PÍSEŇ O MRTVÉM MĚSTĚ.

V poušť mrtvou život odvál moje kroky,

v mou duši balvan zapomnění letí,

jak pod travou bych dlouhé spal už roky,

pohroužen v hlubých snech,

teď osamocenosti mám jen v duši pocit,

mně je, jak v hroudách země už bych ztlel,

v tmách oněch velkých náhle ze sna procít’,

kolem se rozhlížel – – – – – – – – – – – – –

Samota kolem jest,

bez lesku bílých hvězd,

nevyšel měsíc, tma

oblévá ňadra má.

V srdci je klid a led –

kalně můj zháší hled,

prsty mé chladny jsou,

ve vlhkosť země se strou.

Myšlénky nedosněné

v hlubiny ponořené,

v chvíli, kdy život prch’ –

vypluly na povrch.

Probírám bělosť jich,

jejich žel, peklo i hřích,

bělosť i jejich kal, –

jich taj jsem odmýkal.

Ó, jako v Pompeji

bych vyhrabal naději,

jich v popelu šedivém

v toužení žíznivém.

Oprášil popel a prach,

v struny jich dávné teď sáh,

zladil je v dávný jich tón,

veselí, bolesť i ston.

Jakobych rozvíral

knihu jich, listy se probíral,

ze žlutých stránek jich čet,

že voněl les, procítal květ.

A v městě jich pohřbeném

nad zhaslým jich plamenem

já poutník kráčel mrtvým městem oním,

to věda jen, že bouřily, kde jsem,

kde jdu a hlavu zamyšleně kloním

nad červeným svým Baedekrem!