PÍSEŇ O KŘÍDLATÉM KONI.

Dokonáváš, dokonáváš,

okřídlený koni!

Hlava tvá se v smrtné křeči

smutně k zemi kloní;

tělo – kosť jen, kůže – rány,

peruť – brky vyškubány,

co však teď už do ní!

Opuštěný, upoutaný

k dřevěnému kolu,

bez pomoci, bez útěchy,

ve palčivém bolu

čekáš smrť, a havran strojí

ve výši se na hruď tvoji,

jenom sletět dolů.

Vidíš, vidíš, k takovému

dochází to konci!

Moh’ jsi spřežen v saně letět

s rolničkami, zvonci,

moh’ jsi pyšný v lehkém cvalu

nosit slávu generálů

nebo štváti s honci.

Moh’ jsi krásně na parádách

tančit podle hudby,

uzdu třpytnou, pláštík s erbem,

který nevyrud’ by;

snad i bílé ručky časem

byly by s tvým hrály vlasem,

ó, té sladké sudby!

S pohřbem moh’ jsi kráčet slavně,

v smutek zahalený,

v cirku vzbudit potlesk davů,

svůdné nosit ženy,

přepnout, sílu v kopyt čtveru,

na dostihách barieru,

první dobýt ceny.

Byli by ti tučnou pastvu

kladli do tvých jeslí,

sladkými tě jmény zvali,

výkřiky a hesly,

pak by byli s velkou slávou

složili tě v jámu tmavou,

mohylu ti snesli.

Však tys nechtěl. Strhals vzdorně

pout a uzdy tíže,

co ti byly zlaté třásně,

rolničky a špíže,

zved’ jsi se jak vítr divý

přes lesy a hory, nivy,

stále nebi blíže.

Rozepjal jsi bílou peruť,

z nozder šlehly blesky,

řítil jsi se, slunce v oku,

přes oblačné stezky;

pohrdaje šerem kolny,

pádils volný, volný, volný,

bez pouta a přezky.

Spíjel jsi se nesmírností,

hvězd a slunce třpytem,

v mrak i blankyt hřměl jsi v letu

neskroceném, hbitém,

a když nohou dup’ jsi v mraky,

tisíc jisker na oblaky

trysklo pod kopytem.

Zřel jsi zemi. Viděls bratra,

jak tu dole oře,

před tebou se rozvíralo

celé zemské hoře;

chtěl jsi, kdy už táhlo k noci,

vléci slunce nazpět mocí,

předčit slunné oře.

Ale běda, běda, běda!

Let tvůj byl tak krátký!

Křídla slábla, tíž tě táhla,

a tys padl zpátky,

a tvůj let přes mračen krovy

hodí se i básníkovi

už jen do pohádky...

Hladov, s křídlem polámaným

pad’ jsi s mnohou ranou,

a tu přišli, přivázali

ke kolu tě s hanou,

servali ti křídla, brachu,

a teď zmíráš, vzdorným k strachu,

s nohou upoutanou.

Nuže, skonej tiše, rychle,

rek smrť krátkou volí,

moh’ by kol tvůj bratr jeti,

který táhl v poli,

zařičel by, chtivý píce,

a věř, než ty rány, více

výsměch žití bolí!