Píseň o ráji.

Dobo děctví, žítí mého ráji,

zdaž se mi kdy vrátíš zpět?

půl srdce bych ti postoupil,

jen kdybych tě za to koupil, –

za tě dal bych svět.

Zahrádečka na malém vršíčku,

kol ní plůtek z rokytí:

o jak v budce rád jsem hlídal,

v jasném slunku plynouť vídal

své živobytí.

Vedle naší druhá zahrádečka

plůtek hustý, hlohový,

s Dorotkou jsem si tu hrával,

odešla-li, rád hlídával –

za ni – bláhový.

Jestli na mne hodila kdy v žertu

jablátek pár těšínských,

vběhla honem za rokytí

a z mých jablek krupobití

měla jenom smích.

A však dal-li jsem jí kdy jabličko,

zlíbav rtíčky růžené:

prstíčkem mi hrozívala

a mé dárky nazývala

zapovězené.

Ráj však prchnul s jablíčky rájskými,

nechav tužbu v srdci mém:

abych někdy této děvě,

dětinského ráje Evě,

být moh’ Adamem.