Píseň o půlnoci.

Usnula vichřice, usnula,

zavzlykla naposled, zavzlykla ze spaní ještě...

Půlnoc juž černý stan rozpnula,

studený Smutek mi návštěvu učinil z deště.

Sedli jsme společně ke stolu,

zpívali po tichu melancholické si písně.

– Potom své lože si ustelu,

Smutek však ulehne se mnou, se Smutkem Tísně.

Bolest spánek můj zapudí.

– Kdyby tak alespoň vichřice procitla ještě!

...Pozdě už... nikdo jí nevzbudí.

Věčnost je k jitru, mne umučí tichý pláč deště.