PÍSEŇ O KRÁLOVNĚ POESII.

Jak se ty myšlénky hlavou tak honí

a ty jich stále jsi osou,

stádo to divokých nezkrotných koní,

ty paseš je nohou bosou.

Kývneš jen hlavičkou kadeřavou,

do měkkých tleskneš dlaní –

hoj! všickni oři hodili hlavou

a řítí se k tobě plání.

Do hřívy zcuchané prstíky noříš,

pasačko mého snění,

na líci růžové červánkem hoříš,

stádo se v beránky mění.

A tvoje hlava, jediná světa,

nic se jí nepodobá,

do bílé hřívy kadeř svou vplétá,

o Kráse myslíme oba.

A tvoje království vesmírem sluje,

blaženě v něm se žije,

po vodách, po zemi, po hvězdách pluje

královna Poesie.

U mojí kolébky jednou jsi stála,

věrnost jsem přísahal tobě,

duše má tvými barvami plála,

erb tvůj ať plá na mém hrobě!