Píseň o lidském citu.

Ach, lidský cit je vzácný květ,

kde ten se uchytí,

to jakby svlačec bílý slét'

ve holé rokytí!

Tam na hodinu bleskne se

těch zvonců jeho třpyt

a v slunce sklonu zavře se

tak jak ten lidský cit.

Já proto z kvítků sedmikras

ty nejraději mám,

jež nosí v třísni bílých řas

krvavý drahokam.

Na oči myslím unylé,

jež pláčem zrudly tak,

že obracejí k mohyle

jen snivý, tklivý zrak!