Píseň o potoku.

Než si probil skalou

jenom dráhu malou,

co to stálo sil!

Co to práce stálo,

než se prodral málo

houštinou a travou,

slunce pozdravil!

Co je po tom komu?

Sekáč jde kol domů,

žízeň padne naň,

k potoku se schýlí,

aby k ústům v chvíli

pozved’ čistých chladných

perlí plnou dlaň.

Co je po tom dětem?

Chtí se zdobit květem

kol svých bílých čel;

ku potoku běží,

v jeho vlnu svěží

noří v okamžiku

nožky svojí běl.

A nač vzpomínati,

čím se život platí,

za dnů veselých?

Mezi olšinami,

mezi malinami

potok zvoní, zvoní,

jeden spěch a smích.

Přes balvan jen prudčej’

zapění se ručej,

květ si urve v klín

a pak volným letem

krouží lučin světem,

veselý a šťastný,

tam, kde klepá mlýn.

Ještě tam z té dáli

blyskne, neustálý

hovor, zpěv a šum,

i za noční hluše

slyším, kterak kluše,

neznavený poutník,

s šeptem tichých dum.

Počkej, buď mi druhem,

vem mne s sebou luhem,

v zář i temnoty!

Co nás dva tu dělí?

Chtěl bych život celý

v svobodě a síle

prožít jako ty!

Lesem, polem, plání

bloudit bez ustání,

požehnání nést,

zlato ve svém nitru,

šumný pozdrav jitru,

pozdrav zpívat slunci,

tiché záři hvězd.

S písní na rtu jíti

celé svoje žití,

v každý den a mžik,

radosť svou i hoře

vyzpívat, až v moře

neznámé a velké

splynul bych a znik’!