zas vládly temnotou!

On ale, druh můj, Martel, sluncem byl

mým jediným a proto tiš a hluš

v mém vládnou nyní nitru ztemnělém

tak příšerně! Ó jasné slunce mé,

v tu krvavou proč zašlo’s bařinu?

Svět celý měl by v smutek halit se,

neb s tebou zemřelo vše na světě,

co krásné bylo a co mělo vzlet,

co dobré bylo! Všemu konec teď!

Ó lesy lkejte, plačte slavíci,

on odešel, jste pusty, lesiny!

On odešel, jste siří, slavíci!

žel volejte a běda, běda, žel!“

A s pláčem padl na tvář, v temný mech

a nad ním pes vyl hlasem hlubokým.

Tu Sibyla se přiblížila mu,

neb poznala jej, byl to Alberik,

druh Martelův, a vlastní bolest svou,

tu jeho vidouc, zapomínala,

na hlavu jeho ruku vložila

a zašeptala: „Ustaň! Nežaluj!

Je život hořký, sladká je však smrt!

Nuž, přej mu ji a doufej na ni sám!“

Vzhléd’ Alberik a poznal královnu

a zasmušil se: „Ženo,“ řek’, „to’s ty?

Proč obraz tvůj vnik’ jemu do duše?

Ty’s mi ho vyrvala! Na tobě lpí

krev jeho čistá, kterou zkazila’s

ty teprv zjevením svým vábivým!

Proč démon ženě nad námi dal moc?

To náš je pád! Jak pyšný byl by tvor,

jak dokonalý, muž, bez snížení,

jež nazýváte láskou! Přátelství,

jež druha k druhu pojí na věky,

toť svatost původu je božského,

to spojení stejného se stejným,

v němž smyslů kalné není víření...

V mou duši nikdy žena nevnikne...

On odešel. Proč za ním nešla’s ty?

Jak tvoje milování chabé jest!

Nuž, odejdi a nech mě zemříti.“

Tak vyčítal jí, ona s výsostí

však pravila mu: „Velký omyl tvůj!

Co mluvíš mi o smyslů vábení?

Já hřích ten neznám. Jako tobě byl

mi Martel přítelem a ničím víc!

Co lidská zloba na něm spáchala,

ne vina má. Vždyť stejně zasáhla

i hlavu mou. Jsemť vyvrhelem teď

a lidem přísloví a nemám, kam

bych položila hlavu. Bože můj,

ty aspoň psa máš, který nad tebou

teď právě vyl, když trpět viděl tě –

kdo ale pro mne ustrnutí má?

Ten ani ne, jejž Martel miloval,

ten Martel, který též mým druhem byl

a jehož smrt mě hlubě dojala.

Buď, Alberiku, zdráv a spravedliv!“

Něm mladík stál, když rukou kývla mu

a odcházela, jeho ale pes,

jenž znal ji dobře z dob, ach, šťastnějších,

za roucho chytl ji a zadržel

a ona dojmuta jej objala

a nemotornou hlavu líbala

mu mnohokráte, dík mu šeptajíc,

a Alberik to vida, propuk’ v pláč

a poklekl a zvolal: „Odpusť mi,

ó královno, ty jasná, vznešená!

Ty’s bez viny, jak bez poskvrny jsi!

Ó stůj a čekej, až se rozloučím

zde s Martelem. Viz, zde je jeho rov,

na ramenou svých jsem ho přinesl

v ten tichý kout, kde vítr stromy lká

a tisíc květů voní, hnízda svá

kde slavíci a drozdi staví si...

Zde leží Martel! S Bohem, s bohem buď,

ty krásný jinochu, ty nádobo,

jež naplněna zpěvy sladkými

po samý kraj jsi byla! S Bohem buď!

A nemám nikdy víc tě uzřít zas?

A budu věčně marně toužiti

po tobě práhnout, lkát a hladovět?

Ó, lépe bylo by, bych zemřel hned

a vedle tebe ležel dole tam

v té zemi černé, těžké, bezcitné,

jež hruď tvou kruší v hrozném objetí!“

Tak zvolal Alberik a zase pad’

na tvář a plakal, a zas jeho pes

vyl nad ním smutně jako při pohřbu,

a královna též trpce plakala.

Sléz Alberik se zmužil, vstal a řek’:

„Má paní královská, jsem v službě tvé.

Kam pustým lesem povedu tě však?“

„Jsem bez přítele,“ řekla, „poroučím

se v boží ale svatou ochranu.

On povede mě, kde mě míti chce.

Snad najdu útočiště v klášteře

neb na vsi někde v hlubé samotě

kam snad se nedostane truchlá zvěst

o smutných mých a těžkých osudech.“ –

Šli spolu tedy hvozdem hlubokým

a nemluvili, v bolest shrouženi,

a vedle nich šel Alberikův pes,

jenž Javor zván byl, zvíře rozumné

nad míru, tak že věru zdálo se,

že duše v něm jak v lidech, nesmrtná,

a velký byl a silen jako lev

a přítulný jak dítě. Celý dvůr

jej Karlův znal a každý hladil ho

a jména lichotivá dával mu.

Teď smuten byl a s hlavou svěšenou

po boku svého pána lesem šel

a marně ptáci kolem míhali

a vábili ho, by se pustil v hon

za nimi, žertovně jak činíval.

Však náhle stanul, jak by větřil zvěř,

a zaštěkal a nepokojný byl,

a na to hned se ozval koně cval

po hustém mechu. Vzhlédl Alberik

a viděl jezdce, zbledla Sibyla,

neb poznala, že Makár sám to byl

a rázem vzpomněla na štěpnici,

kde drzostí svou byl ji urazil,

a náhle bělmo s očí spadlo jí

a po prvé se jasně zjevila

jí duše jeho černá, zlotřilá

a celá zrady jeho osnova.

Ten bídník zhlíd’ ji též a zasmál se.

„Teď nevyvázneš,“ vzkřikl, „z rukou mých!

To sladké tvoje tělo bude mým

a budu rozkoš pít, co mezi tím

tvůj choť, ten bloud, který tě zahodil

a snadně tak v má padl tenata,

jen slzy pije své a trápí se!

Ten lehkověrný, pošetilý bloud!“

A stál už u nich, s koně seskočil,

za dlouhé kštice pojal královnu,

však jako blesk se řítil Alberik

na bídníka a zvolal zuřivě:

„Tak přiznáváš se tedy ke lži své?

Ty podlý vrahu mého přítele!

Meč vytas rychle! Chceš-li kořist mít,

pak odvahu měj o ni zápasit!

Já chráním královnu!“ A nastal boj

tak zuřivý, že lesem hlubokým

zněl zbraní hřmot jak bouře divoká

a z mečů jiskry rudé lítaly

a Alberik tak volal v zápasu:

„Na útěk dej se rychlý, královno,

neb cítím, že můj sok je silnější

a běda tobě, kdybych podlehl!“

Tu vzchopila se bledá Sibyla,

na Makárova koně skočila

a uháněla lesem šíleně

a slyšela za sebou výkřiky

ty divoké, jež Makár vyrážel,

když za ní nemoh’, stále napadán

i Alberikem, těžce raněným,

i Javorem, jenž s pánem bojoval.

Však slabší hluk se stával, slabší vždy,

až zanikl a jista královna

teď byla posléz, že už dohonit

ji Makár nemůže... A mezi tím

co uháněla dál a pořád dál,

kles’ Alberik do mechu zmíraje,

vzdych’ z hluboka a „Martel!“ zašeptal.

Řek’ Makár: „Za ním pospěš do pekel!

Jsi krotký teď? Už prchá život tvůj.“

A Alberik už ztrácel vědomí,

však v duši své si takto řekl sám:

„O životě mi mluví podlý vrah?

To život byl, když Martel živ byl též,

když ruka jeho tiskla ruku mou,

když v jeho zrak jsem jasný pohlížel.

Když on mi zemřel, nastala mi smrt,

teď dech jen prchá, teplá stydne krev –“

Víc nemyslil a necítil už nic,

jen teplý dech mu zavál na čelo

a shasl život jeho s dojmem tím,

že přítelův to slední polibek...

A byl to přítel, jehož teplý dech

tak ovanul mu tvář, však přítel ten

byl pouze pes, to Javor pouze byl,

jenž raněn v boji nad ním zavyl teď

a nářkem svým hluš lesů naplnil.

A raněn byl též Makár, lehce sic,

však přinucen přec vrátit k městu se

bez svého koně, bez té kořisti,

již hledat vyšel, zrádce, do lesa. –

A po tři dni pes věrný nehnul se

od svého pána bledé mrtvoly

a jeho pláč jak pláč byl člověka,

den čtvrtý ale sláb a vychrtlý

jak hladem, tak i krví prolitou,

vstal Javor se země a ploužil se

až do města, až v palác císařský,

kde každý znal jej, každý miloval

a přišel tak až v síň, kde za stolem

sám císař seděl v kruhu dvořanů;

na stole tom se mísy kouřily

a víno v zlatých číších hořelo,

však ani jídel ani nápojů

se nedotýkal Karel. Něm a bled

se díval v prázdno, zrakem skleněným.

Tu zatáh’ pes jej za plášť purpurný

a smutně zavyl a pak vzpřímil se,

vzal rychle chléb, jenž ležel na stole

a bral se opět k dveřím k odchodu.

Ném ale vstal, když udivení všech

se jevilo nad počínáním psa,

na tvářích jejich, a tak promluvil:

„Toť hádanka! Kde vzal se zde ten pes?

Tři tomu dni, co zmizel jeho pán,

a nikdo neví, co se stalo s ním!

A pes ten raněn je a vychrtlý!

A přišel sem, ne pouze pro pokrm,

však, věru, jako kdyby pomoci

se dovolávat chtěl v své němotě!“

A náhodou pad’ Nemův nyní zrak

na Makára a ten byl zsinalý,

a rychle zvolal: „Zabte, strážcové,

to zvíře rychle, pominuté je!“

Pes pustil chléb, když tento zaslech’ hlas

a zaštěk’ zuřivě a Makár hned

zas volal s horlivostí: „Zabte jej,

což nevidíte, že je zuřivý?“

Však zatím Ném se blížil Javoru,

by hladil jej, a jako beránek

se Javor k němu tulil. Řekl Ném:

„Proč proti mně to zvíře nezuří?“

A nyní všickni k němu dvořané

se blížili a všickni hladili

jej po řadě a pes tak krotký byl,

že Makár sám též na něj sáhnout chtěl,

by neurčitý strach svůj zastíral,

však jako lev tu zařval Javor hned

a zježen zuby cenil divoce

a oči krví se mu zalily

a strhl Makárovi roucha kus

a hle tu poranění ukryté

se zjevilo, jež Makár odnesl

si z boje s Alberikem ve hvozdě.

Zbraň tasil Makár, aby zabil psa,

však císař též byl vstal a položil

svou ruku ochranou na Javora

a řekl Makárovi: „Utekl

se ke mně pes ten. Nezabiješ ho!“

A zase pes se tulil, lichotil

teď k císaři a krotký, tichý byl

a císař k němu klonil se a hle!

cos blýskalo se v temné čupryně,

jež psovi dlouhá rostla na čele,

a poznal Karel sponku z rubínů

teď s udivením, vzácný byl to skvost,

jež dívky císařovně v onen den,

kdy na soud šla, na roucho připnuly

a který také nesejmuli jí,

když na hranici byla vedena;

šperk vzácný ten se smekl královně

pak v lese, aniž o tom zvěděla,

když v dojmutí líbala Javora

a náhodou se zavěsil ten skvost

v psa dlouhou čuprynu a našel tak

jej nyní císař Karel. Pozved’ ho

a podivení bylo nesmírné,

neb každý věděl, komu rubíny

ty náležely vzácně třpytivé.

Ném ale pravil: „Jako v knize čtu

děj záhadný a plný zločinů!

Pes ten byl s královnou! Tam Alberik

též musil být! A pes je zbědován

a raněn je! Byl tedy jakýs boj!

S kým v zápas mohl vejít Alberik

než s nepřítelem bídným královny,

jenž v neštěstí ji ještě stíhat chtěl?

Na celém světě jeden však jen muž,

jenž nepřítelem jejím tvrdým byl

a žalobníkem a to Makár jest!

On skrýval ránu! Zamlčuje boj!

Proč činí tak? A proč to zvíře zde,

ta němá tvář k nám ke všem tulí se

a zuří proti němu jedině?

Proč, Makáre, jsi zbledl nápadně

hned Javor jak se v síni objevil?

Ty mlčíš zmateně! Ó, králi můj,

ten soud byl příliš náhlý! Nevinna

je královna, svůj život za to dám!“

Vzkřik’ Makár, jako bodnut: „Šílenství

neb kmeta slabá mysl zmatená

z tvých, Néme, mluví úst! Je nevinna

ta svržená a zvrhlá královna?

Proč tedy s Alberikem sešla se

tam v tmavém lese, v kterém Martela

pod dubem pohovali –“ „Viděls’ je?“

Ném zvolal náhle s okem pátravým.

A zmaten Makár takto odvětil:

„Šli spolu lesem, prozradil je špeh,

jejž za ní... za ním... nuž, jejž poslal jsem.“

„A jeho jméno? Zavolám ho sem,

by opakoval vše, co uviděl.“

Tu mlčel Makár chvíli zmateně

a pyšně řekl pak: „Jsi soudcem mým?

Tvou obžalobu hrdě odmítám

a nejsem povinen ti odvětit.“

„Nuž tedy mně,“ řek’ Karel, „odvětíš?“

A k smrti bled řek’ Makár: „Pane můj,

tvou nezasloužil jsem si nevoli,

když na mě naléháš, pak pouze při

zde Néma hájíš...“ Chvěl se nápadně

a bylo ticho chvíli. Zatím pes

byl hltavě chléb snědl, škrabal teď

na dveře vysoké, a pravil Ném:

„Nuž, pojďme za psem všickni do muže

a snad že vše se takto vysvětlí.“

Když Karel hlavou kýv’, tu nebylo

lze odporovat, tedy všickni šli,

i Makár s nimi, který vrávoral.

A dlouho šli za psem, jenž vedl je

až k místu v temném hvozdě šumivém,

kde zabit ležel v mechu, nepohřben

tři dni už Alberik, a Javor teď

vyl znova zas nad jeho mrtvolou

a náhle vzpřímil se a zuřivě

se proti Makárovi postavil

a vztekle snažil se ho udávit.

Jen s tíží uchránili Makára,

jenž stále volal: „Ďábel je to sám,

jenž na sebe vzal tuto podobu!“

Však z trávy zvedl dýku nyní Ném

a pravil: „Zbraň to tvoje, Makáre,

já poznávám ji, znak tvůj zdobí ji,

jak přišla sem, je zrezavělá už,

tři jak by dni ji rosa máčela?“

Zbled’ opět Makár, chmurný jako bouř

pak řekl císaři: „Mám snášet to?

To zřejmé jest, že viní z vraždy mě

Ném veřejně. Nuž, tedy slyšte mě.

Za svědka volám Boha. Je-li kdo,

jenž za svou vezme Alberika při,

ať na souboj mě vyzve. Rozhodne

v tom boji Bůh.“ A pyšně vzpřímil se,

neb chrabrý byl a boje nebál se.

Tu náhle Javor zase vztyčil se

a v tvář mu hleděl, ne však vztekle teď

a jediný zvuk divný, příšerný

a neslýchaný Javor vyrazil,

jak snažil by se mluvit, děsivé

tak ono bylo krátké zavytí,

že mrazilo to teplou v žilách krev.

A Karel pravil: „Nuže, Makáre,

zde Alberikův jesti zápasník.“

A Makár zvolal: „Pane, krvavá

to urážka! Mám zápasiti s psem?“

„Ty bojíš se ho?“ císař odvětil.

„Zde silná hůl, nuž, braň se, zuřivě

se žene zase Javor na tebe!“

Hůl uchopil Makár v divém zoufalství;

on, který nikdy, chrabrý, netřás’ se

před člověkem, se nyní bázní chvěl,

neb zvíře neviděl už v Javoru,

však lačné peklo, smečku démonů,

již přišli na žně jeho zločinů,

již přišli do propasti vléci jej.

Ne jednoho, sto viděl kolem psů,

sto tisíc vlků, nohů, ještěrů,

les celý zel jak tlama nestvůry

na nešťastného... Nikdy neviděl

ten starý hvozd tak zápas zuřivý,

neb bránil Makár se jak zoufalec.

Měl pouze hůl, pes pouze zuby své,

však oba v ďábly byli změněni,

krev stříkala a pěna lítala

z těl obou, z obou úst a rozeznat

na prosto nebylo už vytí psa

od křiku člověka, a v chumáči

se kouleli a hustý prachu mrak

a listí, mechu dlouho halil je

a úžas měnil Néma, císaře

a ostatní jak v sloupy kamenné,

a ptáci prchali a chvěli se

a stromy jako strachem hučely.

Mrak rozptýlil se ponenáhlu teď

a vedle Alberika mrtvoly

jen na dva kroky ležel Makár bled

a pes mu trhal prsa, vytrhnout

jak by mu srdce chtěl, a zoufalým

tak volal Makár hlasem: „Zabte mě!

Však nedejte mě trýznit zvířetem!

Jste křesťané? Jste lidé? Kletba vám!“

Tu k němu spěchali, však nechtěl pes

ho pustiti a Makár prosil tak:

„Ó, zachraňte mě, ač jsem hříšníkem!

To zvíře zabte, stvůru pekelnou!

Vždyť přiznávám se, že jsem lhář a vrah...“

Tu pustil Javor náhle kořist svou

a netrhal ji více, držel jen

ji v spárech, ale tich a kliden byl,

a Makár pravil takto Karlovi:

„Ty bloude, jak jsi lehkověrným byl!

Bez viny žena tvoje Sibyla.

Já vlekl zabitého Martela

v tvou ložnici, když spala. Zabil jsem

zde Alberika, jenž ji chránit chtěl

a svědkem byl ten pes, ten prokletý.“

A zavřel oči. Karel k němu klek’

a divě zakvílel a tázal se:

„Proč jsi to učinil, ó Makáre,

proč zničil jsi mě?“ Makár zasmál se

jak ďábel sám a řekl: „Ganelon

přec musil pomstěn být!... A královnu

já žádal v chvíli slabé, s pohrdou

mě odbyla, s posměchem krvavým...“

A ještě zbledl víc, ač zdálo se,

že nemůže ta zsinalá už tvář

víc blednouti a dech se krátil mu

a vypustil svou duši prokletou. –

Od toho dne byl Karel vetchý kmet,

byl zcela zkrušen, mnohdy v temnotách

se ztrácel velký, jasný jeho duch

a občas jen byl zase sebou sám.

Po celé říši rozhlásiti dal

co stalo se a hledat královnu

hned nařídil, však v onu samotu,

kde žila Sibyla, nevnikl ruch

a žádná zpráva nepřicházela

až k ní. Neb donesl Makárův kůň

po dlouhém bloudění ji tenkráte

až k malé chatě, kde žil s ženou svou

a s dítětem svým uhlíř ubohý,

a žila s nimi po dva měsíce

a po tom čase uhlíř řekl jí:

„Pojď, paní, se mnou, uhlí povezu

po řece dolů, v klášter nevelký,

kde tebe ale přijmou zajisté

a poskytnou ti víc, než mohu já.

Ty vůčihledě chřadneš, vlhký les

by zhubil tě, na dítě pamatuj,

jež pod srdcem svým nosíš bolestným.“

A svolila a uhlíř vezl ji

po lesklé vodě lesem zeleným

až pod skálu, kde klášter onen stál,

byl nízký, šedý, mechem porostlý,

však hostinný, a vešla Sibyla

pod jeho střechu, však když tázala

se abatyše jí, kým vlastně jest,

když jméno svoje měla vyslovit,

tu lítost nesmírná ji schvátila

a její duch se hořem zatemnil

a paměť její jak by ztrácela

se v mlhách bezedných a mluviti

jí bylo nemožné, jen v dlouhý pláč

se dala němý, trapný, příšerný.

A nechaly ji tedy jeptišky

bez dalších otázek a žila tam

a syna svého porodila tam

a vstala po čase a jako stín

se ploužila po chodbách kláštera

a zdálo se, že hrobu kráčí vstříc.

Po celý den do prázdna hleděla

přes stromů vrcholky, tam, směrem tím,

kde myslila, že Karel císař žil

a jednu měla pouze myšlénku:

„zda přijde den, kdy moje nevina

mu zřejma bude? Ó, zda přijde den,

kde po té vodě modré, hluboké

sem popluje, by syna svého zřel?“

A vnitřní hlas jí šeptal: „Nikdy, ach,

den onen nevzejde a zemřeš zde

bez jeho lásky zapomenuta...

Snad památku že tvoji proklíná?“

A myslila pak vždy, že hořem svým

a neskojenou touhou zahyne.

Tak minul rok a v klášter konečně

se dostala ta zvěst o královně,

o křivdě velké, jež se děla jí

a o zázračné její očistě.

A abatyše náhle zvolala:

„Pod střechou naší žije Sibyla,

jsem jista, že náš host je královnou!“

A vešla k ní a neopatrně

tak oslovila nyvou Sibylu:

„Má paní vznešená, proč tajíš mi,

že korunu jsi zvyklá nositi

a v rukou držet žezlo Francie?“

Tu zbledla královna a její duch

se opět zatemnil a promluvit

už nedovedla slova, zůstala

jak socha bílá, chladná, nehybná

a polekaná abatyše hned

na druhý den tak psala císaři:

„Můj pane, pošli posla jistého.

Pod střechou mou je žena nešťastná,

tak krásná, stříbrná jak lilie,

však němá jako kámen v hoři svém.

Mně zdá se vždy, že je to královna,

tvá choť Sibyla. Svědčí tomu vše.“

A jednou k večeru, když Sibyla

zas v němém hoři v stranu zírala,

kde myslila, že žije její choť,

a když si šeptala: „Zda přijde den,

kdy zjeví se tam dole na vodě

loď jeho, kolíbaná vlnami?

a když si vzdychla: „Nikdy, nikdy, ach!“ –

tu náhle přece zjevila se loď

a na přídě stál v plášti stříbrném,

tak stříbrném jak bílý jeho vous

a dlouhé jeho vlasy, Karel sám,

a jejich zraky teď se potkaly

a dvojí výkřik tichem lesů zněl

a všecko hoře, všechen těžký žal

u konce byl, neb prominula mu

a vez’ ji císař v palác k sobě zpět

i svého syna, svého Lovise

a celá říše nad tím jásala,

že opět kvetla bílá lilie

na zlatém trůně, Karlu po boku.

Tři léta však jen žila Sibyla

po návratu svém, hoře podťalo

jí kořen žití, příliš hluboko

nůž utrpení v srdce vnikl jí

a uvadla, jak vadne bílý květ

po noci mrazivé. A její syn

též znaky nesl hoře matky své,

byl smuten vždy, byl bled a nesilný,

byl plachý vždy a málo mluvil jen.

Tak vyrostl, a Karlu zdálo se,

že živou jest mu, věčnou výčitkou,

a proto pravou lásku necítil

v svém sirém srdci k tomu dítěti...

A nyní vše, co bylo dálo se

před léty, mihlo Karlu pamětí

když za úsvitu stál na pavlánu

a po odchodu reka Giljoma

se chmurně díval dolů pod stromy,

kde bled a plach stál Lovis, jeho syn,

a císař vyčítal si hrdost svou

a zašeptal: „Vždyť bylo vinou mou,

že v žalu smrtelném jej Sibyla

a v hoři porodila! Zlomil jsem

sám život její! Prsa vypráhlá

tak nekonečným bolem nemohla

vlít v žíly jeho bohatýrskou krev!“

A usmívaje nyní něžně se

kýv Lovisi, a ten když přiběhl

pod samý pavlán, pravil císař mu:

„Proč bázlivě vždy hledíš, Lovisi,

a plaše na mě? Křivdu spáchanou

na matce tvé, tak věru zdá se mi,

že zapomenout nechceš, nemůžeš.“

Tu zaplál Lovis dojat, úsměvem

tak andělským, že celý změnil se

a krásným byl jak někdy Sibyla

a odpověděl: „Otče, miluji

tě celým srdcem, jako matka má

tě milovala vždy, však po prvé

dnes odvahu mám přímo říci to –

o křivdách ale nemluv nikdy víc.“

A Karlu bylo náhle podivně,

byl šťasten tak a kliden, blažený,

však jako mlhou viděl zahradu

teď porosenou, slunce planoucí,

jež vycházelo v plné slávě své,

a nohy se mu třásly pojednou

a náhle věděl, co to jesti smrt.

Bled vrávoral a klesl v mrákotu.

Vzkřik’ polekaně Lovis, na pavlán

se mžikem vyhoup’, bez rady tam stál

o pomoc volaje a běduje.

Tu padl stín na císařovu tvář,

tu bílou, bledou, temný, ostrý stín

a Lovis překvapen se ohlídl

a viděl státi mezi otcem svým

a jasným sluncem muže v purpuru,

v němž poznal z Orleanu Ernalta.

„Je mrtev?“ řekl Ernalt překvapen

a nad císařem hbitě sklonil se.

V tom okamžiku Karel otevřel

zrak široce a paměť sbíral svou

a povstal pomalu a řekl tak:

„Ne, Ernalte, jsem posud ještě živ.“

Pak zamyslil se, pravil potom tak:

„To byla mdloba, stáří hlásilo

se náhle tak. Jdi nyní, Lovisi,

a v purpur oděj se a v zlatou zbroj

a vrať se ke mně pak. My pospolu

do chrámu vydáme se, papež sám

kde mši chce sloužit dnes. Už hlubokým

zvon hlásá hlasem právě věřícím,

že blíží se ta svatá hodina.“

A Lovis šel a císař Ernaltu

tak řekl v důvěře: „O službu teď

tě, Ernalte, o velkou požádám.

Dech můj je krátký dnes a slábne hlas

a tepny moje jak by dřímaly.

Nuž, ve chrámě až budem, svatou mši

až papež doslouží, pak povstaneš

a řekneš hlasem zvučným slova ta:

Už Karel, císař, konci blíží se,

je příliš těžka už mu koruna,

na hlavu svého syna postaví

ji tedy dnes! – Ta slova proneseš,

a učiním tak, jak jim ohlásíš.

Ten úkol Giljomu jsem svěřit chtěl,

jejž tobě takto nyní svěřuji.

On není zde, však ty’s mi věren též.“

Tak pravil Karel, Ernalt horlivě

však odvětil mu: „Není, císaři,

kdo věrněj’ by ti oddán byl než já!

Bůh sám mě poslal, bych byl berlou tvou.“

„Ved’ odsud mě,“ řek’ císař, „zdá se mi,

že zase mdloba těžká na mě jde.“

A Ernalt vedl jej a na lůžko

jej položil a tajil v paláci

co dálo se a zůstal s Karlem sám

a bled a rozechvěn tak šeptal si:

„Teď smělost jen! Duch, zdá se, opustil

to tělo kmeta, na prosto, než smrt

mu zastavila slabý srdce tluk.

Teď smělost jen!“ A temnou zradu kul

u lože Karla, který jako v sen

byl těžký ponořen. A zatím ruch

byl v celém paláci a zvonů zvuk

zval celé město na mši, celý dvůr,

svým hlasem hlubokým a slavnostním. –

Byl kostel jeden plamen, jedna zář,

třpyt zlata blesky sílal odevšad

a barvy soch a maleb na oknech

dým tlumil kadidla, jenž v oblacích

se modrých nesl vonně kostelem

a v oblacích těch průvod zjevil se

teď dvořanstva a nádherný byl tak,

že zdálo se, že valil pestrý proud

se purpuru a drahých kamenů

mhou zapálených vůní arabských,

a cinkot zbrojí zlatých, stříbrných

se rozlehal a budil ozvěnu

pod klenbami a sloupy z mramoru,

jichž celý les do výše nesmírné

se pyšně pnul, se hlukem pružně chvěl

a hlaholem všech zvonů obrovských,

jež nad kostelem hřměly souladně

a na tři míle rozvlnily vzduch,

až v lesů hloub a v propasti až hor.

A v pravo, v levo od oltáře teď

se rozhrnuly z nachu záclony

a s levé strany, v rouších vlekoucích

se dlouze po dlaždicích z porfyru,

při zvucích harf a fléten lahodně

se spojujících v žalm posvátný,

sbor biskupů a arcibiskupů

bral pomalu se... Mitry ze zlata

a plné blesků perel, smaragdů

na hlavách jejich plály nádherně

a zlaté jejich berly pastýřské

se v dýmu mihaly a paprsků

slap celý zdál se padat z rubínů

a karbunkulů žhoucích, zdobících

těch berel konce, krásně zahnuté.

A jako bílý měsíc v slávě své,

v své tiché, snivé, svatě velebné,

za nimi kráčel stařec oděný

v háv sněhový, to římský apoštol

byl, papež sám; tiara na hlavě

ze zlata bledého mu zářila

a jeho plášť jak jíním třpytil se

hvězd jasných stříbrem, vtkaných do hávu.

A ruka jeho, jako ze sloni,

kříž žehnající s klidnou velebou

ve vzduchu naznačila... Celý chrám

se zatřás’ hromem až do základů,

neb na kolena celé rytířstvo

tam shromážděné, celý padal dvůr

ve zbroji ze zlata neb ze stříbra,

a zbraně padající na dlažbu

před spásy naší drahým znamením,

bouř způsobily, dlouho dunící

pod klenbami, a druhá nyní bouř

se třásla vzduchem, hřměla kostelem:

třesk zlatých polnic okny otřásal

a s pravé strany v plášti blankytném,

jenž pod zlatými slunci ztrácel se,

tak jejich lesk ho celý pokrýval,

teď Karel Velký, císař, zjevil se,

sám jako slunce v sklonku na večer.

A před ním Ernalt z Orleanu šel,

meč nesa obnažený, pláště lem

však čtyři nesli mocní králové,

již na hlavách svých měli koruny.

Sám Karel ale bez koruny byl

a bílé jeho vlasy bohaté

na čele jeho, duchem prodchnutém,

mu jedině tvořily diadém.

A berla jeho, o niž podpíral

se lehce jen, byl Lovis, jeho syn,

jenž po boku mu kráčel v pokoře

a zrak svůj k zemi klopil v skromnosti.

Trůn v pravo čněl a trůn čněl na levo.

Sed’ papež na jeden, na druhý král

a zase zahučela chrámem bouř,

neb celé rytířstvo a dvořanstvo

teď s dlažby vstalo, kam se vrhlo dřív,

a každý tasil meč na znamení,

že hotov chránit kříž a korunu.

Když přestal hluk, vstal papež, sloužil mši

za hlaholení zvonů stálého,

za pění harf a fléten stálého,

za stálé přítomných všech modlitby.

A zase kříž nad nimi udělal,

mše skončena když byla, apoštol,

zas hřměla bouř, neb padali zas v prach

před spásy znamením, však slavnostní

hned ticho nastalo tak hluboké,

že bylo slyšet mouchu bzučeti,

když Karel povstal, rukou mocně kýv’

a na oltář na zlatý ukázal.

Tam hořelo cos jako meteór

a jiskřilo se, plálo, sálalo:

to zlatý věnec slávy francouzské,

to císařova byla koruna,

to žezlo bylo, říšské jablko,

vše v třpytu démantů a koruntů,

ve třpytu smaragdů a safírů

jak kupa pestrých, rozdrobených hvězd.

Zrak Karlův velký byl a planoucí

a zdálo se, že ústa otvírá,

by promluvil, však náhle pokryla

tvář jeho bledost, mocně zachvěl se

a sláb kles’ na planoucí zlatý trůn

kmet zlomený, jenž k hrobu tácí se.

Byl úžas velký, ticho hluboké

a nikdo sebou nehnul. Pyšně však

jak anděl zpurný, bled a rozechvěn

vstal Ernalt z Orleánu, vzpřímil se

a krásný byl v svém rouše z purpuru,

a vysoký stál v zlatém planutí

své vzácné zbroje jako Lucifer,

jenž k boji chystá se a zvolal tak:

„Vy všichni slyšte, můj co hlásá ret,

neb ústy mými Karel mluví k vám!

Rtem jeho jsem, jenž velí, královsky,

a mečem jsem, jenž hájit rekovsky

to bude, co má slova oznámí...“

A ticho ještě hlubší nastalo

když kovozvučným hlasem Ernalt děl

ta slova, hrdou hlavu zvedaje

teď ještě hrději: „Ta hodina

je nejvážnější v celém století,

a nová doba zdroj svůj béře z ní!

Skon Karla Velkého je na blízku

ten někdy olbřím nyní sláb jest tak,

že hlava jeho neunese už

tu korunu, již někdy zdobila.

Na jinou skráň chce teď ji postavit.

Syn jeho Lovis jest jí dědicem.

Vy slyšeli jste. Souhlas jevte svůj.“

Tu hukot byl, jak když se přelévá

při shroucení se horstev pravěkých

do nových břehů moře nesmírné,

a ticho pak když zase nastalo,

klek’ před oltářem biskup pařížský

a jménem celé říše volal tak:

„Buď Bohu chvála! Žádný cizinec

na Karlův nedosedne tedy trůn!

Král příští náš má v žilách tutéž krev,

jež koluje nám v žilách, jazyk náš

jest drahým jeho také jazykem!

Buď Bohu chvála, neboť běda těm,

jimž cizí vládne! Sedí na stolci

jim jejich vrah! O lásce mluví jim

a nenávidí je a podlá lež

je každé jeho slovo, jeho dech

je mor a zkáza! Jako vlkodlak

se krví jejich živí, lačný vždy!

Vše jeho jest a jejich není nic,

on pánem jest a oni trpěni

jen v domě, kam se vetřel úlisně!

A sketství posléz schvátí duše jim

a jedinou je ctností u rabů,

jimž plazení se stává rozkoší...

Škleb dává jim a žádá úsměvy,

v tvář plve jim a za to v rouhání

mu, v hnusném, hymnu chvály zpívají!“

A celým chrámem hromem zaznělo:

„Buď Bohu chvála, žádný cizinec

na trůnu našem sedět nebude!“

Tu povstal Karel, snivě, zamyšlen

se díval na Lovise, pravil pak:

„Pojď sem, mé dítě!“ Lovis třásl se

a nesměle se blížil, klopil zrak

a nepronesl slova. Císař však

se vzpřímil náhle, změna zázračná

na jeho tváři byla, v postavě,

byl opět obrem, zrak mu planul zas

jak v době jeho žití hrdinské

a hlasem zvučícím jak zvonů kov,

jenž celým rozléhal se kostelem,

tak pravil Lovisovi: „Leží, viz,

tam koruna na svatém oltáři.

Je pro tebe – ne bez podmínky však.

Rci, odpověz mi svatou přísahou:

Chceš spravedlivým být a dovedeš

se stříci hříchu, nečistoty vší?

Chceš přímým být a nenávidět lež,

chceš nenávidět zradu, úskok, lest,

a slibuješ, že chránit budeš vždy

i sirotka i vdovu? Zkoumej se,

zda vůli máš dle slov mých jednati,

a uznáš-li, že schopen toho jsi,

pak jdi, ó Lovisi, a vezmi ji

tam s oltáře, tu skvělou korunu!“

Bled Lovis byl a zrak svůj upíral

na otce svého, krok učinil blíž,

však nepozdvihl ruku k oltáři

a zašeptal jen: „Pomáhej mi Bůh,

dle slov tvých, otče, jednat vůli mám.“

Zas bylo ticho, ještě výš a výš

se vztyčil císař, celý v jasu stál

a v záři nadzemské, jež linula

mu s čela vysokého, ze zraků,

jež svítily teď jako požáry,

a z úst se zdálo, že mu plameny

a blesky šlehaly, když zahřměl tak:

„Můj Lovisi, tam leží koruna!

Chceš-li ji nosit, bohatýrem buď!

Na válku připrav se, neb možné jest,

že po mé smrti pohan chopí se

zas meče, aby sbořil budovu,

již postavil jsem pyšnou, nádhernou,

a která hvězd se svatých dotýká!

Jsi mužem, abys v čele vojsk svých jel,

bys rozdupal, co v dráhu staví se,

bys krví brodil se a svítil si

na cestu měst a vesnic požárem?

Máš odvahu, být divou vichřicí?

Pak jdi a vezmi žezlo, korunu!

Však chvěje-li se srdce v prsou tvých,

pak zpátky, pravím, couvej, nedotkni

se ani žezla, ani koruny!“

Byl strašný císař v okamžiku tom,

krev zalila mu oči, pozdvihl,

jak udeřiti kdyby syna chtěl,

své mocné ruce, nastal velký ruch

a Lovis zbledl, náhle odvaha

mu klesala, jak před příšerou couv’

před otcem svým, jenž zdál se zuřivým,

a odvrátil svou od oltáře tvář.

Tu naposled v svém žití propukl

v hněv slepý, zhoubný jako živlů hněv,

na trůnu vzpřímen, Karel Veliký

a zařval jako divý pouště lev:

„To není syn můj, tento zbabělec!

Přec nevěrná mi byla Sibyla!

Ni krůpěj nemá v žilách krve mé

ten bledý hoch! On couvá, bojí se

té požárové, rudé koruny,

jež boj mu připomíná krvavý!

Hoj, odveďte ho! Rychle, oblečte

jej v mnicha háv a vlasy stříhejte

mu dlouhé, plavé! Ať je zvoníkem

kdes v klášteře, kde hanbu pochová

svou neslýchanou a svou zbabělost.“

A Lovis štkaje v dlaně schoval tvář

a všickni ohromeni zůstali

kol rytíři, biskupi, hrabata

a Karel klesl umdlen na stolec

a náhle shasl plamen hněvu v něm

a zlomený byl zase, slabý kmet,

jenž sotva dýchal, sotva vědomí

měl toho, co se dělo a co sám

před chvílí ještě mluvil v hněvu svém.

V té strnulosti Ernalt jedině

byl kliden, smělý, k činu odhodlán,

nad císaře se sklonil, zřel mu v zrak

a hlasem silným pravil: „Pane můj,

ty’s příliš tvrdý, příliš krutý jsi!

Ó pomni přec, že ještě dítětem

jest téměř Lovis, jediný tvůj syn!

Dej času mu, by z něho stal se muž.

Ó, nediv se, že příliš těžké je

to tvoje pro něj žezlo, koruna,

vždyť sám je držeti už nemůžeš

ve kmetských rukou svých. Nuž odevzdej

tu korunu, to žezlo v ochranu

mou věrnou, bezpečnou. Na místě tvém

já budu stát, já budu bojovat,

a králem budu tedy dočasně,

a korunu a žezlo odevzdám,

až mužem bude, rytířem, tvůj syn,

zpět v jeho ruce, které příliš jsou

teď slabé, chvějící se, jako tvé!“

A směle korunu vzal s oltáře

a podával ji Karlu skláněje,

ne příliš mnoho, zpupnou hlavu svou,

by přijímal ten symbol nadvlády.

Byl úžas velký tak u přítomných,

že ruka ani jedna nehnula

se k obraně práv krále Lovise,

že jediného slova slyšeti

v tom četném shromáždění nebylo,

zlým jako kouzlem jat tam každý stál,

v sloup obrácen, a císař Karel sám

se nejvíce zdál temným čarem jat,

jak polekán se třásl, bled a sláb,

vzal korunu a na skráň postavil

ji Ernaltovi. Ten teď králem byl

a vznesl hlavu v pýše šílené

a slabý vzlyk se nesl kostelem,

to vyděděný Lovis zakvílel.

Tu rozlítly se dvéře bronzové,

na prahu basiliky Giljom stál,

byl pokryt prachem, rozedral si šat

tou toulkou trním v lese od rána,

kde marně stíhal zvěř, až zvonů hlas

jej volal k městu zpět a budil v něm

cit neurčitý, jakés neštěstí

že hrozí Karlovi a bylo mu,

jak by ty zvony stále volaly

jej na pomoc a jak by hlásaly

mu hromově, že stvůra pekelná,

již potřít měl, jak zvěstěno mu snem,

ne v lese jest, že plouží palácem

se zradně, podle, temnem zrozena.

A k městu uháněl jak bouře zpět

a bez dechu o dvéře bronzové

své horké čelo chladil na chvíli,

a slyšel drzou Ernaltovu řeč

a tasil meč a dvéře rozevřel

v té chvíli, když stál Ernalt s korunou

na zrádné hlavě, pýchou hluch a slep.

A jako blesk se Giljom chrámem hnal

a vzmachem obrovským zakroužil meč,

jejž třímal rek oběma rukama,

mu nad hlavou a vzduchem zafičel

a Ernalt sťat byl rázem jediným

a hlava jeho třikrát skočila

po stupních z mramoru a zbrocena

tou krví jeho zrádnou, koruna

o dlažbu zazvučela příšerně

jak puklý zvon a k nohám Karlovým

trup Ernaltův se skácel jako strom.

Zněl výkřik hrůzy, Karel prudce vstal,

však Giljom hbitě zvedl korunu

a Lovisovi na hlavu ji dal

a řekl císaři: „Zdráv buď náš král!

Já jménem božím konal povinnost

a spravedlnost pouze!“ Usmál se

tu Karel Velký, kouzlo minulo,

jež jako kámen na něm leželo,

a nevěděl to nikdo, netušil,

že mezi tím co tělo sedělo

tam na trůnu jak mrtvé, jeho duch

se zatím stápěl v děje budoucí

a viděl na dně jejich mlhavém,

jak v hrobě spal a jak se pohan zdvih’

zas osmělený, útok poslední

jak činil na svobodu Západu,

jak zatřás’ mocně říše základy,

jak Francie co koráb na moři

bez vesla tácela se v záhubu –

však z tmy té bídy hvězda zářivá

se vynořila, silné rameno

kříž pevně třímalo a štít a meč

a slabého chránilo Lovise:

ta hvězda, onen štít a onen meč

byl Ciljom Fierabras... A usmál se

teď proto Karel blažen, zbudiv se

při pádu zrádce ze snů prorockých,

a v celé výši své a velebě

se jevil zas, a zas byl Karlem tím,

před kterým svět se klaněl, nebylo

však pýchy nyní na něm, velekněz

spíš zdál se být, jenž odkládal svůj meč,

jejž tasil jen na chrámu obranu,

a cosi snivého a sladkého

mu zářilo ze zraků přejasných

a jako hudba zvonů vánočních

byl jeho hlas, když pravil Lovisi:

„Buď tedy králem. Síla slabých buď.

Buď spravedlivý a buď pravdivý.

Měj v úctě chudobu a pomni vždy,

že nejsi vrcholem, že stojíš jen

na vrcholu, to hlavní že je peň,

ten bez vrcholu dále může žít,

neb kořeny má, vrchol beze pně,

král bez lidu, že ničím nemůž’ být.

Když budeš pokorným, též pokoru

u jiných najdeš. Hrdost potkává

se s hrdostí vždy. Dávám v ruce tvé

svou Francii, tu sladkou naši vlast,

a její vdovy, její sirotky

tvé péči svěřuji... Toť odkaz můj...

Jsi ještě sláb a třeba pomoci,

jsi ještě mlád a rady třeba ti.

Zde stojí Giljom, Giljom Fierabras,

u něho najdeš rad a pomoci.

Můj Giljome, buď králi přítelem.

Toť tobě, bohatýre, odkaz můj.“

Zved’ beze slova Giljom k přísaze

svou ruku věrnou, čistou, hrdinskou,

a Lovis, vědom si své slabosti,

klek’ před Giljomem, vroucně obejmul

mu kolena a šeptal: „Miluj mě

a buď mi věrným!“ Giljom zvedl jej,

sám poklonil se před ním hluboce

a položiv svou ruku na oltář

na svaté ostatky, tak slavně děl:

„Tvým, králi můj a pane, zůstanu

až do skonání.“ „Amen!“ papež děl

a císař Karel dlouhý polibek

vtisk’ Giljomu na čelo, obrátil

se k shromážděným pak a promluvil

svá slova na tom světě poslední:

„Hle,“ řekl jim, „můj život uniká!

Mám prosbu na vás. Kdo ji odepře

kdy umírajícím? Má prosba zní:

ó milujte se svorně vespolek!

Zášť hubí říše, láska mocná však

je udržuje, sílí, povznáší...

Ó milujte se! Láska všechno jest,

z ní všechna pravá velkost temení.

Ó milujte se svorně vespolek!...“

A náhle mlčel. Velká vidina

mu duší táhla, celý život svůj

jak mihotavým bleskem mizícím

zřel před sebou a viděl nástrojem

že v rukou strůjce lidských osudů

byl vždy a ve všem. Oděl Hospodin

ho nádherou jak Šalamona kdys

a celé tvorstvo jemu sloužilo,

když za velkým šel cílem, za svatým.

Vždyť v lese jednou ptáci mluvili

a na cestu ho vedli na pravou,

když temným lesem, hrozným, zakletým

byl dlouho bloudil s celým vojskem svým.

A divým mořem, plným černých skal

když jednou plul, by stíhal pohana,

a když jej neved’ žádné hvězdy svit,

tu z temna vod se obr kovový

zved’ vysoký jak věž a planoucím

jak meteory zrakem svítil mu

a žhavými mu prsty ukázal,

kde skrytá pod vodami skaliska...

Tak dály k vůli němu divy se!

Ne, k vůli úkolu, jejž vykonal,

jejž vykonal tak šťastně... Římská říš

ta stará, mocná, znova povstala,

však byla křesťanskou a Francie

jí byla korunou... Jak šťastný byl

v té chvíli poslední!... A nyní cos

jak vůně růží, vůně lilií,

jak ptáků klokot, hvězd jak bílých svit

se v nitru jeho sladce šířilo

a řadou táhly stíny přejasné

před zrakem jeho shasínajícím,

ty ženy, které v žití miloval,

ti přátelé, již před ním odešli,

a děti které s pláčem kladl v hrob,

a posléz Roland, Roland milený

víc andělům než lidem podoben,

a slza poslední polila tvář

teď císaři, však byla přesladká,

neb Roland ratolestí palmovou

mu kýval přivítání... Zašuměl

teď v sluchu císaři les hluboký,

byl vlhký, plný zpěvu skrytých vod,

a plný slavičího klokotu,

a hle! tam stála bílá postava

jak luna na nebi a Karel vzkřik’:

to byla matka jeho! Cítil se

zas dítětem a spadla s něho tíž

ta pozemská a všechna velikost,

již lidé na něj byli vložili,

a k matce své se tulil, jakby sen

teď prchal noční, chmurný, tížící

a zašeptal jí: „Chvála Bohu buď,

vše bylo klamem, vše, co trpěl jsem,

mé hříchy, bludy moje, bol a trud!

Jsem s tebou zas!“ A ona polibek

na rty mu vtlačila, a pocit ten

byl poslední, jež cítil na zemi,

v mrak paměť zapadla a vědomí

a skonal takto Karel Veliký...

A dlouho nikdo sebou nepohnul,

ač všickni tušili, že odchází

ta velká jeho duše... Planul zrak

mu ještě jako slunce, nehybný

ač byl a ztrnulý a skleněný,

a všickni v chrámě sotva dýchali,

až papež jeho ruky dotknul se

a vlastní ruce k nebi zvedl pak

a slavně řekl: „Skonal, mrtev jest!“

V pláč propukli tu všickni hlasitý

a všechny zvony v říši nesmírné

se samy sebou hnuly, zvonily

zpěv pohřební, jak posud neslyšel

na zemi nikdo... V rakev nekladli

to bohatýrské tělo, odnesli

jej na stolci na zlatém, třpytícím

se drahokamy, v kobku hlubokou,

jež zela soumračně jak jeskyně,

tam postavili stolec, na kterém

v plášť zlatý halen seděl v slávě své

a ve velebě Karel Veliký,

a na kolena obnažený meč

mu položili. Tiše, tiše pak

krok za krokem po zpátku pomalu

se brali z kobky, desku kamennou

pak přiklopili a tak v hrobě byl.

Tu zahučela divá vichřice

od slunce západu až k východu,

tak nesmírná, že lesy krušila,

že města třásla se – to obracel

list anděl smrti v knize osudů

těch našich lidských, neboť pohřbem tím

se dovršila doba památná

a zapadla jak hvězda za lesy. –