PÍSEŇ O ROLANDU. (DÍL PRVNÍ.)

Let sedm císař Karel Veliký

kraj hispanský dobývá vítězně,

až k moři podmanil si celou říš

a není hradu, není tvrze víc,

jež jemu v tvář by vzdorně strměly –

jen Saragossa hrdě vznáší šíj,

na hoře vystavěna vysoké:

jí králem Marsil, spásou Mohamed.

Teď ale úzkost jala Marsila:

že proti němu celou silou svou

se Karel chystá, není tajemstvím.

Vždyť město Kordr padlo, poslední

to jeho spojenec, a Karel tam

teď velké hody slaví radostné.

Na čele králi těžká chmura dlí,

on z domu prchá v zahrad samotu;

kde palmy nejhustší svůj stelou stín

na stupně z modravého mramoru,

jež po svahu v šer vedou tamarind,

tam vrh’ se na tvář král, a na blízku

s ním fontán plakal. S vlasy vítr hrál.

A velcí říše, jeden za druhým,

se z domu plížili, a opodál

si zastírali, němi, rouchem líc.

Jen Blankandryn má dosti odvahy

se Marsilovi blížit, mluvit s ním.

Kmet moudrý, právem proslavený rek,

on hněvu nedbá krále, přízně ne.

Kraj jeho rodný, slunné Hispánsko,

víc v mysli jeho váží, v srdci též

než osud vlastní. – Rychlým krokem jde,

před králem zastaví se, praví mu:

„Vstaň, pane můj, a čelo povznášej!

Což tobě sluší v prachu kvíleti?

Jsi mužem, králem! K tobě zírá lid

co k hvězdě jasné, vedoucí jej tmou.

Jest pravda, Karel k zemi kruší nás,

však odhodlaný čin buď spásou nám.

Jsme poraženi mocí, budiž lest

nám zbraní, jeho meče silnější.

Ty četné vyvol z nás si poselství,

a pošli nás a dary převzácné

ku dvoru císaře, a jménem tvým

tam takto, dovolíš-li, promluvím:

„My zkusili, jak mocný jest tvůj Bůh,

a proto jemu podrobujem se.

Ó velký Karle, s tebou hrůza jde.

a depce nepřátele tvoje v nic.

Jdi, do sladké do Francie se vrať,

a Marsil král tam přijde za tebou,

křest aby přijal, bludů zanechav.

My syny svoje dáme v zástavu,

čiň s nimi, co ti libo, zruší-li

král Marsil slovo, svatý daný slib.“

Tak promluvím, a Karel uvěří,

do Francie se vratí, vrahů prost

kraj slunný náš si z hloubi oddechne,

my zmuženi pak rychle průsmyků

se zmocníme a bdělí budem tak,

že Karel nikdy víc’ v zem nevnikne.

Jest pravda, syny naše, rukojmě

on usmrtí. Ať plyne jejich krev!

Jest lépe, oni aby zhynuli,

než aby celá zhynula nám zem,

ta slunná, mečem pracně dobytá.

Já první syna svého v oběť dám!“

Tak končil Blankandryn, a povstal král.

„Buď, jak jsi pravil!“ zvolal nadšeně,

a velcí říše s králem jásali.

Hned Blankandryn vybral si poselství,

a Marsil dary poskyt’ převzácné,

by Karla oslnil a jeho dvůr.

Těch poslů deset bylo, oděných

v šat z hedbávu, na mezky usedli

jak mléko bílé, sedlo ze stříbra

měl soumar každý, uzdy ze zlata,

a každý posel větev z olivy,

jež jeden byla květ, vzal do rukou,

co žádoucího míru znamení,

a takto jeli směrem do Kordru,

kde Karel hody slavil radostné.

Ve velké, stinné, svěží štěpnici

byl Karel vesel. Sosna ohromná

své temné větve střechou šířila

nad stromy ovocnými, zlatý trůn

stál pod ní jasný, plané růže keř

pln bledých květů rostl pod sosnou,

peň její objímal i zlatý trůn,

a šířil kolem vůni nejsladší.

Na zářícím svém křesle usmíval

se Karel císař. Zjev byl velebný:

Vous jeho sivý plynul k pasu až,

a vlasy bíle kvetly jako sníh,

a mohutný byl jako boží bouř,

a hrdý jako hora vysoká

však jeho úsměv mírnil velikost

tu jeho přísnou jako slunce svit

tmu skalních stěn, když ráno zaplane.

Tak seděl Karel v slávě velebné,

a opodál na trávě zelené

na bílých kobercích, na hedbávných,

květ jeho hrdin v šachy tiše hrál

neb hovorem se bavil veselým.

Však nejblíž trůnu byli pairové,

jich bylo dvanáct, číslo posvátné:

ti kolem Karla vždy se kupili,

jak kolem Krista, Pána našeho,

vždy dvanáct apoštolů zářilo.

Bůh, ráje král, a všeho stvořitel,

bůh, který růži v máji kvésti dá,

je kolem Karla vyrůstati dal

pro věčnou slávu sladké Francie.

Hle, Karlu nejblíž, v trávě spočinul

pod hruší Samson, slavný vévoda,

jenž v boji nosí svatou korouhev,

již Karlu podal z oblak Kristus Pán.

Hrál Samson vážně v šachy s Turpinem,

s tím Turpinem, jenž velkým hrdinou

byl zároveň i svatým biskupem;

on v čele kráčel chrabrých vojů vždy,

a ruka jeho znala porážet

šik nepřátelů, škůdných pohanů,

jak nést se k nebi s vroucí modlitbou,

tak vroucí a tak čistou, vznešenou,

že bůh jej jednou velkým zázrakem

byl odměnil za jeho nadšení;

neb v jeho rukou, když jel před vojskem,

se jednou tříska z kříže pravého

ve slunce proměnila zářivé,

jež oslnilo tlupy pohanské

a k vítězství pomohlo křesťanům.

Na tváři Turpina, na Samsonu

zrak Karlův jasně nyní spočinul,

pak těkal dál, a stal se jasnějším,

neb hle, tam v stínu starých jabloní

byl Roland povstal; nohou převrhl

do trávy šachovnici, vzal svůj meč

a na přítele svého zvolal tak:

„Můj Olivieře, druhu přemilý,

ty odpusť mi, však hra ta nudí mě!

Já nejsem moudrý, snivý jako ty.“

„Ty lepším jsi,“ odvětil Olivier

a objal jej, ač k šachovnici přec

zrak obrátil, jak litoval by hry.

A Roland zasmušil se vida, jak

byl druhu svému radost pokazil,

a udeřil se zlostně do prsou,

a začal šachy z kosti slonové

po trávě sbírat. Karel opodál

jak otec něžně na ně usmál se,

neb nejvíc ze všech pairů miloval

ty reky dva, a teď když viděl je,

zde před sebou jak děti v prostotě,

pro nepatrnou hříčku v dojmutí,

a vzpomněl, jací bohatýři jsou,

tu hřálo srdce jemu starou hruď,

a bohu děkoval, že rodná zem

tak vzácné nese květy; kynul jim

a chtěl je objat, Roland zvolal však:

„Tu živ tě Bůh, je pohan v zahradě,

a jako hvězda svítí pod stromy

kroj jeho pestrý, zlatě perlený!“

A byl to Blankandryn, jej Ganelon

sem vedl, mocný Karlův, hrdý man,

ten Ganelon, jenž stal se Jidášem.

Hned bylo po hře v šachy, konec byl

hned rozhovoru, všickni povstali

a stáli kolem trůnu. Vzpřímil se

tam Karel císař, stařec velebný,

a bylo jak když slunce zapadne

a dumné šero lehne krajinou.

„Já vedu posla,“ pravil Ganelon,

a Blankandryn se po pás poklonil

a poslancové ihned ostatní

se vrhli na kolena v pokoře,

a Karel pravil: „Mluv, co přinášíš.“

Děl Blankandryn: „Tak mluví k tobě král:

Já poznal, že tvá víra pravou jest,

že vede k spáse, budiž vírou mou!

Chci pokřtěn být, chci být tvým vasalem.

Jdi do své vlasti, přijdu za tebou,

tam v Cáchách slavnostně se podrobím,

z tvých rukou manství přijmu hispanské.

Rád s tebou o poklady dělím se:

lvy pošlu ti a chrty, medvědy

a sedm set vybraných velbloudů,

pak tisíc bystrozrakých sokolů,

sto mezků bílých, zlata nesoucích

a stříbra, co jim síla postačí.“

Tak končil pohan, císař Karel však

své ruce povznes’ k nebi v mlčení,

pak sklonil hlavu, dlouho přemýšlel,

a konečně svůj mocný, velký zrak,

v němž hrůza dlela, upřel na posla

a pravil klidně: „Jakou jistotu

mi podá Marsil, abych uvěřil?“

Chvěl Blankandryn se uvnitř smrtelně

pod silou toho zraku, pevně však

hned odvětil: „Své syny v zástavu

my tobě dáme, velký císaři!

Můj jediný též mezi nimi buď.

To rukojemství, tuším, postačí?“

Tu kývl Karel hlavou na souhlas,

a svolal k radě bohatýry své

na druhý den, teď ale pohostil

na způsob skvělý posly královy

pod velkým stanem v svěží zahradě,

jež zahořela sluncem skloněným.

A ráno po mši císař usedl

pod velkou sosnu, v radě svolané,

neb jednat nechtěl beze souhlasu

těch, kteří vynikali nejvíce

i moudrostí i chrabrou silou svou

po širém kraji sladké Francie.

Tu vévoda byl dánský Ožier,

a arcibiskup Turpin, rekovný,

a Richard starý se svým synovcem,

tu starý Aslin, hrabě gaskoňský,

tu Tibald z Reimsu, velký Milon též

a Gerier a Gerin, Roland pak,

a ušlechtilý hrabě Olivier,

jenž Rolandovi povždy na blízku.

Ti byli všichni kolem trůnu teď

a mnoho, mnoho jiných; bohu žel

též Ganelon tam byl, jenž zrádcem pak

se stal ve chvíli kleté. Počala

na císařovo rukou kynutí

ta neblahá, nešťastná porada.

Děl Karel na svém trůně pod sosnou:

„Vy víte, mocní říše baroni,

co Marsil posly svými hlásil mi,

křest přijat slíbil, podrobit se chce,

a nesmírné podává bohatství.

Však dříve chce, bych do Cách vrátil se,

tam teprv splniti chce slovo své.

Jsou sliby jeho, slova upřímná?“

A všickni na to: „Příliš nevěřme!“

A bylo ticho, Roland ale vstal,

neb Karlův zrak byl na něm spočinul,

a duše jeho, spát jež nemohla,

a vždy jej hnala k činům rekovným,

si hledá těmi slovy úlevy:

„Jak na chvíli jen věříš pohanům?

Co’s pravil nám, jest čirým bláznovstvím.

Byl Marsil povždy zrádcem prokletým.

Jak tomu dávno, přišlo poselství,

a měli ratolesti z oliv též

a slibovali jak ti lháři dnes.

Ty radil jsi se s pairy svými též

a pošetilí byli věru dost,

že po tvé vůli radu poskytli.

Dva hrabata jsi poslal k Marsilu.

Kde jsou? Kdes v horách bídně zhynuli.

Nuž volám k tobě: Veď nás do boje!

Do Saragossy veď nás, dobudem

to město, jak jsme ztekli ostatní!

Ta vražda v horách není pomstěna,

krev v žilách vře mi při té vzpomínce.“

Na prsa sklonil Karel hlavu svou

a vous si trhal, mlčky, rozechvěn,

a nikdo nehles’, každý přemýšlel,

jen Ganelon se hrdě usmíval

a povržlivě měřil Rolanda.

„Což, Karle,“ zvolal, „blázny vyslyšíš?

Těch velkých slov jest dost a chvástavých!

Ó neslyš je! Neslyš i třeba mě,

jen prospěch svůj ber moudře na zřetel.

Král Marsil k tobě s mírem přichází

a sepnutýma prosí rukama.

Proč odvrátit se, hledat zase boj,

když třeba není. Uvěř Marsilu.

Jest toho válčení juž dost a dost.

Kdo jinak radí, slyší pýchu svou,

a o tvé blaho, Karle, málo dbá:

nech blázny stranou, moudrých přidrž se!“

Sáh’ Roland k meči, krev mu k mozku jde

a hučí v uších; věrný jeho druh

však zadrží jej, dobrý Olivier,

a šeptem chlácholí jej. Zatím vstal

rek jiný, který Karla oslovil.

To moudrý Ném byl, bílý jako sníh,

a věhlasný pro jasnou rozvahu.

Bylť jeden z nejvzácnějších vasalů.

Tak pravil císaři: „Jest věru čas

by konec byl juž toho válčení.

Je Marsil poražen. Ty dobyl jsi

měst všech už sobě, tvrze nestojí

juž ani jedné, všechny vzdaly se.

Král žádá slitování. Skytni je!

Jest hříchem věru, mu je odepřít.

A slibům dostojí, když v záruku

nám syny posílá svých vasalů.

Jen vyvol koho ze svých baronů,

by slovo tvoje v Saragossu nes’.

Ten velký boj tak šťastně ukončen!“

„On dobře mluvil!“ rada zvolala,

a Karel pravil: „S tebou souhlasím!

Však koho pošlu poslem k Marsilu?“

„Rád půjdu sám,“ mu stařec odvětil,

„rač podati mi rukavici, hůl,

bych vykázal se pravým poslem být.“

„Ne,“ zvolal císař živě, rozrušen,

„ty nepůjdeš, tvou radu postrádat

mi za těžké, jen sedni už a mlč.

Ó, neodmlouvej! Při svých šedinách,

při bílém vousu svém ti přísahám,

že nepůjdeš!“ Tu Ném se usadil,

však Roland vstal, a rychle pravil tak:

„Mně úzko zde! A rád tam půjdu sám.

Zbav bláznů se, a moudré zadrž zde!

Než Karel císař odpovědět moh’,

vstal rychle z trávy hrabě Olivier

a zatáh’ za rameno Rolanda

a zvolal s úsměvem: „O nikoli!

Jsi příliš prchlý, samý plamen jen,

ty zajisté bys zle tam pochodil,

a novou válku bys nám roznítil.

Radč půjdu já, když císař dovolí,“

Však Karel mračil se a hněval se.

„Vy oba tiši buďte!“ rozkřik’ se.

„Ni jeden ani druhý nepůjde,

to přísahám! A z pairů nižádný!“

Hned bylo velké ticho, povstal teď

pan arcibiskup Turpin, pravil tak:

„Máš pravdu, Karle, pairy svoje šetř,

po sedm let juž válčí hrdinně

a velkých podstoupili zápasů

a mnoho snášeli. Dej mi svou hůl,

dej rukavici, vlády symboly,

a půjdu k Marsilu, a do pravdy

mu trochu povím, dle své zásady.“

Tu císař znova hněvem zahořel.

Byl Turpin mu tak drahým, obava,

že zhynouti by u Marsila moh’,

jej pojala a zvolal rozzloben:

„Na koberec hned tiše usedni

ty, pane Turpine, a nehlesej

dřív, než tvou radu sám si požádám.“

Pak zakaboněn pravil: „Rytíři,

jak dlouho ještě posla hledat mám?“

A bylo ticho, Roland ozval se:

„Mně zdá se,“ pravil, „sám že Ganelon

by v Saragossu vydati se měl.

Vždyť od něho ten návrh pochází.

Což lépe někdo k tomu způsoben?“

A všichni na to: „Rada výborná,“

a Karel pravil: „Půjde Ganelon.“

Ten vzpřímil se a hněvem zaplanul,

a vstoupl v prostřed kruhu, odhodil

plášť vzácnou kožešinou vroubený,

byl těžkým mu v té chvíli zuření,

stál vysoký v svém rouše hedbávném,

bled jako mramor, oheň šlehal mu

však témně z očí sivých, přehrdých,

a krásný byl v svém záští nesmírném

jak bouře plna blesků klikatých.

„Ty hrdopyšný!“ hřměl na Rolanda,

„zlou vidím vůli tvou! Ty poslal’s mě

k mé zkáze v Saragossu, přísahám

však, jestli přec se navrátím, že tvou

to bude zkázou vlastní, uvidíš!

Bol takový a také neštěstí

na hlavu svedu tvou, že po život

po celý pykat budeš zvůle své!“

Smál Roland se a pravil: „Šílenost

a pýcha z tebe mluví chvástavá.

Že tebe nebojím se, dobře víš.

Však je-li cesta ti tak odporná,

za tebe půjdu, zůstaň klidně zde!“

Děl Ganelon: „Nehledám zástupce,

ty manem nejsi mým, ne pán já tvůj,

a sluší poslechnouti císaře.

Já tedy půjdu, jsem však toho jist,

že dopustím se činů nemoudrých,

bych nesmírné své zlobě ulehčil.“

Tu hlasitě se Roland zasmál zas,

a Ganelon div vztekem neomdlel,

smrt v srdci měl, k Rolandu přistoupil

a zasípěl: „Ty pomníš kdys mých slov.

Já nenávidím tebe, Rolande;

ty hnal’s mě do zkázy, já pomstím se.“

Pak přemohl se, pravil Karlovi:

„Jdu k Marsilovi, dle tvých rozkazů,

však myslím, že se více nevrátím.

Než, pane, nezapomeň, žena má

že sestrou tvou; mám syna, Baldvina,

ó střež mi ho! On bude bohatýr!

Za mne jej miluj, neboť dobře vím,

že neuvidím více jeho tvář.“

Děl Karel suše: „Příliš něžným jste.

Mých rozkazů teď buďte pamětliv,

můj pane Ganelone; poslyšte,

tak mluvte v Saragosse s Marsilem:

„Chce Karel císař, abys přijal křest,

pak držet budeš Hispanie půl

co jeho man; tu druhou půli dá

co léno Karel v ruce Rolandu,

neb největší on boje bojoval

po sedm let... A nechce-li Marsil

se podrobit, pak, pane, řekneš mu,

že přijdu Saragossu obléhat,

a s boží pomocí jí dobudu;

pak povedu jej do Cách, postavím

před soud jej pairů. V hanbě zahyne.

Zde jest můj list, a na něm pečeť má.

Ten pravou rukou podej pohanu.“

Měl hlavu k prsoum svislou Ganelon

a posud bled byl, chvěl se osykou,

však císař nedbal, pravil dále tak:

„Zde rukavice moje, zde má hůl.

Ty vezmi symboly. Jsi vyvolen

za posla jednohlasně radou mou.“

„Ne!“ zvolal Ganelon, „já zvolen jsem

pro tuto cestu zkázy, zničení

jen Rolandovým bujným rozmarem,

a proto záštím nenávidím jej

tak nezdolným jak plamen pekelný,

a nenávidím Oliviera též,

neb jeho druhem jest, a pairy též

neb oni všichni vraha milují.

A zde, před tváří tvou, ó císaři,

já nepřátelství věčné hlásám jim!“

„Toť zloby příliš,“ Karel odvětil,

a podával mu rukavici, hůl,

však Ganelon tak hněvem třásl se,

že z ruky vypadly mu na trávu.

Tu vzkřikli všichni: „Zlé to znamení!

To poselství nám k zdaru nebude!“

„Však uvidíte,“ šeptal Ganelon,

a Roland řekl: „Strachem chvěje se

před Marsilem!“ A na to Olivier:

„Ne, zúmyslně vše to učinil,

chce neštěstí nám způsobiti všem.“

Teď Karel kříž nad poslem udělal

a povstal. Rada rozcházela se

a Ganelon si šel pro zbraně své,

sed’ na oře, a jeho manové

mu s pláčem děli: , S tebou půjdeme,

nechť tam i jista smrt.“ Však Ganelon

jim pravil: „Ne, já sám se vydám tam,

bych život šetřil váš. Vy vraťte se

do sladké Francie a pozdravte

mi ženu drahou, syna Baldvina

a Pinabela, mého přítele.

Jak mně jste věrně sloužili, tak kdys

i synu mému služte.“ Pravil tak,

a hrd a bled a vele zasmušen

na cestu v Saragossu vydal se.

Háj stinný z oliv stál mu na cestě,

tam Blankandryn jej čekal schytralý

a počal mluvit takto s povzdechem:

„Ó jaký rek jest Karel, císař tvůj.

Jak válčit zná, jak svět si podrobit!

On nedbá hor ni moře slaného.

Ach žel, že v zlobě na nás vzpomněl si.

Proč vlast mou hubí, slunné Hispansko?“

„Tak vůle jeho,“ odsek’ Ganelon,

a svěsil hlavu v hlubých přemyslech.

Však Blankandryn jej zase vyrušil:

„Jak rekovný ves křesťanský je lid!

A z hrdin Roland největší se zdá,

div není, že jej Karel miluje

nad všechny nejvíc láskou otcovskou.

Kdo, vida ho, by v lásce neměl jej?“

„Mlč,“ zvolal Ganelon, „a nechval ho!

Jest tvého lidu nejlítější vrah,

on jediný štve Karla v stálý boj

a Oliver, ten věrný jeho druh,

a dvanáct pairů. Pokud na živě

ti budou mužové, boj potrvá,

a Karel podmaní si celý svět.“

„Ten ukrutný, ten Roland prokletý

by tedy zhynout měl i jeho druh!“

Tak zvolal Blankandryn, a Ganelon

kýv’ hlavou „amen, amen!“ šeptaje.

A pohan pohnal mezka svého blíž,

jal Ganelona vřele za ruku

a pravil: „Přítelem chci tobě být

na dvoře v Saragosse, společné

nás záští pojí.“ Zbledl Ganelon,

jak bleskem dotknut bolně sebou trh’,

však pojal ruky jeho šeptaje:

„Smrt jejich chci a zkázu, záhubu.“

A jeli spolu jako přátelé,

a radili se dlouho v důvěře,

až valy Saragossy spatřili.

Tu slezli ze sedel a pohan ved’

hned Ganelona přímo ku králi.

Pod velkým dubem trůn byl postaven,

egyptský hedbáv tvořil baldachýn,

a v celé slávě seděl Marsil tam,

a nepřehledné davy dvořanů

kol tlačily se. Ticho hluboké

však panovalo v sadě, čekali,

co Karlův posel nese. Blankandryn

ved’ Ganelona za ruku a řek’:

„Ted směle mluv, král sluch ti naklonil.“

Tu Ganelon se chvíli rozmýšlel

a záští svému v srdci naslouchal,

pak schytrale tak krále oslovil:

„Zdráv, pane, buď ve jménu Ježíše!

Tak velí tobě Karel: přijmeš křest,

a za to ráčí tobě ponechat

půl Hispanska co léno, druhou půl

však Rolandovi, reku postoupíš,

(ó pane, zlé to bude sousedství,

ty poznáš hrdost jeho nesmírnou!)

a kdybys zdráhal se, pak běda ti,

pak v poutech do Cách budeš odvlečen,

kde v hanbě zhyneš. Juž jsem domluvil.“

Král Marsil zavrávoral, šílená

jej uchvátila, divá zběsilost

a pozved’ ruku, aby udeřil

do tváře posla: hbitě Blankandryn

jej zadržel a nutil na trůn zpět,

a celou zahradou hluk nesmírný

se rozlehal, jak bouřný moře huk.

Však v Ganelonu králův posuněk

byl hrdost muže bleskem probudil,

čest zastínila city ostatní,

a vřava všech těch lítých pohanů

v něm odvahu zvýšila rekovnou.

Meč vytasil, o strom se podepřel

a zvolal hlasem burácejícím

a s pyšným, bohatýrským úsměvem:

„Hoj, věrný meči, krásně svítící,

jsi jako teplý slunce paprslek!

Teď nastane nám práce, příteli.

A pokud spojeni my zůstanem,

u dvora v Cáchách nikdo neřekne,

že v cizině jsme sketně podlehli!

Než po nás bude, sklizeň velikou

my nakupíme reků nejlepších

kol sebe v seči!“ Vřava utichla,

ne bez obdivu všickni mlčeli,

a konečně se Marsil utišil,

ač bledý retem trhal, chvěje se.

A Ganelon v tom tichu hlubokém

se ozval znova, takto volaje,

na čest svou pamatuje rytířskou

a na Karla a slávu Francie:

„Chci zapomenout, králi, urážku,

však nikdy, za vše světa bohatství,

za všechno zlato, které stvořil bůh,

já nesvolím, bych volně neřekl,

co mými ústy Karel hlásá ti,

pán všemocný můj, a tvůj nepřítel!“

Tak mluvě odhodil svůj krásný plášť,

ves sobolem a zlatem vroubený,

a hrdě stál jak sosna vzpřímený,

meč třímaje jak anděl v zjevení,

krok blíže králi činil, promluvil,

žel, opět svého záští pamětliv:

„Nuž ještě jednou poselství mé slyš!

Křest přijat’ tobě císař poroučí,

a polovici zemí hispánských

ti v léno dá. Tu druhou půli však

ty Rolandovi oddáš, rekovi.

Zlé, pravím ti, to bude sousedství,

a zlověstné pro říš tvou v Africe!

Je Roland rádcem prvním císaře

a stále štve ho v boje obrovské.

Týž Roland jest to, který nedávno

na město, někdy tvoje, Karkason

byl s vojskem táhl. Z daleka juž věž

se Karkasonská v úctě sklonila

před velkým Karlem a před Rolandem.

Když město padlo, zlaté jablko

tam Roland našel, přines’ císaři

a pravil mu: Hle, světa celého

tak vlády symbol k nohám kladu ti.

Týž Roland jest to. Avšak podrob se,

neb přijde sem a v pouta vrhne tě

a v Cáchách smrt a hanba čeká tě.“

Teď bylo hluché ticho, omráčen

byl Marsil potupným tím poselstvím,

a jméno Rolandovo letělo,

šept tlumený, spojeno s prokletím

z úst každého. Teď vyňal Ganelon

list císařův a podal s poklonou

jej Marsilovi. Rukou nejistou

ten pečeť trhá, hledí do listu

a zbledne znova, vzřikne vášnivě:

„Co Karel ještě žádá, uslyšte!

Chce, abych ujce svého vydal mu,

jenž manem mým jest věrným v Africe

a hostem u mne mešká právě zde,

bych vydal mu jej bez prodlení, hned,

za vraždu v horách někdy spáchanou

na jeho poslech!“ List mu z ruky pad’

a vřava nová hřměla zahradou,

a znova táhl Ganelon svůj meč

as na dva prsty z pochvy, Blankandryn

však cosi šeptal králi do ucha;

byl Marsil náhle změněn, s trůnu vstal

a kývl rukou, ticho nastalo,

a velel král, by všickni odešli.

Sám do hloubi šel velké zahrady,

kde u fontánu věčně šumného

se křeslo bílé skvělo ze sloni.

Do toho křesla král se smuten vrh’

a zakryl tvář; za ním stál jeho syn

a jeho ujec, kalif africký.

Děl Blankandryn: „S tím Frankem promluv si.

On přísahal mi věrné spojenství,

v něm naše spása. Zmuž se, pane můj!“

„Ať tedy přijde!“ Marsil odvětil,

a Blankandryn za chvíli přived’ jej;

za ruku ved’ ho v hloubí zahrady

až před krále, kde zrádce Ganelon

svou černou zradu tkal a přísahal.

Zved’ hlavu král s pravil s úsměvem:

„Já jednal pošetile, křesťane,

dnes, věru, s tebou. Odpusť urážku.

Do zítřka bohatě se vykoupím.

Dar hostinný můj přijmeš, upřímný?“

„Dle vůle tvé,“ děl tiše Ganelon;

tvář ruměncem mu temně vzplanula,

přec potlačil výčitku svědomí,

a dobrý jeho anděl s pláčem prch’.

Král volněji počal teď mluviti:

„Můj Ganelone, jsem vám přítelem.

Nuž, mluvte mi o Karlu císaři.

To divné jest, jak starý jest to muž!

Je celý jako sněhem pokrytý,

na věru mou, vždyť jest mu dvě stě let!

Co bojů podstoupil, co zápasů!

Co králů mocných povalil juž v prach!

Ah, jest to pýcha příliš veliká,

ba ukrutenství! Nenasytný jest.“

„Jej nehaň!“ zvolal prudce Ganelon,

neb dávná jeho věrnost vzplanula

mu v srdci, bohu žel, že naposled!

„Jej nehaň!“ zvolal záře obdivem.

„Jest pravý bohatýr a velký král.

Nad všechny smrtelníky povýšil

jej všemohoucí na nebesích Bůh!“

„Však obdiv svůj já nikdy nezapru,“

děl Marsil chytře. „Ah, jak velký jest!

Však na mou věru, jest mu dvě stě let,

což nikdy nepřestane bojovat?“

„Ne, pokud Roland bude na živu,“

děl Ganelon, „ten Roland vítězný,

jenž soka nemá, věř mi, pod sluncem.

On Karlův štít jest, on jest jeho meč.

Jest císař Karel, takto ozbrojen,

jist proti nepřátelům veškerým.

Rek Roland, Olivier a pairové

jsou nejpevnější v boji pavézou.

Jak vlastní život Karlu drazí jsou.“

Král takto děl: „Můj pane, však můj lid

též válčit umí, lví má v sobě krev

a mnoho jest nás.“ Zvolal Ganelon:

„Však proti pairům, proti Rolandu

a proti jeho druhu slabí jste.

Ti kdyby padli, Karel byl by sláb,

a války věru že by střežil se.“

Vzkřik’ Marsil: „Nenávidím Rolanda!“

A Ganelon se usmál: „Nemám jej

já v lásce též. A vidět jeho smrt

by rozkoší mi bylo.“ „Dej mi jej

do rukou tedy!“ Marsil odvětil.

„To snadné bude,“ pravil Ganelon.

„Do Cizru v průsmyk Karel povede

své vojsko k návratu se chystaje

a pochod jeho Roland, Olivier

že střežit budou – já se postarám.

Jim Karel snadno svěří zadní voj,

jejž z dvacet tisíc asi sestaví

těch nejchrabřejších mužů Francie.

Svých pohanů sto tisíc na ně vrž.

I kdyby v prvním boji podlehli,

přec pozděj’ nepřítele udusí,

a Roland konečně přec zahyne;

pak vrahů rázem zbaven jest tvůj kraj,

neb bez Rolanda Karel jesti sláb,

a celá země širá v pokoji

si odpočine sladce od bojů.“

Král vzdychl si a zvolal: „Přísahej,

že Rolanda tam najdu, kde jsi řek’,

že možno bude usmrtiti jej!“

A líbal zrádce. Na to Ganelon

na svaté ostatky mu přísahal,

jež jeho meče hruška tajila.

Tak ujednána zrada zločinná.

Král na to též na knihu přísahal,

na svaté Mohameda zákony,

že najde-li, jak jistí Ganelon,

při zadním voji reka Rolanda,

že usmrtí jej. Načež Ganelon:

„Buď vůle tvoje, králi, žehnána.“

Dům králův hlaholil teď radostí,

do síně zrádce vedli slavnostní,

kde pohané jej vřele vítali

co spojence a dary vybrané

mu přinášeli štědře. Slavný byl

rek v Saragosse tenkrát, Valdabrun,

ten pravil zrádci Ganelonovi:

„Zde jest můj meč, jest zdoben kameny,

na zlatém jilci, perlou převzácnou.

Buď nyní tvým na důkaz bratrství.

Ty pomůžeš mi skolit Rolanda!“

A líbali se oba navzájem.

A jiný pohan, jménem Klimorýn,

mu přilbu dal, jak slunce svítící

a objali se též. Pak královna

ze vnitra komnat vyšla, spanilá

jak měsíc, Jemný závoj kryl jí tvář,

jímž vlahé její oči svítily,

a sladce pravila mu: „Pane můj,

já kořím se vám, neboť říkají,

že spásu přinášíte zemi té,

pro kterou tolik slz jsem prolila!

Choť můj vás ctí a všichni rekové.

Hle, dva ty náramky já posílám,

dar vaší ženě... Dobře střežte je,

neb krásnějších jste nikdy neuzřel.“

Tak pravíc podala mu klenoty,

jež svítily jak duha na nebi,

a zmizela jak lehký mráčku stín,

jen vůně z rouch se ještě šířila

po síni, která světlej zdála se,

zjev pokud její krásný zdobil ji.

Teď kázal král, by připravili hned

ty dary, jež byl slíbil Karlovi,

a kázal, aby sedli na koně

ti junoši, již rukojměmi šli

do zkázy jisté, smutné oběti,

by Karel klamu pevně uvěřil.

A naposled jal Marsil za ruku,

za pravou Ganelona, mluvě tak:

„Buď věren slibům, věř, že litovat

pak mého nebudeš kdy přátelství.

Rok každý deset mezků přiklusá

v tvůj dům, a přinese ti darů mých

ze zlata arabského. Nyní jdi

a vezmi klíče toho města zde

a odevzdej je s dary Karlovi.

Jen dbej, by Roland v zadním voji byl!“

„Juž chvátám,“ pravil na to Ganelon

a Saragossu nechal za sebou.

Noc prchala a Karel zbudil se;

do bílých par archanděl Gabriel,

jenž povždy v hlavách jeho lože bděl,

se ztratil, jak když hvězda zapadne,

a věrní rytíři, již střežili

stan jeho každou noc, již třímali

meč v jedné ruce, v druhé rozžatou

nad sněhy čistší svíci voskovou

(sto vždy jich bylo), odcházeli juž,

když noční služba jejich skončena,

a Karel sám šel tichou slyšet mši,

již Turpin denně sloužil pod stromem,

Pak v trávu zelenou se posadil

na nevysokém, mírném pahorku

a zíral v tichý, slunný, širý kraj.

Tu na obzoru náhle vynořil

se průvod skvělý, vichrem bouřil blíž,

a císař v čele jezdců poznával

teď Ganelona. S koně seskočiv

se zrádce Karlu klaněl hluboce

a pravil takto s klidnou hrdostí:

„Já vykonal, co jsi mi uložil,

a jménem božím pozdravuji tě.

Zde juny vedu, které zárukou

ti Marsil posílá; dál vezu ti

dar nesmírný, který ti podává,

a zde jsou klíče Saragossy též.

Jen kalifa, můj králi, nevedu.

Prch’ z města, když král Marsil prohlásil,

že křesťanem se stane. Na loď prch’,

však bouře náhle zachvátila jej

a utopil se bídně s lidem svým.

Král Marsil za tebou na cestě jest,

a v Cáchách svatý přijme slavně křest,

a vasalem tvým bude, jak to chceš.“

A Karel zvolal: „Bohu děkuji!

Ty velkou službu jsi mi prokázal

a bohatě tvou práci odměním.

Ty jeden z prvních v radě budeš mé!“

Zněl hlahol trub nad širou krajinou,

a radost byla velká. Padal stan

za stanem rychle, oři řehtali,

a celé vojsko bylo na nohách,

vše chystalo se kvapně k návratu

do milené, do sladké Francie.

Však mezi tím, co Karel blaze děl:

„Tak u konce ten nekonečný boj!“

v té samé době vojsko nesmírné

juž zuřivých a lítých pohanů

se sbíralo na zkázu křesťanů,

a jako smečka větřili juž krev.

A mezi tím co meče brousili

juž nevěřící k seči nesmírné,

stál Karel klidně s pairy na louce

a radil se o dalším postupu.

Na louce stál a netušil to zlo,

jež plížilo se; světlo padalo

na jeho hlavu z hloubi blankytu,

a bylo jasno v duši hrdinské,

co v temných lesích pohan číhal juž,

a zvedal zrádně proti tomu nůž,

jenž ze všech jeho srdci nejblíž byl.

O bože náš, jak veliký to bol!

Děl Karel pairům: „Na hranici jsme,

nuž, komu svěřím úzké průsmyky,

by za námi je střežil? Zadní voj

kdo povede?“ A všichni mlčeli,

až Ganelon se ozval: „Císaři,

toť úkol pro velkého hrdinu!

Víš, jak mne Roland v duši urazil?

Přec uznávám, že z nás je největší

a pravím ti: Ať střeže průsmyky,

ať zadní vede voj. Ze smířlivým

chci býti, takto vidíš, císaři.“

Však Karel zasmušil se, připomněl

si neurčitě, temně jakýs sen,

jejž v noci měl a v kterém Ganelon

jak ďábel usmíval se příšerně.

„Kdo přední by pak vedl,“ zvolal, „voj?“

A Ganelon: „Nuž, z Dánska Ožier!

Rek takový přec má tvou důvěru?“

Než císař odpověděl, ozval se

tak Roland: „Ganelone, měj můj dík!

Tys’ veliký mi úkol vymohl

u císaře, a Karel uvidí,

že v lepší ruce dát jej nemohl.“

„To dobře vím,“ děl zrádce Ganelon.

A Roland na to: „Však též dobře vím,

že z lásky nejednal’s. Mou zkázu chceš!

Však přes to rád povedu zadní voj.“

A obrátil se na to k císaři:

„Luk svůj mi dej, svůj těžký, ujče, luk!

A uvidíš, že jej tak nepustím

jak Ganelon upustil strachem hůl

a rukavici tvou při myšlénce

na nebezpečí s králem Marsilem.“

Luk svůj mu Karel dal a slzy měl

ve zracích jasných, za vous trhal se

a zvolal pohnut; „Nuž, můj sestřenče,

půl mého vojska podrž u sebe.“

„Ne!“ zvolal Roland. „Čeho bát se mám?

Mně dvacet tisíc chrabrých postačí,

již v sladké zrodili se Francii.

Ty klidně beř se nyní průsmyky

a bezpečen jsi, pokud ve mně dech!“

Po těchto slovech vyjel na pahor

na bílém oři, jménem Vejlantif,

brň slunolesklou z ocelových ok

měl na sobě přes bílou tuniku,

na hlavě přilbu kamy zdobenou,

a po boku meč visel, Durandal,

se zlatou rukovětí, na šíji

štít zavěsil si, který bohatě

byl omalován květy pestrými,

a pozved’ kopí s bílým praporem,

jehožto dlouhé zlaté třepení

až na jilec mu meče sahalo.

Tak na pahorku stál a se všech stran:

„My s tebou půjdem!“ muži zvolali,

již zrodili se v sladké Francii.

Tu bylo vidět, jak byl milován.

Po boku jeho hned byl Olivier,

druh jeho nejdražší, i pairové,

a arcibiskup Turpin nescházel.

„Při hlavě své,“ řek’, „s tebou zůstanu!“

Pak zvolil dvacet tisíc rytířů

si Roland bohatýr, a císař hnul

se s vojskem v pochod. Přední vedl voj

muž danský, Ožier, a vzali směr,

ku Ronsevalům. Roland, Olivier

a dvanáct pairů s arcibiskupem

a dvacet tisíc mužů z Francie,

té sladké vlasti, v zadu zůstali.

by od nepřátel vojsko chránili;

ach, netušili černý osud svůj!

V svém srdci Ganelon se radoval

a ďábelsky mu oči svítily.

Šlo vojsko, šlo, a k předu lilo se

jak řeka široká, a průsmyky

se tměly závratnými stěnami,

na jejichž temenech se černaly

jak noc hluboké lesy šumící

a kroky mužů, koňů duněly

jak hřmění tisíc bouří příšerně,

na patnáct mil ten hukot slyšán byl.

Však pomalu se hory nížily

a světlo bylo posléz před vojskem,

kraj gaskoňský se v slunci zatřpytil

a všickni, zříce sladkou Francii,

do radostného pláče propukli,

a něha v srdcích zaplanula všech,

a zpomínali ušlechtilých žen,

a dětí svých a krbů domácích,

a k azurnému nebi neslo se

jak modlitba to slovo přesladké:

„Vlast naše drahá, krásná Francie!“

I Ganelon na ženu vzpomínal,

však záští jeho ještě mocněji

mu vřelo v srdci, z oka vyšlehlo,

a císař zahled blesk ten divoký,

a duše jeho náhlým tušením

a bolem velikým se plnila,

a slzy ze zraků mu vytryskly

a pomalu mu tekly po tváři,

a jasněji teď viděl onen sen,

jenž neurčitý jako ve mlhách

mu v hloubi duše dlel, a Némovi,

jenž po boku mu jel, tak vzdychl si:

„Jest Ganelon zajisté Jidášem!

Proč Rolanda jsem nechal za sebou

v té osudné, v té zrádné cizině?“

A všichni, kteří byli na blízku,

ten samý ucítili náhlý strach,

a vidouce, jak Karel zaplakal,

i oni slz se neubránili.

Však smutek ten pomalu pominul

a dále v drahý, slavný, rodný kraj

se vojsko bralo s velkým jásotem.

A dobou tou, co krásnou Francii

tak vítali francouzští rekové,

král Marsil jako moře valil se

ze svého města s vojskem nesčetným

přes hory, doly, pláně široké,

a každý z nich byl lítý, zuřivý

jak ďábel, jejž dno pekel vychrlí;

blíž přicházeli k místu, blíž a blíž,

kde v temných lesích jejich spojenci

je čekali, a jako proudy dva

se k místu hnali, kde na pahorku

ve Ronsevalech, na vždy památných,

se bílý prapor vlnil Rolandův.

A náčelníci krále Marsila

teď meče tasili, a přísaha,

že skolí Rolanda, že z rytířů

těch franckých ani jeden s životem

jim nevyvázne, hřměla k nebesům

a do trub zatroubit dal Marsil král,

a hromem hlahol ten se rozlehal,

a v slunci třpytu se všech nyní stran

se saracenské voje rojily,

jak moře, které řvoucí pohrozí,

že zem chce pohltit... A slyšeli

ten hukot velký franští rytíři

pod příkrou strání Ronsevalských skal

a nesmírnou viděli záplavu

těch temných mužů, zbraní třpytivých.

A bylo ticho v jejich ležení,

jak omámeni byli okamžik,

až chladně Olivier tak promluvil:

„Můj Rolande, mně zdá se velice,

že Saraceni s námi zahrají.“

A Roland na to: „Dejž to milý bůh!

My víme, co nám káže povinnost.

Kam postavil nás Karel, zůstanem

a rádi podstoupíme pro něj boj

i život za něj dáme, třeba-li.

Z nás každý rány umí rozdávat,

a jako vždy to opět dokážem;

ať padneme! Jen v sladké Francii

když nikdo píseň skládat nemůže

o nás co o sketách! Buď s námi bůh!

My dobrý příklad dejmež ostatním!“

Tak pravil Roland, tasil jasný meč,

a jasná byla mužná jeho tvář

jak duše jeho prostá hrdinná;

druh jeho Olivier též tasil meč,

a po něm všickni franští rytíři,

a jasně všickni k nebi hleděli

na okamžik, pak v dáli před sebe,

kde moře Saracénů bouřilo,

a klidně čekali, až začne boj.