Píseň o panu Květovi.

Pan Květ je starý, čácký druh,

to z rytířského rodu,

jejž pasoval sám dobrý Bůh,

když dělil zem i vodu.

A v první den, kdy slunka hled

se usmál nad pažitem,

naň vyjel Květův prapraděd

s démantů plným štítem.

Tak starou, jak je matka Zem,

rod Květův měl k ní lásku

a chodil po ní s úsměvem

a celil každou vrásku.

Ať meč ji vyryl v záští čas,

ať brázdou byla pluhu,

jí Květův oštěp, zlatý klas,

vždy záštitou byl v luhu

Pan Květ ve vážné myšlence

sám v háje chodí jarem

a kde dva spatří milence,

dá zlatý klíč jim darem.

A od paláců do chaty,

jak chodit už mu zvykem,

kolébky plní poupaty

a srdce srdečníkem.

To nikdo v světě nespočet’,

co na skráň uplet’ vínků;

kam nemůže pro sníh a led,

dá snivou upomínku.

A na hrobech, kam žádný krok

už nejde v světě celém,

pan Květ, jenž přijde každý rok,

je věrným truchlitelem.