PÍSEŇ O „LEDOVÉ KRÁSNÉ PANÍ“.

Po moří smuteční

se lodi plaví,

nad skály sosny ční

v horizont popelavý.

Ořeší zářivě

tu a tam trčí.

Kleč smutná bázlivě

se k zemi krčí...

Srdce se nezhřeje

v tvé ruce chladné,

něhy a naděje

kde není žádné...

Ty každé umučíš,

jak se tak díváš.

Proč nedýcháš v ně, víš?

Proč nezazpíváš?

Tvé oči severní

jen krutě mlčí,

jak ledy jezerní,

jak jámy vlčí

a úsměv jako zář

polární k noci žasne,

vše mlčí, vlas i tvář

úžasně krásné...

Blíž tebe vzpomínám

na fjordů lesky,

mlčení panoram,

skřížené blesky

zapadlých oken z cest,

přístavů, loď kam mizí,

velikých, smutných měst,

kde jsme si cizí...