Píseň o Nadšení.

Ó, Nadšení, ty lidstva hvězdo spasná

v tom žití temnu, v boji odvěkém;

jen z tebe prýští pramen dobra, krásna,

a člověk tebou teprv člověkem!

Ty lidstvo ze všednosti prachu, kalu,

povznášíš k slunné výši ideálů;

co velikého lidstvo vykonalo,

jen v tobě. Nadšení, svůj původ vzalo.

Kde tvoje peruť mocná zašelestí,

tam prchnou bědy, zahostí se štěstí;

tam není lkání, není naříkání –

tam důvěra a v sebe spoléhání;

tam výkřik bolu, lidstva zaúpění

se v jásot hned, velebnou hymnu mění;

tam balsám tryskne v duši uhnětenou,

tam suchá skyva lahůdkou je cennou;

tam není planých slov – tam mluví činy,

tam pouta pukají a v rozvaliny

se řítí sobectví a pýchy hrady,

a předsudků se kácí dlouhé řady,

a všechny rozdíly se v lidstvu vyrovnají

a všichni – všichni jediný cíl znají.

Ba, kam jen jedna krůpěj tebe skane,

tam nemožné se v mžiku možným stane!

Ó, Nadšení, ty slávy, božství zdroji,

ty čarná perlo lidských pocitů:

sám Bůh – jen Bůh – by měl pět chválu tvoji –

tož písní z hvězd a nebes blankytu!

Co slabému dodává srdnatosti,

co vojína pobádá k udatnosti,

co ducha vzpruží k činům velkým, slavným,

co káže jemu býti neúnavným,

co sílu vlévá v tělo zmořenému,

co nedá padnout, klesnout uštvanému,

co učí snášet s usmíváním muka,

co nedá plakat, třeba srdce puká,

co nedá zoufat ani v beznaději,

co drží hlavu, když se nohy chvějí,

co prsa mužně střelám nastavuje,

co nejdražší své rádo obětuje,

co vznešenosť každinkým dechem hlásá,

co ještě hřeje, pěje, plesá, jásá

v objetí Smrti, chladné, ledovaté:

to’s ty, to’s ty, ó, Nadšení ty svaté!

Ó, Nadšení, ty spásy hvězdo zlatá,

v tom žití temnu, v boji odvěkém:

čí hruď tvým žárem nikdy není vzňata,

ten není hoden slouti člověkem!