Píseň o pluhu.

Starý pluhu rezavý,

o kameny zvoň, ó zvoň,

těšitel jsi běd a trudů,

tebe práce neznaví.

Zvoň, ó zvoň

o tu českou tvrdou hrudu.

Občanů jsi pilný druh;

aby zkvětla, raníš zem,

řekneš jí, co hladu všudy,

dobrý jsi ty věru pluh!

Raníš zem,

když jde právě jaro tudy...

Veské žínky kolem jdou,

o chlebu hned počnou snít,

uživí-li v zimním čase

dětí chásku veselou.

Počnou snít,

jak len modrý zkvěte v kráse. –

Slunce zlato za pluhem,

plno písní na poli,

a vzkřek racků již se blíží,

kteří vzlétli nad luhem.

Na poli

tisíc paprsků se kříží.

Pluh svou práci dokonal,

nyní spí jak v zakletí;

plody všecky odvezeny

a on se jich nedočkal!

V zakletí

spí tu podél holé stěny!

Připadá mi jako ten,

jenž vrh’ prvou jiskru v lid

věkem pokleslý a mroucí, –

– ale nezřel spasný den,

jenž vrh’ v lid

símě práce nehynoucí!