PÍSEŇ O PLAVCI A MOŘSKĚ VÍLE

By Karel Dewetter

2026-05-02

Skládání, slyšte, starobylé,

o lodníku a mořské víle,

jež v podvečer, kdy vichry dují,

rybáři sobě vypravují,

co klestí praská z výhně rudé

a kolovrat svůj nápěv hude,

a venku, ve tmách před chatrčí,

doprovod chmurný moře hučí – –

Za dnů, od nichž nás věky dělí,

žil mladý rybář, osamělý –

otce mu dravé moře vzalo,

matičku hoře pochovalo,

bez bratří, sester v světě zůstal,

opuštěn v bídě povyrůstal,

a jediné jen srdce bylo,

jež se mu v žití zasvětilo –

to vroucí srdce veské panny,

tak čisté, jako květ je ranný,

tak pokorné, jak ovečka je,

a líbezné, jak úsměv máje.

Žel, sobě když se zaslíbili,

jak oblázky dva chudí byli,

dnem, nocí panna v odříkání

nad přádlem bledá líčka sklání,

co junák v bárce napuchřelé

zápasí s mořem po dny celé,

o rybku rve se s vlnou dravou,

plen vichrů, bouři nade hlavou,

zdrán, zemdlen, často v bídě strádá –

A tak jim plynou léta mladá,

tak oba v bídě své a v bolu,

svou naděj živí, trpí spolu,

jak plavci dva, již ve příboji

marně chtí přistát s loďkou svojí,

zmítáni bouřných na peřejích,

a láska jen je kotvou jejich.

Tu kdysi, v jarních vichřic čase,

loď cizí z dálky zjevila se,

to pyšný koráb mocných boků

poklidnou veplul na zátoku,

by mnohou zacelil tu ránu,

jíž v trup mu vťal spár oceánu,

živými mrtvé povystřídal

a za cílem zas v dál se vydal.

A tu, hnán bídou, rybář mladý

v lodníků cizích vstoupil řady,

a záhy na hruď, naposledy,

vinul svou družku, kvítek bledý,

s Bohem jí dával, slzy v oku,

že zpět se vrátí do tří roků,

z cizích se zemí věren vrátí

a zlatem bude oplývati –

Převzácné přiveze on zboží,

bohatství tkanin, drahých koží,

z korálů mořských, z perel šperky,

jaké jen nosí králů dcerky,

kameny, jež jak duha hrají,

plody, jež v krajích slunce zrají,

a mnoho věcí nevídaných

z dalekých zemí, požehnaných.

A tu, jak v překrásném snu živém,

kamenný dům zřel nad zálivem,

vše skvělo se tu v lesku novém,

až k větrničce nade krovem,

jak stráž stál topol v každém rohu,

a kol zdí loubí z myrt a hlohů –

A v pestré druži svatebčanů

ved šťastný plavec svoji pannu,

v bělostném rouše, stříbrotkaném,

jak liliji, jež vzkvetla ránem,

a lodí, jež se kvítím skvěla,

zálivem pluli do kostela,

by s písněmi, trub za hlaholu,

v nový svůj domov vešli spolu – –

Tak plavec snil – a panna v štkaní,

slib dala jemu do skonání,

v náprsí vlasů svitek skryla,

škapulíř na šíj zavěsila,

by v světě, plném nebezpečí,

v ochraně boží stál a péči.

Zved koráb kotvy, z děla pálí

a do mlhavé míří dáli,

uniká zraku, v bod se mění,

a záhy po něm sledu není.

Plul mladý plavec mořem směle,

v svém srdci víru, sílu v čele,

a v širých vodách, pod oblohou,

vykonal s lodí plavbu mnohou.

Tu větry vše, jež mořem vály,

jak lodi příď ho ošlehaly,

mráz ztužil ho i mlhy kalné,

ožehlo skráň mu slunce palné,

a plaveb strázně vše a bědy,

vryly mu v čelo svoje sledy

a po oceli nepřítele

mnohá mu rána zela v těle.

Tak mezi povětřím a vodou

přemnohou proplul nepohodou,

oceán všechen poznal širý,

úskalí zrádná, smrtné víry,

bezvětří kletbu, vichřic běsy,

i bouří peklo pod nebesy,

a svárem vln a živlů hněvem

se zbožným na rtech proplul zpěvem

a chvále boží moc a slávu,

šťastně vždy doplul do přístavu.

A dál se plavil moři všemi

a mnohou dálnou poznal zemi,

ledovce hor i jezer vody,

podivné světa pronárody,

měst přebohatých zlaté báně,

písčiny pouští, sněhů pláně,

pralesy, stepi, palem kraje,

země, kde věčně réva zraje,

ostrovy zlaté, skvosty moří,

jež jako divy z vod se noří,

daleká, bájná souostroví,

kde černí lidé perly loví,

kde korál v trsech hoří nachem,

a písek zlatým svítí prachem,

končiny dálné, nepoznané,

kde sotva lidská noha stane,

břehy, k nimž zvěsti zlé se víží,

a kam se koráb nepřiblíží,

skalnaté výspy, místa kletá,

kde pekel jícen oheň metá,

ostrovy obrů, lidojedů,

křišťálné kraje věčných ledů,

úskalí sirén, mořských pannen,

kde lodník stane, zpěvem zmámen,

a v čas-li koráb neobrátí,

sotva kdy živ se domů vrátí –

Rok třetí když se v konec chýlí,

k domovu koráb z dálky pílí,

a mladý plavec, mučen touhou,

naposled koná pouť tu dlouhou,

horečně dny i noci sčítá,

s nadějí každý úsvit vítá,

a čím víc k otčině se blíží,

tím dychtivěji oko vzhlíží,

tam, mlhavého do daleka,

kde věrná duše v stesku čeká,

kde vřelé srdce v touze nyje

a dnem i nocí vstříc mu bije –

A často, noc kdy vládne lodí,

plíží se plavec do podlodí,

nad truhlou v dumách hlavu věší

a s poklady se svými těší,

převzácné v taji sčítá zboží,

jež družce svojí k nohám složí:

šlojíře, jakby z mlhy tkané,

tkaniny stříbrem prošívané,

zvířecí, zlatooké srsti,

korálů drahých, perel hrsti,

prsteny, hřebeny i spony,

východních rostlin kořen vonný,

sušené plody divných tvarů,

uzrálé v mocném slunce žáru,

léčivých bylin vzácné sémě,

zázračnou prst ze svaté země,

národů cizích tajné znaky,

zvířata křídlatá a draky,

posvátné sošky ze zámoří

i bůžky, jimž se divoch koří,

nářadí divné z kosti, z kovu,

zbroj nevídanou, v boj i k lovu

a přemnoho tu věcí jiných

z dalekých končin, nehostinných,

kde koráb zřídka plavbu staví

a o nichž pověst nevypráví –

Tak přízní větrů, nebes vůlí,

půl cesty šťastně pominuli,

než, rovníku když stihli kraje,

strašlivá bouře přepadla je,

a jelena jak diví chrti

v šíleném běhu uštvou k smrti,

tak povětří to rozběsněné

pyšný ten koráb v zkázu žene.

A lodi trup co vln rvou spáry,

plachtoví vichr trhá v cáry,

rahna se lámou, lana sviští

a za stěžněm se stěžeň tříští,

až koráb, zdolán živlů svárem,

rván mořem, zžehnut blesků žárem,

zápase s vichrem, vlnou, mrakem,

po moři pustým bloudí vrakem,

a proudem vržen v mocném trysku,

v trosky se tříští na skalisku –

A z mužstva, půl sta hlav jež čítá,

jediný živ se v moři zmítá

na břevně bleskem přeraženém,

syčících vln jsa bědným plenem –

To mladý plavec. V marném boji

se živly měří sílu svoji,

co v mračnech, jež se nad ním chmuří,

v rachotu hromů bouře zuří,

co vichrů hněv mu ve tvář duje,

svit blesků zraky oslepuje,

jak dravčí spár ho vlna dere,

rve, vztekle bije, trhá, pere,

až posléz, k smrti zdrán a schvácen,

v kypící propast klesá ztracen – –

V té luzná bytost, z vod jež vstala,

v hebkou ho náruč s péčí vzala,

spanilá panna, přelíbezná,

podivné krásy, svět jíž nezná,

bělostná, jak ty vodní pěny,

vlas rusý, řasou propletený,

a oko v čarosvitu snivém

měsíčné noci plálo divem –

V objetí plavce tisknouc měkkém,

jak delfín vln se mihla vztekem,

a prostřed vod, kde ostrov stinný,

na břeh jej snesla pohostinný,

a jako sen, jenž mysl mámí,

zmizela v hloubi, pod vodami...

Tak lodník, vrácen žití nově,

dálném se ocit na ostrově,

jenž skryt až dotud před člověkem,

přírody mnohým slynul vděkem.

Tam v slunci zrály plody zlaté,

oranže, hrozny přebohaté,

a v křišťálově jasném zdroji

shlížela palma krásu svoji,

tu ptáci pěli duhopeří

v bratrské shodě s krotkou zvěří,

řev šelem nerušil klid svatý,

a neznám plaz byl jedovatý.

Než, plavec v zeleném tom ráji

po rodném často tesknil kraji,

Ó, často v široširou dáli

myšlenky jeho zalétaly,

tam, mlhavém kde na pomoří

věrná ho duše čeká v hoři,

v bídě a touze chřadne bledá

a s níž už sotva živ se shledá.

A přečasto tak se svým trudem

žaloval krutým nad osudem,

jenž přetěžká mu pouta zkoval

a v šíru vod ho žalářoval.

A v samotách, kdy tak se soužil,

nejednou k moři pozatoužil,

kde ve hlubinách, nevídána,

čarovná vodní žila panna,

jež z rozkacených živlů sváru

kdys vyrvala ho smrti spáru.

Tak jasem dnů i nocí mrakem,

po vlnách teskným těkal zrakem

a touhy pln a smutek v hlase,

po panně volal zlatovlasé,

samotou trýzněn steskem zmíral

a náruč vstříc jí otevíral – –

A mořská víla, skryta vlnou,

tvář jeho zřela, stesku plnou,

a slýchala, jak mořskou plání

nes' vítr jeho žalování – –

Tu na vln hřbetě, neviděna,

v břeh splývala, jak vodní pěna,

a v konejšivém, sladkém šumu

šeptala v smutnou plavce dumu – –

A jak dech jara zimným sadem,

vlaze jí válo ňader chladem,

a srdce, v teskných snech jež spalo,

jak růže květ se otvíralo,

a nepoznaná touha, vřelá,

z vln, plavci vstříc ji poháněla,

až posléz, tušíc život nový,

dům opustila křišťálový,

korálů háje, chaluh lesy,

svých družek písně, hry a plesy

i rozkoš, kterou vody tají,

jež blažíc dřív, teď mučila ji,

a v duši touhu, v ňadrech něhu,

hravou se vlnou nesla k břehu

a jako šíp, jenž k terči letí,

vrhla se plavci do objetí

a lásky čaromocnou změnou

z mořské se víly stala ženou.

A přešly dny, jak zlatí snové,

a každý nesl slasti nové,

a plavec, kouzlem víly zmámen,

posvátný v srdci zhasil plamen,

a pod žhoucími ženky rety

vzpomínek drahých chřadly květy,

a obraz, jejž v své duši skrýval,

v minulost padal, v mlhu splýval –

A v dál jak vichr v divém chvatu

oblaka žene bez návratu,

tak léta, jež se věky zdála,

v bezedno časů zapadala,

a plavec v myšlenek svých taji

snil o světě, jak mlžné báji,

bez víry, osudu že vděkem

setká se co živ se člověkem.

Tu jednou, ranném na úsvitě,

kdy do vod vrhal z travin sítě,

co v palem stínu víla spala,

v daleku loď se ukázala,

loď první, po řadě jež roků

nadějí svitla jeho oku –

A náhle, mrtvy po čas dlouhý,

dávné se v plavci křísí touhy,

naděje dávno pochované,

vzpomínky dávno zašlapané –

A čím víc koráb z mlh se noří,

žhavěji krev mu v žilách hoří,

hlas rodné země v srdci volá,

a plavec jihne, neodolá – –

V zimničném chvatu oheň nítí,

dechem jej sílí, klestem sytí,

a záhy k nebi ze skaliska,

ohnivým sloupem plamen blýská –

Loď postřehla jej – a co k břehu

člun s plavci v letmém plynul běhu,

tu lodník ještě naposledy

v stín palmy teskné upřel hledy,

kde tiše, zlého netušící,

ležela víla, blaze snící –

Tam spala, kvítím ověnčena,

v zlatých kštic závoj zahalena,

zdroj u nohou jí šuměl travou,

a pták jí zpíval nade hlavou –

Tak naposledy patřil na ni,

jak na sen, mizící mhou ranní,

a z hrudi vzdech se vydral s tísní,

jak za doznělou, krásnou písní –

Tak beze slova, s němým retem

se loučil s luzným, mořským květem – –

A posléz, jakby v poutech, stěží

k plavcům se dovlek' na pobřeží

a v člun jich klesl, pozbyv síly.

A plavci ruče odrazili.

Procitla víla, zradu zřela,

žalostně hořem zakvílela

a jako labuť, šíp již zdrtí,

do moře klesla, blízka smrti.

Tam, ve hlubině zelenavé

ji zkolébaly družky hravé

a v kouzelném jich zpěvů znění

míjelo její utrpení –

Tam ve vod živlu konejšivém

zhojila žal svůj, jakby divem,

a s touhou, v ňadrech pochovanou,

vodní se zase stala pannou.

S korábem plavec dál se plavil

a v přemnohých se krajích stavil,

a v zemích, rudou přebohatých,

pokladů sobě dobyl zlatých

a mnohou mořskou perlu skvělou

hlubinám urval rukou smělou,

a posléz, korábu jsa pánem,

širým se pustil oceánem

a nebezpečím pohrdaje,

rodného šťastně dostih kraje.

Tu jednou, s večerními stíny,

u chaty stanul milenčiny

a okénkem, kde rád kdys dlíval,

v chudou se jizbu pozadíval,

kde v koutku, ozářena svící,

seděla panna za přeslicí,

bledá, však oči plny světla,

a krásná, léty neodkvetlá –

Tak pokorná a osamělá

čekala věrně léta celá,

a dnem i nocí pilně předla

a k světu očí nepozvedla.

A na prahu když stát ho zřela,

svou náruč vstříc mu otevřela:

„Buď chválen Bůh! Mě neoslyšel!

Já čekala tě – a tys přišel!“

A záhy, jakby vzrostl divem,

kamenný dům stál nad zálivem,

vše skvělo se tu v lesku novém,

až k větrničce nade krovem,

jak stráž stál topol v každém rohu

a kol zdí loubí z myrt a hlohů –

A v pestré druži svatebčanů

ved' šťastný lodník věrnou pannu,

v bělostném rouše, stříbrotkaném,

jak liliji, jež vzpučí ránem,

a lodí, jež se kvítím skvěla,

zálivem pluli do kostela,

by s písněmi, trub za hlaholu,

v nový svůj domov vešli spolu –

Tu jakby vodních mocí zvůlí,

mořské se vlny prudce vzduly,

zlověstně zněl skřek bouřliváků,

v černém se slunce skrylo mraku,

hrom zahučel a blesk se kmital

a mořský příval lodí zmítal,

a jako oře bez otěží,

daleko hnal ji od pobřeží –

A kypících vln na hřebenu

zřít bylo náhle mořskou ženu,

s bělostným tělem, zlatým vlasem,

kvílící sladce nyvým hlasem –

Zalkala, jakby v žalné muce,

vstříc plavci bílé vztáhla ruce

a on, jak zmámen, bezduch, v děsu

kles' v náruč její beze hlesu,

a v očích smrt a v tváři sinný,

zapad s ní mořské do hlubiny – –

V té, jakby divomocná síla

svár živlů rázem utišila,

vln rozkacených přešly vzteky

a mořem táhl šumot měkký,

a nad vod klidem po nebesku,

v zářícím slunce vzešlo lesku –

A loď jež plachtu vzpjala znovu,

s nevěstou plula ku – hřbitovu...

To skládaní je starobylé,