Píseň o nepochopitelném

Když smutný byl kraj vždy, stejný stále

s modrými kouři,

též nebezpečné se ti zachtělo dále

vírů a bouří,

v křik buřňáků, vítr kde řičí,

i vpřed plachty fičí.

Tys pro tiché úsměvy lásky čisté

měl skoupá slova.

Leč krvácels z rány hrozné a jisté

a vraha vyhledals znova.

Tys vedl sám jeho ruku,

bys novou podstoupil muku.

A často těžko bylo ti žíti,

neb rada tak drahá, tak drahá.

Tak často zabils, co nejdražší ti

a láskou jsi zanesl vraha.

A omylem krutým, že tě zlákal,

jsi hořce plakal...