PÍSEŇ O LIDSKÉ TOUZE.

Je bezdná jako moře touha

a palná jako poušť je dlouhá

a perla – její vyplnění,

toť na oase sladké snění.

Ó chodče v poušti plné žehu,

ó plavče mořem beze břehu,

ty srdce, mroucí pro své nebe,

ó jak mi líto, líto tebe!

Jeť v poušti hrobů statisíce

a v moři hrobů ještě více,

teď abys aspoň bylo ptákem,

či plynoucím ve výši mrakem.

Však marno! – Jsi jen srdce bědné,

na které každý kámen zvedne,

a moře děsné a poušť dlouhá

a nekonečná tvoje touha!