Píseň o kováři a kovadlině.

Lešetínského kováře

kdo vzpomene si, braši?

Krev stoupala mu do tváří,

když viděl bídu naši.

Poroby postup dráždil jej,

duch český, který chřadl.

Když volali naň „Vzdej se! Vzdej!“

on nevzdal se a padl.

Je nutno mluvit s Kramářem

nad přítomností jinou:

„My nebudeme kovářem,

my budem’ kovadlinou!“

Nad čerstvým hrobem zvyklí pět

my pěli mu „Spi sladce!“

Než v moudřejší teď přišla svět

moudřejší generace.

Zář ducha, skvělé nadání

zaplaší každou chmuru.

Netřeba nutit ku vzdání.

Jsou ruce věčně vzhůru.

Je nutno mluvit s Kramářem

nad přítomností jinou:

„My nebudeme kovářem,

my budem’ kovadlinou.“

Idealismus škodí ti,

kdo chytrý, ten se uhne.

A jsi-li stvořen pro bití,

hleď, ať ti zadek ztuhne.

Ať bije potom kdokoli,

ty přežiješ to v zdraví.

S úsměvem řekneš „Nebolí.“

A to je triumf pravý.

Je nutno mluvit s Kramářem

nad přítomností jinou:

„My nebudeme kovářem,

my budem’ kovadlinou!“

Za nové pravdy úsvitu

my řekneme si klidně:

Kováře doma není tu,

ať přijde kovář z Vídně!

Ať přijde kovář, aby kul!

Zde čeká massa líná.

A jestli kovář zahynul,

zbyla tu kovadlina.

Je nutno mluvit s Kramářem

nad přítomností línou:

„My nebudeme kovářem,

my budem’ kovadlinou.“

Ovívá vítr mohyly,

vítr, jenž vzduch prý čistí,

Proč jste nás vůbec budili,

snílkové, idealisti?

Kuj, kováři!... Jsi hotový?

V Čechách se zapomíná ...

Kuj železo, kuj okovy!

Jsmeť pouze kovadlina!