PÍSEŇ O MÉ RADOSTI.

Světlo v duši mé...

Jak by z hlubin vod

hlubokých a zatemnělých,

kmital zlatý bod.

Jestli, Bože můj,

hvězda spadla tam,

byla to má radost zlatá!

Víš to nejlíp sám!

Teď odtamtud plá,

stíhám její kmit...

Proč jen musila tak záhy

pro vždy za své vzít?

Teď jest pod vodou,

kmitá slabě z ní,

jen má duše, jen má duše

mluví s ní a sní:

„Dcero, dceruško,

kam’s to spadla mi?

Že já tebe nedostoupím

vzdechy, slzami?

Ptáčku rajských niv,

dítě božských snů!

Že já v marné touze nyní

ruce k Tobě pnu!

Ztratila jsem tě,

sama nevím, proč,

a kmen žití mého hlodá

bol, zlý červotoč.

Ztratila jsem tě,

nevrátíš se již,

a ta hlava a to srdce

stále větší tíž!

Kdybys chtěla zpět

z těchto temných vod,

s živly bych se pustila v boj,

s běsy o závod!

Musila bys vzplát

znovu sluníčkem,

prozářit můj obzor celý,

zpívat slavíčkem!

Tlouci křepelkou,

jásat a si hrát,

bych se mohla aspoň jednou

zas od srdce smát!

Ale mrtvá jsi

v stínu mrtvých vod,

radosti má, jsi jen zlatý

v moři temna bod!“