PÍSEŇ O PRADLENĚ

Předou se kruté osudy,

černá noc do jizby padá.

Milý svou milou probouzí.

To, oč by nikoho nepožádal,

pohledem jedním žádá.

„Drahá má, znejmilejší,

vysprav šaty mé.

Někdy se do křížku s osudem

souzeným chytíme.

Zaper mé šaty, znejmilejší,

neboj se, jsem už veselejší.

Že jsem byl u tebe, neříkej,

Smrtelnej hřích mám, velikej.“

Byla šička a pradlena,

zbledla jak umrlec.

Uměla šít jako nikdo a prát,

krev tu však nesmyla přec.

Byla šička a pradlena,

zašila, vyprala

a co krev ta znamená

ani se neptala.

Na šatech milého svého

k svítání zaprala tu krev,

jako když kajícnice

uprosit boží chce hněv.

Nad milým s hrůzou stojí,

v okně ta bledost hvězd

rukama lomí, lomí,

lampa již dohořívá,

svítáním bělí se domy,

v ulici ticho jest.

Ráno když svítalo,

sama seděla.

Do pusté ulice

tupě hleděla.

Ráno když svítalo,

za strážným chocholem

milý se potácel,

kročejů hlaholem

ulice duněla,

milý se potácel,

v železech ruce měl.

Pradlena věděla,

také ji, také ji,

za tu krev zapranou

hledají, hledají.

Celá se k večeru

poddala žalostem.

Mrtvou ji nalezli

v hlubině pod mostem.