PÍSEŇ O ROLANDU. (DÍL DRUHÝ.)

Blíž Saraceni přicházeli, blíž

a země hluše, temně duněla.

Děl Olivier: „Celá Hispanie

se travným dolem valí proti nám.

Co jiskřících se přilbic, brnění!

Toť celé moře bílých praporů

na koncích kopí, spočíst nemožno

ty pluky, šiky, čety pohanské.

Jde hlava kolem, co jich proti nám!

Ah páni drazí moji z Francie,

ať Bůh nám pomůže, tak krutý hoj

nás čeká jako žádný doposud!“

Tu v odpověď mu všickni zvolali:

„Buď proklet, na útěk kdo vzpomene!

Smrt hrůzu pro nás nemá pražádnou!“

Však Olivier tak pravil Rolandu:

„Můj milý druhu, reku Rolande!

Na zlatém řetěze roh ze sloni

ti visí na šíji, tvůj olifant,

roh zvuků zázračných a obrovských.

Do rohu svého zatrub, uslyší

jej Karel v dálce, neboť nese se,

jak burný vichr, hřmící rohu zvuk

na míle do kola!“ Však Roland děl:

„To pošetilé věru bylo by!

To se slávou mou nejde srovnati!

Ne olifant má práci, Durandal,

meč jasný můj. Ó, Marsil litovat

dnes ještě bude, že se odvážil

sem k průsmykům.“ A opět Olivier

tak prosil jej: „Můj druhu jediný,

vem olifant, svůj roh, a zaduj v něj!

Hrom rozlehne se dolem, horami

a Karel přispěje nám na pomoc.“

„Ne, nechci!“ zlostně zvolal Roland rek.

„Mám meč svůj dobrý, potopím jej v krev

až po jilec po zlatý, uvidíš!

Pro zmar svůj vlastní pohan na nás jde!“

A po třetí jej prosil Olivier:

„Do rohu zatrub, drahý příteli!

Ne hanba v tom, když voláš na pomoc!

Nás hlouček jen, a zástup nesmírný

se blíží nám! Jak lze se ubránit?“

„Tím lépe,“ pravil Roland, „když jich víc,

tím větší zápal bude, odvaha!

Čím smělej budem bojovat, tím víc

nás Karel císař bude v lásce mít!

A zatím blíže Marsil přikvačil

a šiky jeho divé, nesčetné,

a zvolal Olivier: „Nuž budiž tak!

Juž blízci jsou a Karel daleko.

Ty’s nechtěl pomoci, jsme ztraceni.“

„Mlč!“ zvolal Roland. „Neznáš bázně, vím!

Ty kopím bojuj, Durandalem já,

svým dobrým mečem. Dar to císařův.

A umru-li a vezme-li jej kdo

mi z ruky chladné, řekne zajisté:

rek pravý meč ten nosil, živ tě bůh!“

Teď vřava rostla, byla strašlivá;

hlas Turpinův však mocně hlukem zněl:

„Hoj, pánové, nám kyne slavný boj,

krev pro Krista my rádi cedíme.

Však dřív než život dáme, pomněme,

že křehcí jsme a hříchu nádoby.

Do prsou kajicně se udeřme

a prosme Boha, by nám prominul.

Já jménem jeho hříchy odpouštím

vám vaše! Kdo z vás v boji zemře dnes,

co mučedníka za věc křesťanskou

bůh přijme jej a světlí andělé

v ráj plný svatých květů povedou

jej mezi stíny blaze zemřelých.“

Prach letěl k nebi bílý vysoce,

neb dvacet tisíc mužů padalo

teď k zemi, udeřilo kajicně

se do prsou a Turpin nad nimi

kříž udělal, pak ruce povznesl,

a svatým jménem božím žehnal jim.

A prosti hříchů vstali radostně,

a sedli na koně a klusali,

a v čele jim jel Roland bohatýr

jak hvězda jasný, s bílým praporem,

a za ním Olivier a pairové,

a na pohany hleděl hrozivě,

na svoje ale sladce, pokorně.

„Nuž, jménem božím!“ zvolal Olivier,

a každý ostruhami koně bod’

a Roland zvolal: „Sladká Francie!“

a dvacet tisíc s ním tak zvolalo,

a jak dva vichry hrozné utkala

se obě vojska. Nastal velký boj.

Jel v čele Saracénů bohatýr,

syn vlastní bratra krále Marsila,

rek Valdabrun, jenž Ganelonu meč

byl na znamení pobratření dal,

na oři pyšném pyšně vzpřímen byl

a rouhavě tak zvolal z daleka:

„Vy sketi z Francie, teď přišel den,

kde poznáte svou celou nicotu!

Váš starý král je blázen bláhový,

že vás nám nechal v tomto průsmyku.

Čest Francie dnes dozná pohromu!

Na Ronsevaly nezapomene!“

A všickni pohané se rouhali

a láli Karlovi a Francii.

Bez sebe bolestí tu Roland byl,

na něj se vrhl, skolil pohana

a duši jeho ranou obrovskou

mu z těla vyrazil, že mrtev skles’.

To první čin byl; nyní nastal boj

tak zuřivý jak požár v lesinách;

jak stromy tam, zde muži padali,

krev tekla proudy, zbraně řinčely

a stráně ronsevalské hučely

jak vichrem hrůzoplodnou ozvěnou

těch mečů úderů, jež pršely

na štíty, brnění a přilbice,

těch divých, bojechtivých výkřiků,

jež hromem hřměly bohatýrům z úst,

tím poplašených koňů řehotem,

a vřavou všeobecnou, nesmírnou.

Kdo všechny činy pairů, Rolanda

a Oliviera moh’ by vylíčit,

kdo odvahu a sílu rytířů,

těch z Francie, i reků pohanských?

Byl Roland dávno kopí roztříštil

a Durandalem nyní bojoval.

Král jeden saracénský vyzval jej,

a Roland rozpůlil až na sedlo

jej rázem, na pokryté purpurem.

Smrt širým polem sil a nakupil

jak hradbu kolem sebe skolené,

a roucho dříve bílé, červené

juž krví teď jak zora večerní,

a sklonek slunce žití znamená

ta zora plná hrůzy každému

vždy z pohanů, jemuž se přiblíží.

Druh jeho Olivier jak zuřivý,

na sběsilém svém oři projíždí,

je kopí jeho dávno rozbité,

a koncem jeho jako toporem

do pohanů dál tepe.Viděl jej

a smál se Roland: „Holí bojuješ?“

jej oslovil: „Kde je tvůj dobrý meč,

jenž jilec ze zlata má, z křišťálu?“

„Kde vzal bych času z pochvy tasit jej?“

Děl Olivier, a dále letěl v boj.

Seč každým krokem rostla, hroznější

se stala každým oka mžiknutím;

co rozbito tu kopí, praporů,

co pevných štítů, mečů předobrých!

Co bohatýrů mladost pohřbena

do prachu na vždy! Neuvidí víc

ach, matek svých, a žen a dítek svých

ni drahých přátel, již za horami

je čekali na půdě otcovské.

Ach tolik leželo jich zsinalých

a pohanů dav ještě necouval

a za každého, který mrtev kles’,

jich deset nových rostlo ze země.

Stín jako temný vzniklo tušení

teď v mysli všech, že bere převahu

zlo osudné, že štěstí kloní se

na stranu saracénskou pomalu.

A v okamžiku tom ve Francii

se bouře snesla, černá jako noc,

zem třásla se a blesky pršely

a slunce, zdálo se, že uhaslo

ve pravé poledne... To smutek byl,

jejž příroda jevila nad pádem

těch reků v Ronsevalech hynoucích,

a nad osudem temným Rolanda.

Byl Marsil unaven a na chvíli

boj přestal zuřit. Reci francouzští

šli mrtvé svoje sbírat po poli,

a oči jejich vlhly slzami.

Byl smutek jejich vele hluboký,

když tolik mrtvých reků viděli,

a duše jejich něhou chvěla se

pro ty, již bez duše juž leželi.

Však dlouho nebylo jim truchliti,

neb znovu Marsil útokem juž hnal.

Teď nejlepší své vojsko stavěl v šik

a na dvacet je proudů rozdělil.

Jak dvacet lesklých hadů vlnil dav

se nepřehledný, zlatem zářící

a drahými se kamy jiskřící

skrz bílý prach na místech přemnohých,

neb mnoho králů, knížat, emirů

v těch plucích bylo z krajů zámořských,

kde drahých kovů, kamů bohatství

jest nesmírné. A za světlem jak stín

se plouží vždy, za třpytem slnícím

těch předních pluků, spousta nesmírná

se divých pronárodů černala;

jak věže strměli ti divoši

a temní byli jako vlhká zem.

Když nová vřava přicházela blíž,

tu mimoděk se franští rekové

na sebe mlčky, tiše dívali,

jak na vzájem by sčítat chtěli se,

a arcibiskup Turpin takto děl:

„Juž není pochyby, že zhyneme,

den zítřejší nám svítit nebude,

neb nikdo z nás se toho nedočká,

až nové vyjde slunce. Krásnější

však světlo v ráji božím uvítá

nás za to, odpočinem blaženi

ve lůně svatých květů! Sketa jen

tam místa nenajde!“ Tu zvolali

jak jedním hrdlem všickni: „Vejdeme

tam bez výjimky tedy, jak tu jsme!“

A poklekli, a opět požehnal

jim arcibiskup, záře nadšením.

Do boje vrhli se jak pardové,

val pevný jako skálu pairové

a Roland tvořili a Olivier

před ostatními. Divy tvořili!

Jak káceli tu pýchu pohanskou!

Však žel, o žel, že řady řidnuly,

a mnohý z paladýnů klesl v prach,

ba nikdy více hlavy nepovznes’.

Boj neslýchaný, nevídaný byl.

Krev potoky po trávě zurčila,

a meče bohatýrů skrouceny

a polámány byly bušením,

a brnění a roucha servána

jim byla s těl, a mnohý měl za zbraň

již pouze roh neb surmu měděnou.

Jen tři sta ještě bylo na živu,

však žádný bojovati nepřestal.

Stál Roland, Olivier a Turpin teď

na malé výšině, a druhům svým

děl náhle Roland: „Bože, Francie

jak vdova bídná kvílet měla by!

O Karle, Karle, ó proč nejsi zde?

kéž, bratře Oliviere, císaři

bych znamení o strasti té moh’ dát.“

Dech sbíral Olivier, by mluvit moh’,

tak znaven byl. Krev kryla ramena

mu silná, roucho, přilbu, brnění

i hřívu jeho koně. Sbíral dech

a druhu svému temně odvětil:

„Já nevím, jak bys učinit to moh’.

Nám nezbývá než čestně zemříti.“

Tu Roland zarděl se a zašeptal:

„A roh můj, hromozvučný olifant?“

„Ne,“ vzkřikl Olivier, „vždyť byla by

to hanba, volat Karla na pomoc!“

„Já ale chci!“ děl Roland rozzloben,

a pozved’ roh, však druh jej zadržel,

a jiskřícími zraky mluvil tak:

„Při hlavě své kdybychom vyvázli,

a v sladkou vrátili se Francii,

že k srdci přivinouti nedal bych

ti krásnou Aldu, drahou sestru svou,

již za ženu jsem tobě přislíbil,

když duše tvoje po ní toužila

a láska k tobě růží rozkvetla

jí v cudných ňadrech, bílých jako sníh.“

Bol nesmírný Rolandem lomcoval.

„V tvém oku,“ zvolal, „cos jak nenávist!

Co tobě, druhu můj, jsem učinil?“

Děl Olivier: „Ty’s vinen nezdarem!

Jest hrdinství cos přece jiného

než šílenství, a víc než zuřivost

mi platí moudrá míra v odvaze!

Tvá slepota jest vrahem hrdin těch!

Ty’s Karla o ně tupě oloupil,

a postrádat je bude budoucně,

ten velký Karel, z lidí nejlepší,

jenž hlavou jesti sladké Francie,

té koruny celého křesťanstva!

Ten Karel, který hvězda zázračná

do konce věků svítit bude všech!

To císaři jsi, bloude, učinil.

A víš, co druhá tvoje vina jest?

Ty sama sebe smrti zasvětil’s

(neb nepochybuj, jest ti zemříti)

a slepě, šíleně tak oloupil’s

o největšího reka Francii!

A víš, co mně jsi ještě učinil?

Mně nejvíce jsi ze všech ublížil!

Ty’s přeťal velké naše přátelství,

neb udušeno v krvi bude dnes,

a bolestně se loučit jesti nám!“

Tak pravil Olivier, a po tváři

mu slza tekla, Roland bolně vzlyk’,

a Turpin na oba se pousmál

jak dobré slunce, vzdech svůj potlačil

a děl jim klidně: „Žádná roztržka!“

a každého z nich pojal za ruku,

a hleděli na sebe jasně zas

jak hvězdy na nebi. A za chvíli

jal tak se arcibiskup mluviti:

„Roh olifant juž spásou nemůže

nám více být, přec zaduj, Rolande,

vší silou do něho. Ať uslyší

jej Karel! Pomstí aspoň naši smrt

a zvedne z krve zneuctěný kříž.

On nalezne nás mrtvy, zachrání

však těla naše, aby znesvětit

je pohan nemohl, neb divá zvěř

je nezatáhla do svých brlohů.

Nad mrtvolami vřele zapláče,

a v smutku odveze nás ku pohřbu

do stínů svatých někam klášterů.“

„Ty dobře děl’s,“ mu Roland odvětil,

a pozved’ mocný, obrovský svůj roh,

a celou silou prsou zatroubil.

Hrom duněl dolem, lesy chvěly se,

a v horách vyskočila ozvěna

jak z hlubokého spánku vzrušena,

a zařvala, kamenná obryně:

na třicet mil byl slyšán její hlas!

Jak bolestně, ach, volal olifant!

A jakou silou Roland zatroubil!

Krev z úst se jeho lila červená

a s čela, žíly v spáncích pukaly

a smysly jeho mlhou kryly se.

Zvuk hrozný byl, a pohan zarazil

se polekaně, pluky couvaly;

zvuk hrozný byl, a letěl za hory

do Francie, kde Karel slyší jej

a srdce tušením mu bolelo

a zvolal: „Přísám bůh, toť olifant!“

Ném na to zvolal: „Zrada, zdá se mi,

že do osidel reky lapila

tam za horami!“ Císař v zoufalství

si vlasy rval a zvolal: „Na koně,

a Ganelona v pouta jímejte!

Jest Jidášem, sen zjevný jest mi teď!“

A jako vichr vojsko letělo

zpět do Hispanska... Ó jak vysoké

ty hory jsou, obrovské, pošmurné!

jak hluboké ty doly lesnaté

a prudké jak ty řeky divoké!

Však všemi překážkami vítězně

jak bouře táhlo vojsko chvátící,

a v čele jeho svatě, velebně

jel starý císař v zlatém brnění,

na které bílý splýval jeho vous.

Krev utřel Roland s tváře, pustil zas

roh olifant na zlatém řetězu

a hleděl kolem. Zraky zalily

se slzami, když viděl mrtvoly

na zemi ležet reků křesťanských,

když viděl, málo co jich zbylo jen,

a udeřil se pěstí do prsou:

„Ó Francie,“ děl, „osiřela jsi!

Co dětí pláčeš svých – ach vinou mou!“

To slyšel Olivier a žaloval:

„Žel, že jsem, druhu, tobě vyčítal!

Tu bolest, kterou cítíš, způsobil

jsem tobě slovy svými trpkými.

Ó, promiň mi! Hle, zase blíží se

juž nepřítel. Zůstaň mi na blízku.

Smrt kvačí na nás, nerozlučme se,

bez tebe nechci žít, a padneš-li,

pak zemru bolem s tebou zároveň!“

Do koňů bodli, s tváří zářící

vstříc nepřátelům opět letěli.

Král Marsil smál se, vida ostatek

ten skrovný bojovníků křesťanských,

a na své volal: „Konec čiňte juž

a hlavy Oliviera, Rolanda

mi přineste, též arcibiskupa.“

Pluk za plukem se znova tedy hnal

na hrstku chrabrých reků Kristových.

Na slovo krále emir Margaris

meč vytasil k lítému zápasu.

Byl jako luna jasný, spanilý,

a v zemi jeho dívky nebylo,

jež by se neusmála v milosti

tvář jeho krásnou vidouc kvetoucí.

„Buď bez starosti,“ pravil Margaris,

„můj králi mocný. Hned ti přinesu

tu bujnou hlavu Olivierovu

a do prachu ti k nohám složím ji.“

Bod’ oře svého, letěl jako šíp

a dosáh’ svého cíle, oběma

teď rukama se meče uchopil

a měřil ranou zhoubnou, nesmírnou

na Oliviera; ten sic uskočil,

však hrotem meče zasáh’ Margaris

jej osudně tam mezi lopatky,

kde pancéř jeho juž byl povolil,

a meč mu v tělo vnořil hluboce.

Že k smrti zraněn, cítil Olivier

a silou poslední svůj pozved’ meč

a udeřil emira na hlavu.

Déšť perel, karbunkulů s přilbice

tu padal na zem, přilba padla též,

a lebka rozpoltěna zela mu

a krev se lila přes tvář spanilou,

na které dívčí oči rády tak

zář byly sílaly, a emir pad’

a nehnul více údem... „Proklet buď,“

děl Olivier a k zemi vrávoral,

však kolem sebe ještě šermoval,

a zvolal: „Na pomoc pojď, Rolande!

Ach, přišel okamžik juž loučení!“

A Roland z daleka jej uviděl,

a zhléd’, jak bledl, zsinal, umíral,

jak z těla krev se jemu valila

jak potokem; to vida uchvácen

tak bolem byl, že mdloba jala jej.

Však nespad’ s koně; když se vrátily

mu smysly zase, k druhu svému spěl,

a s koně slez’, by objat mohl jej –

ten ale více světlo neviděl,

ač ještě stál a dýchal, mrákotná

mu mlha zraky kryla sokolí.

Když Rolandovy zbroje řinčení

mu vniklo v sluch, své síly Olivier

juž sebral poslední, neb myslil, že

se nepřítel mu blíží, mohutně

na přilbu Rolandovu udeřil,

až rozpoltil ji; Roland sladce však

jak dítě pravil: „Biješ s úmyslem?

Jsemť Roland, který tak tě miluje!

Je v tobě ještě záští proti mně,

že záhubou jsem stal se druhů svých?“

„Jsi ty to?“ slabě pravil Olivier.

„Já slyším tě, však v bělmu hasne zrak.

Já nevidím tě, bůh tě vidí však

a čisté tvoje srdce, bratře můj.

Já udeřil tě! – Drahý – promiň mi.“

„Ty’s neranil mě,“ Roland odtušil,

„a rád ti prominu. Ba ještě víc:

v tom okamžiku láska nejčistší

mě knězem pomazala před Bohem,

já jménem jeho vše ti promíjím,

co na té zemi hřešil’s. Duše tvá

nechť vejde v ráj.“ A oba mlčeli

a klonili se k sobě, drželi

se v objetí a tak se loučili

na věky zde... A Olivier teď kles’,

juž neslyšel a slep byl docela

a pozved’ ruce k nebi ještě jen

a šeptal: „S bohem, s bohem, Rolande!

Bůh žehnej Karlovi a Francii

a tobě, tobě, drahý bratře můj!

Ó, světlo ráje vejdiž v nitro mé!“

A zamlk’ náhle, hlavu sklonil svou,

a duše rozepjala perutě,

a mrtvý ležel v trávě zelené.

Tu Roland zaplakal a žaloval:

„Ó Olivieře, druhu jediný,

žel, že jsem živ, když ty juž nežiješ!“

A znovu mdloba uchvátila jej

a byla těžká, dlouhá, mrákotná,

však s koně nespad’, kam byl vsedl zas.

Když k životu se vrátil, s úžasem

teď viděl, sám že zbyl jen z reků všech

a arcibiskup Turpin. Cítil též,

že krev se lila z ran mu hlubokých.

Na druha svého ještě pohled vrh’,

pak koně bodl, letěl k Turpinu,

jenž na něj volal, rva se jako lev:

„Pojď, Rolande! Přispěj mi k pomoci!“

A oba v seč se vrhli zuřivou.

Šla taká hrůza z obou hrdinů,

že pohan couvl; za to letěl mrak

jim kopí, šípů, nožů, štítů vstříc

a rachotil jim temně nad hlavou

jak bouře krup nad polem zrajícím.

Šíp ranil pravý spánek Turpinův,

a kopí vjelo hlubě do prsou,

a druhé koně jeho zabilo.

Děl arcibiskup: „Nejsem přemožen,

ač těžce raněn. Ještě mám svůj meč.“

A Roland na to: „Síly Vejljantif

má dosti, kůň můj, aby oba dva

nás nesl na hřbetě. Tak spojeni

my zemřem’ spolu.“ Turpin na koně

sed’ vedle Rolanda, a ten svůj roh

zas ke rtům nesl, bílý olifant,

a opět silou celou zatroubil.

Zvuk slabý však jen vydal nástroj teď,

neb Roland chábnul, krev se lila mu

ze spánku, z čela, z prsou potoky.

Přec slyšel Karel v lůně pohoří

ten slabý, mroucí, smutný rohu zvuk

a pravil: „Bože, zle se vede jim!

Ó zatrubte jim rychle v odpověď,

by zvěděli, že pomoc blíží se!“

Hrom šedesáti tisíc polních trub

hned na to zazněl, letěl průsmyky

a pohani jej v strachu slyšeli.

„Jde Karel na pomoc jim!“ zvolali

a nastal zmatek, útěk úplný

a Marsil rval si vlasy v zoufalství.

„Jde Karel,“ šeptal Roland slabě též,

a v mžiku tom pad’ jeho dobrý kůň,

byl proklán kopím, prchající vrah

jež zpátky mrštil silou ohromnou.

A Roland hrdlo objal ořovo

a líbaje ho, koně oslovil:

„Buď tobě dík za věrné služby tvé!

Nuž sladce dřímej v trávě vysoké

zde mezi bohatýry! Kdyby bůh

nám návratu byl dopřál v sladkou vlast,

ó nikdy víc bych nebyl, břemeno,

na bedra tvoje sedl! Oves jen

ten nejlepší bys pokrmem byl měl

a vodu z nádob zlatých byl bys pil!

Tak ale, oři můj, zde zůstanem.

Jest konec všemu: bolům, radosti!“

Tak šeptal Vejljantifu jeho pán,

vstal s tíží se země a pomáhal

teď raněnému arcibiskupu,

jenž smyslů zbaven, tonul v mrákotách.

Své roucho Roland hbitě roztrhal

a zavázl mu rány, sejmul mu

též přilbu, pancéř, pak jej položil

na měkkou trávu, něžně, pomalu

jak matka dítě. K srdci přitlačil

pak ruce jeho. Turpin otevřel

tu oči, z kterých smrt již hleděla,

a Roland takto tiše prosil jej:

„Ó reku, muži svatý, příteli!

Ó slovem sladkým se mnou rozluč se!

Hle, druzi naši všickni mrtvi jsou!

Chci kolem tebe všechny položit!

Tak v smrti ještě budem spojeni!“

A Turpin usmál se a odvětil:

„To srdce moje, věru, potěší.

Jdi! Učiň rychle tak! Jsme vítězi

my dva, na okamžik! Nuž pospěš si!“

A Roland šel a rychle přínášel

ta drahá těla paladýnů všech

a do trávy je kladl vysoké

jak ku spánku, u nohou Turpina,

a ze všech naposledy přinesl

to drahé tělo Olivierovo,

jež pod sosnou, pod temnou leželo

pod keřem plané růže kvetoucím.

Bol nový byl jej mocně zachvátil

a kropil vřelým pláčem drahou tvář,

pak položil jej mezi ostatní

a omdlel srdce rvoucí bolestí.

A Turpin zažaloval, vida jej

tak zsinalého ležet na trávě,

a vstáti chtěl, aby mu pomáhal,

z ran jeho ale krev se lila hned,

a padl těžce v smrtném zápasu.

Tu probudil se Roland, zakvílel,

a Turpin naposledy pozvedl

své žehnající ruce, položil

je Rolandovi tiše na hlavu,

kříž ve vzduchu pak ještě udělal

nad reky, kteří v trávě vlající

juž tiše dřímali svůj věčný sen,

a zašeptal: „O bože, v milosti

mou přijmi duši!“ Sepjal ruce pak,

a duše jeho uletěla v ráj.

Bol nesmírný Rolandem lomcoval,

když Turpina teď viděl mrtvého.

Na prsa křížem ruce složil mu,

ty ruce bílé, které meč i kříž

tak stejně dobře třímat uměly,

poklekl ku tiché modlitbě.

„Ah, reku chrabrý, duše nejčistší,“

děl Roland dojat, „vešel’s do ráje!

Tam světlí přivítají andělé

tě jako druha! Byl’s jak apoštol

a věrný sluha Pána našeho!“

Po těchto slovech Roland povstal zas

a hleděl kolem. Ticho hluboké

dol jímalo a slunce klonilo

se za hory, a vítr dolem táh’

jak boží dech a tvář mu ovíval,

a tichý hlas ve hloubi duše děl

teď Rolandovi: „Vzešla hodina!

Své tělo zanech! K bohu vrátíš se.“

A Roland vzhlédl k nebi s úsměvem.

Smrt cítil juž a sláb byl nesmírně.

„Čas připravit se,“ šeptal, pohledl

na mrtvé druhy ještě naposled

a volal Gabriela, anděla,

pro kterého vždy úctu největší

byl cítil ze všech božích andělů,

vždyť poslem svým jej zvolil Hospodin,

když k nejsvětější Panně promluvil.

Na Gabriela volal, olifant

pak pravou rukou vzal a Durandal

a kráčel vrávoraje, pomalu,

by místo našel stinné ku skonu.

Dva stromy viděl kývat blankytem

na nevysokém, svěžím pahrbku,

květ ronily na stupně z mramoru,

jež z dola vedly k nim, ták zářící

jak padlý sníh, a trávy vysoké

se přes ně vlnily a voněly.

Tam doplížil se Roland, v stínu kles’

a stromy nad ním tiše chvěly se.

Mha na zraky mu padla mrákotná,

a myslil juž, že s tělem loučí se.

Tu cítí náhle ruku: dotkla se

mu čela. Za vlasy jej chopila,

a Roland věda, že to nepřítel,

smrt samu ještě jednou odpudil

a síly sebral, zíral bystře tak,

že světlo vrátilo se do očí,

jež stín juž skoro kryl, a uviděl,

kdo před ním stál. Toť obr pravý byl,

král lidu černého. Od temena

až na zem vlasy jeho, temnější

než sama noc, se hustě proudily,

plášť tvoříce kol těla nahého;

zrak jeho divý žhavým uhlem byl,

a z tmava tváří bíle svítily

jen zuby jeho, když se ušklíbl

a zaskuhral: „Konečně poražen

jsi, Rolande, mou kořistí tvůj meč!

Já ponesu tu strašnou tvoji zbraň

do země své, kde slunce nesvítí,

kde obilí neroste, rosy kde

ni deště není! Samo kamení

kde černé jest, a pouze karbunkul

kde rudě svítí, jako tvoje krev.

Tam ponesu tvou zbraň, však hlavu tvou

pod nohy složím králi Marsilu!“

A opět za vlasy jej hrubě jal

a pozved’ zbraň svou. Roland vyskočil

však náhle silen, ranou nesmírnou

na lebku jeho rohem udeřil,

až olifant se téměř rozpůlil,

a drahokamy s něho padaly

a zlaté zdoby, krev však zároveň

se černochovi z hlavy valila

a mozek s ní; pad’ mrtev do trávy

jak poražený strom. Též Roland kles’,

to rána jeho byla poslední.

„Ty sketo,“ pravil, „zneuctit mě chtěl’s,

však s ďáblem špatně jsi se poradil.“

Byl nyní bled, byl zcela zsinalý

a zraky jeho hasly pomalu.

Přec hmatmo našel balvan obrovský

a oběma jal meč svůj rukama

a snažil se, by v kusy rozbil jej.

Však marná práce. Skřípal Durandal,

však nezlomil se ani neztupěl.

Tu propuk’ Roland hlasně v žalobu:

„Můj dobrý meči, jasný jako blesk,

ach jaké vzbuzuješ mi vzpomínky!

Bůh Karlovi tě poslal andělem

se vzkazem, aby císař odevzdal

tě největšímu ze všech rekovi!

A Karel v moje ruce složil tě!

Ty víš, jak jsem tě čestně nosil vždy!

Co zemí dobyl jsem, co království!

Juž nemám sil dost všech jich spočísti!

A nyní rozloučit se s tebou mám

a pohanům tě nechat za kořist?“

A znova bušil mečem o kámen,

až jiskry pršely, a řinčel meč,

však nezlomil se, ani neztupěl,

a Roland unaven zas’ žaloval:

„Ach, meči krásný, meči svatý můj!

Ty zlatem třpytíš se a kameny,

však větší v sobě chováš bohatství!

Co svatých v rukověti ostatků!

Toť nemožné, bys patřil pohanům!“

A po třetí se bušit silou jal

do balvanu; ač skřípal silně meč,

přec nezlomil se, ani neztupěl.

Sil neměl Roland více, pochopil,

že Hospodin sám chránit bude zbraň,

by pohanům nepadla za kořist.

Smrt držela ho jednou rukou juž,

a nebránil se déle. Ulehl

do trávy vonné, která šeptajíc

se vlnila přes stupně mramorné;

pod hlavu Durandala, olifant

si položil a tváří obrátil

se stranou k pohanskému táboru,

by zvěděl Karel, celá Francie,

že nepřemožen zemřel vítězem.

Tak ležel tiše, silou poslední

se kajicně do prsou udeřil

a prosil boha: „Pane, odpusť mi

mé hříchy všechny, které spáchal jsem

po celý život až v tu hodinu!“

Pak svlékl pravou rukavici svou,

by vstříc ji držel Pánu života,

a mlhou, která jala duši juž,

teď kraj svůj viděl, sladkou Francii.

Ach, byla plna slunce, přátele

tam viděl své a Karla císaře,

jak pro něj plakal, Aldu spanilou

a v hasnoucí se zraky vedrala

mu vláha něhy, potlačil svůj vzdech,

chtěl poslední svou myslit myšlenkou

na Boha jen a znova prosil jej:

„Ty Otče všech nás, který’s Lazara

byl vzkřísil, z hrobu vynes’ k světlu zpět,

ó zachraň duši moji, přijmi ji

přes všechny hříchy, které na ní lpí,

a nedej zapadnout jí v temnotu!“

A znova rukavici pozved’ svou,

a cherubové šumnou perutí

jak hejno orlů zlatem večera

se snesli k němu; s nimi Gabriel

byl přiletěl ve slávě nebeské

a přijal rukavici s úsměvem.

Tu sklonil Roland hlavu rekovnou

a sepjav ruce skonal... Gabriel

a druzi jeho duši odnesli,

kde blaho ráje na ni čekalo.