PÍSEŇ O MĚSTĚ NEBESKÉM.

DO nebeského města

jde člověk ze světa,

a kvítím je ta cesta

a trním poseta.

Tam u bran stojí stráže

a duše se tam chví,

než andělům Pán káže,

by otevřeli jí.

„Co, duše, tak se třeseš?“

hned ptá se nebešťan,

„a klíče-li si neseš

od těchto rajských bran?

neb do božího domu

sem bez nich nelze dál

vejíti pranikomu,

ať žebrák, nebo král.“

„„Co já ti, nebešťane,

ach, co ti říci mám?

hle, nohy mé jsou zdrané,

klíč k ráji Bůh má sám.

Já trním šla a v hloží,

já duše neblahá,

na velké soudy boží

má rada nesahá.““

Dí anděl: „Člověk v smutku

jest živ a umírá,

leč klíčem dobrých skutků

sám ráj si otvírá.

Ať trpí z boží rady

pln tiché pokory,

neb jeho hříchy tady

jsou těžké závory.“

A duše odpovídá:

„„Mne hřích jak plamen žeh’,

můj úděl byla bída,

a k Bohu jít mne nech

pro Syna Hospodina,

jenž za mne na smrt šel,

neb velká moje vina,

však větší byl můj žel!““

A praví jeden v stráži

– má váhy v rukou svých: –

„Hle, skutky tvé se váží,

a těžký je tvůj hřích,

a na dobru ti schází;

již ustup od těch míst,

neb do bran rajských vchází

jen, kdo je svat a čist.“

A Pán anděla slyší,

pláč duše slyší zas,

i zazní rajskou tiší

jak hudba jeho hlas:

„Když slzy vinu smyly,

je duše zas jak sníh;

ji uveďte v tu chvíli

do sídel blažených!“ –

Do města nebeského

je cesta daleká,

však v světě nižádného

nemine člověka.

A v smrti okamžiku

až opustíme zem,

ó Kriste, slitovníku,

buď milostiv nám všem!