PÍSEŇ O PRÁCI

Démoni nadlidských snů a svodů

vrhají lidstvo u věčný var.

Staletí na lidském kují rodu,

střebají krev mu, v sny dmýchají žár.

V nejistot konec však, v plahočení,

svět se zas k slunci chce otvírat.

Možno zas milovat práci denní?

Kraj by zas pokojně dýchal, tak rád.

Prací chci hříchy smýt svoje i cizí,

prací chci jiný stvořiti svět.

Začnu sám sebou, má hrůza zmizí,

lásku všech ke všem když budu si pět.

V práci chci srdce své vykoupati,

v očistné lázni, jež oživí

všecko, co žít chce, co nemůže spáti,

a co znak ducha má ohnivý.