PÍSEŇ O NEDĚLI

Když neděle svou záři chýlí

nad mdlá již bedra lidí všech

a novým oddechem je sílí,

ruch kladiv tichne v úderech,

když strojní kola zmlklá stojí

v sváteční klid

a když jest po týdenním boji

klid vydobit:

Že pouta musil člověk nésti,

za plodem pracně sbíral plod,

svou kořist duchem rval i pěstí

ze vzduchu, z útrob země, z vod,

ten svátek tichý, usmívavý

jej smíří zas,

lidskosti svaté obraz pravý,

oddechu čas!

A zase čerpá sílu k žití,

pot setře, jenž mu kryje dlaň,

zas nová naděje mu svítí,

sny plní se zas prázdná skráň!

Dědictví Boha, svátku snivý,

jak mám tě rád,

že září velkou pádíš v nivy,

do chudých chat!

Brevíře šusty v koutku tichém,

procházky v zmlklých pěšinách,

kout zahrady, jenž zvoní smíchem

a ozývá se v dívčích hrách

i na lavičkách vedle statků

zjev starých žen,

náladu venkovského svátku

zří zas můj sen!

Mše v kostelích s tím zpěvem táhlým,

a návrat domů veselý,

když slunce sálá polem zprahlým,

tak tichým, zmlklým v neděli,

zřím skřivana, jenž s výše zpívá

na samotách,

a modříny nach slunce splývá

jak zlatý prach.

Ó neděle! Jak drahokamy

ve všednosti všech dnů ctím vás!

Ve vašem tichu myšlenkami,

a plodnou prací zkvetu zas,

neb září jat, jež v květy padá

mi do oken,

tak slunný jako jarní lada

svůj spřádám sen.