PÍSEŇ O PODMOŘSKÝCH KABELECH.

Nervy, vždy klidné v nejprudší bouři,

radosť i žaly lhostejně nesou,

ve mžiku rozruší milion duší.

Nesou výkřiky mučených srdcí

k ledovým mozkům. Jsou prodloužením nervů

radostí spitých i zmrazených děsem.

Jeden jich konec, v půdě krvavé stopen,

chvěje se jásotem barbarských vítězů,

druhý je vetknut v daleká ztýraná srdce.

Mají klid mrtvol, blíže nich spočívajících.

Nad nimi vlnění, tříštění věčné,

věčné jak spory mozků a srdcí.