PÍSEŇ O NEVYHLADITELNÉM ZLU

Na všední dny, jež chtěly by tvořit a pracovat,

nepokoj duše leh’ a boj, co dřív pochovat,

mrtvo, co zašlo včera a co se nevzkřísí

a co s tvým životem žilo a navždy souvisí.

Něco, cos miloval, prosí ještě o milost,

i to, cos nenáviděl, že bylo již denní tvůj host,

něco, co dožívalo, však vůle se neničí,

strakatou, mladou masku co denně si políčí.

Vidíš, že tolik strašidel s včerejším klamem a zlem

do zítřků vetřelo se ti, obchází kolkolem

a že co přál jsi si míti mrtvým, stále tu dlí,

v životech všech se promítá, včerejšky zrcadlí.