PÍSEŇ O ROLANDU. (DÍL TŘETÍ.)

A sotva oči zavřel na věky

rek Roland, když ze stínů průsmyku

jas franckých zbraní vyšleh’, vynořil

se přední voj a císař Karel sám,

a celé vojsko v slávě veliké

dol plnilo teď – žel že pozdě juž.

Hlas Karlův chvěl se, takto volaje:

„Kde jsi, můj bohatýre, Rolande,

kde Turpine, kde hrabě Oliviér,

kde paladýni všichni věrní jste?“

Tvář jeho bledla, všude mrtvoly

když viděl jen, a hlasu neslyšel,

jenž odpověď by dal, a neblahá

když zjevna byla pravda, rekové

že byli všichni věrní zhynuli!

Tu nezdržel se Karel déle juž

a k nebi povznes’ ruce, žaloval,

vous bílý trhal, vlasy v smutku svém,

a slzy tekly mu jak potoky,

a celé vojsko bědovalo s ním,

a vřava nesmírná a pláč a kvil

se Ronsevalským dolem šířily.

Ném nejdřív ze všech nabyl rozvahy

a pravil: „Žal svůj v srdcích podržte,

kvil uzavřete v prsa rekovná;

až pozděj plačte – nyní jednejte.

Hle, nesmírný ten oblak nad zemí!

Prach jest to, který prchající vrah

za sebou pozdvihuje! Císaři,

pojď na pohana, pomsti bolest svou!“

Klid velký Karlu vešel do srdce

a velebnost mu z čela zářila

jak koruna. Ku nebi pozdvih’ zrak

a pravil: „Bože, čest má káže to,

bych soudil je, neb zadeptali v prach

květ nejkrásnější sladké Francie!“

A rukou znamení dal, zahřměly

hned surmy kovové, a do řad hned

se vojsko stavělo, a divoké

se pomsty k nebi nesly výkřiky,

ku nebi jasnému, kde klonilo

se slunce k úplnému západu.

A Karel vzdych’: „Kéž slunce zastaví

běh denní svůj, by černá, zrádná noc

plášť nevěsila mezi pohany

a hněv můj velký!“ Sotva šeptal tak,

tu viděl jasnou, jarou postavu

nad zemí vznášet se, a slyšel šum

jak velkých perutí, a slova ta

tím šumem k němu zněla stříbrně:

„Na dráze své se slunce zastaví

a posvítí na velkou pomstu tvou –

pak teprv ku spánku se odchýlí.“

Zjev na to velkým, klidným posunkem

dal rozkaz slunci, hned se vrátilo

od hlavy hory, která zpola juž

štít zlatý jeho kryla, vrátilo

se skokem velkým v prostřed obzoru

a dštilo světlo jako v poledne.

Div velký ten naplnil křesťany

tak hlubokými city zbožnými,

že hlavy klonili a padali

na tváře své, a císař děkoval

ve pokoře za Boží ochranu.

Pak znova hlahol nesčíslných trub

na vojsko volal hromem k pochodu,

a nastal hon obrovský, příšerný!

Strach křídel dával bystrým pohanům

a pomsta křesťanům zas perutě,

přes hory, doly, toky široké

se hnala vojska divě za sebou;

zem chvěla se na míle kol a kol

pod kroky, jež ji krutě deptaly,

a lesy šuměly a házely

jak vichrem zachváceny větvemi:

tak silně proudil chvatem vojska vzduch,

a vřavou těch již blíže cítili

juž každým okamžikem osudný

meč, kárající zradu krvavou

ve Ronsevalech černě spáchanou.

Na břehu řeky posléz zastihl

své nepřátele Karel Veliký,

a byla seč jak slunce nikdy víc

jí nespatří snad, bylo zápasů

tak hrozných, neslýchaných, krvavých,

že modro nebes bledlo úžasem...

Teď bědování tichlo povlovně,

juž nedul vichr, země netřásla

se více horečně, nob pomstěn byl

nad vrahy Karel, všichni leželi

na zemi rudé krví prolitou;

a slunce, více tím, co vidělo,

než neobvyklou cestou znaveno

se posléz znova k horám chýlilo

a shaslo tiše. Úkol vykonán

byl jeho dnešní... Všichni pohani,

již zradu spáchali na Rolandu,

juž v prachu leželi, jen Marsil král

byl ještě živ, ač zkrušen osudem.

Do Saragossy prchal temnotou.

Ta ale dlouho nehalila jej,

neb měsíc vyšel jasný; mlčenliv

na tiché luhy bílé světlo lil,

na řeku hlubokou, jež zaplála

jak stříbro; celý obzor jeden třpyt

byl průhledný, třpyt jeden zdřimlá zem,

a v šerém plání lunné záplavy

král Marsil prchající zoufale

se tyčil temně, obrovský jak stín.

Jej viděl Karel. V roucho bělostné

po boji byl se oděl krvavém,

plášť zlatý, těžký s ramen splýval mu

a koruna z blankytných safírů

a karbunkulů rudých svítila

mu na hlavě, na sněhu dlouhých kštic.

Na koně sedl, nocí velebnou

tak jistě jako hříchu odplata

jel za Marsilem. Marně poháněl

ten svého oře, stejně vzdáleně

vždy velký svého soudce vážný zjev

on viděl za sebou, a za ním zas,

jak zástup křivdu mstících andělů

dav franckého se jevil rytířstva,

ves bíle oděný, a každý z nich

měl v ruce bleskodeštný, nahý meč.

Tak jasnou nocí jako přeludy

král Marsil, Karel, jeho rytířstvo

bez slova jeli; svědkem měsíc byl.

Tak posléz Saragossy dosáhli.

Do zdřimlých sadů vnikl Marsil král,

krev s něho kapala, a pot se lil

mu s čela, s očí slzy pršely,

meč odhodil, a s koně seskočiv

do trávy pad’ pod starou olivu,

kde o vítězství kdys byl blaze snil.

Roj sluhů jeho k němu přikvapil,

a z pustých komnat vyšla královna

jak bílý zjev a bledá smrtelně,

a Marsil vida ji jal proklínat

se osud svůj, a Boha zapíral.

Tu Bramimonda ústa zavřela

mu tichým polibkem a sklonila

se k němu v trávu, promluvila tak:

„Na věži stála jsem a čekala

na posly, které zprávu přinésti

mi měli o tvém velkém vítězství.

V mé duši temné bylo tušení,

a pozvedla jsem zraky k blankytu.

Tu viděla jsem v světle démantném

zjev panny čisté, v slávě nebeské,

na rukou krásné dítě držela,

a byla hvězdou, byla lilijí,

jak o ní zajatá kdys křesťanka

mi byla mluvila, když dítětem

jsem ještě dlela v domě rodičů.

Zjev na mě hleděl smutně, soustrastně,

a slza v zraku plála nebeském.

Mně bylo sladce, úzko ale přec.

,Já miluji tě,‘ šeptal mimoděk

můj chvějící se ret. ,Však mezi mnou

a tebou strmí hradba osudná.

Ti, kteří v tebe věří, křivdí nám.‘

Však sotva že jsem domluvila tak,

tu zrak mé duše zbystřel zázračně

a vnikl v moře vidin hluboce.

Já viděla hispanskou slunnou zem

pod vládou kříže, šťastnou, svobodnou,

až Saracénů divá, velká moc

ji zaplavila krví, slzami

a do pout syny její jímala.

Já viděla, že křivdu spáchali

zde naši otci, Karel však že mstil

ten velký hřích, a spásu přinesl

těm, kteří před námi zde domovem.

A zase k zjevu vzhůru vzhlédla jsem,

a blíž mi byl, a zvolala jsem tak:

,Však onen Roland ďáblem jesti přec?

Jest spravedlivá chotě mého pře!‘

Tu azur modrý v stříbro změnil se

a stal se průhledným, a zírala

jsem v nedohledno, až kde spatřila

jsem zradu vaši, zřela Rolanda,

jak bojoval co hrdý pouště lev,

jak umíral co dítě čist a prost,

jak uleh’ klidně k věčné dřímotě,

tak klidně, prostě, svatovelebně,

jak ono slunce, které zároveň

s ním v spánek klonilo se v glorii...

Já viděla, jak duši vypustil,

jak cherubové k němu snesli se,

by v ráj ji vedli... To jsem viděla

a zaplakala velkým dojmutím...

Ó choti můj, já hořce plakala

ne méně pak nad pádem věrných tvých,

a nad křivdou, již s nimi spáchal jsi,

neb miluji tě celou duší svou,

ač hřích tvůj nenávidím smrtelně!

A vidouc neštěstí tvé sepjala

jsem ruce k modlitbě, a zvolala

tak vroucně k Bohu, jako znova teď:

,Ó, pane, muže mého tresci hřích

na hlavě mé, chci snášet, trpěti,

jej chraň však! Nevydej ho potupě,

do rukou nevydej jej nepřátel,

to znamením mi bude, Bože můj,

že k sobě voláš mě, že víra tvá,

ó, Kriste, pravá jest, jež odpouští!

Tvou, Kriste, budu! Ty mě vyslyšíš!‘

Můj choti drahý, klaň se v pokoře,

na slitování Boží spolehej!“

Tak Bramimonda králi pravila

a k srdci hlavu jeho přitiskla

a kropila ji vřele slzami.

V tom zaslyšela kroky za sebou,

a v lesku věčně krásných, svatých kvězd

se zjevil Karel v celé velebě:

stál s obnaženým mečem ohromným,

s tím mečem, který za den třicetkrát

vždy barvu svého lesk proměnil.

Teď rudým byl, a Karel všem se zdál

jak Boží posel, na svět vyslaný,

by křivdu káral. Hrůza z něho šla,

a sluzi Marsila jak plachá zvěř

se rozutekli temnou zahradou.

Král Marsil chvěl se, tvář měl schýlenou

na prsa ženy, Karel kovovým

děl hlasem velkým: „Ženo andělská,

já slova tvoje slyšel. Hodna jsi,

bys vešla v stádo Krista sladkého.

Však spravedlnost žádá železně,

bys chotě vydala mi na můj soud.“

„Jsemť slaba,“ odvětila královna,

„a chránit nemohu jej, žertuješ

tak krutě s bolem mým, ó císaři?“

A pevně hlavu chotě tlačila

ku srdci tlukoucímu v úzkostech.

Děl Karel: „Krutým nejsem, královno,

a proto nemám také odvahy,

bych z náruče ti chotě tvého vzal.

Ty pokud rámě svoje ochranné

kol šíje jeho držíš, jistým jest

jak v pevnosti, to, světlá paní, věř.“

Král Marsil sebou mocně pohnul teď,

vzdech ze rtů dral se těžký, smrtelný,

a Bramimonda náhle pustila

jej v trávu; ležel tich a nepohnut.

Bol její výkřikem si ulevil,

ne divokým, spíš k pláči dojemným,

jak raněného ptáka mroucí svist;

na tělo chotě hlava klesla jí,

na čelo jeho vtiskla polibek,

pak vztyčila se, slzy třpytily

se v očích jejích, tiše pravila:

„Bůh rozhodl, ó Karle, naši při!

Choť můj jest mrtev. Srdce puklo mu,

to hrdé srdce, které podrobit

se zde na zemi nikdy nechtělo.

Kéž Bůh se na věčnosti smiluje.

Jsemť v moci tvé, jsemť tvojí zajatou.

Do pout mě vrhni, odvleč v Cáchy své,

bys na mé hlavě pomstu vykonal,

již chystal jsi pro krále Marsila.

Nechť jeho křivdu moje smyje krev.

Však duši mé pro spásu dopřej křest.“

„Já povedu tě v Cáchy,“ Karel děl,

„však s královskou jak sluší nádherou;

jsi hostem mým a ne mou zajatou.

Ty hrůzy naše posud viděla’s,

teď velkou naši lásku uvidíš,

a ta tě v lůno církve povede.“

„Dík,“ šeptala a zahalila tvář,

a klekla vedle chladné mrtvoly,

i nechali ji v zdřímlé zahradě

pod září bílých hvězd, by oplakat

bez svědků mohla chotě, v samotě.

A bylo ticho v pustém paláci,

a ticho v městě, žádná oslava,

ples žádný radostný po dobytém

tak velkém, neslýchaném vítězství,

se v Saragosse neozývaly,

neb Karel žal a smutek vdovin ctil,

a netrpěl, by bujně rušen byl.

Když Bramimonda chotě pohřbila,

na druhé ráno časně za šera

dal Karel rozkaz znova k pochodu,

a k Ronsevalům vojsko bralo se.

Jel Karel opět v čele, královna

v svém vdovím rouše, kryta závojem

na velbloudu svém tiše seděla,

a rozjímala o svém osudu.

Přes hory, doly, lesy, pláněmi

se průvod vojska bral a nestanul,

až zase stráně k nebi strměly

u Ronsevalů, až se zjevilo

zas před zraky to místo osudné,

kde mrtví bohatýři největší

ve trávě leželi, jak skoseni.

Tu srdce každé bolem zachvělo

se znova mocně, zavzněl kvil a pláč.

„Ó, pánové,“ děl Karel, „pomalu

mi koně veďte, sám teď hledat jdu,

kde Roland leží. Jednou pravil mi:

až někdy zemru v dalné cizině,

tvář obrátím ke straně nepřátel

na důkaz, že jsem nepad’ v útěku!“

Šel Karel pěšky, tráva vysoká

se krví červenala rytířů,

a Karlu slzy s očí padaly.

Teď přišel tam, kde stály stromy dva

na mírném vrchu, balvan uviděl

a poznal rány, které Durandal

byl do kamene vryl, a zahlíd’ sléz’

tvář bledou, mrtvou svého Rolanda.

Vzlyk’ císař nahlas, objal mrtvolu

a tak byl bolem schvácen nesmírným,

že smyslů zbaven, jako mrtev kles’,

a výkřik žalů z prsou mužů všech

se nesl k nebi. Zvedli císaře,

jenž k životu se vrátil, zahleděl

se Rolandovi v bledý obličej

a líbal oči, plné temnoty,

a bolem schvácen omdlel po druhé.

Když vzkřísili jej, takto žaloval:

„Ó, Rolande, můj druhu, vsadiž Bůh

tvou čistou duši mezi květy v ráj!

Má radost s tebou navždy minula!

Až přijdu zpět do sladké Francie,

tu tázat se mne budou: Císaři,

kde Rolanda jsi nechal, hrdinu?

Až odpovím: jest mrtev, zahynul!

po celé zemi výkřik zavzní pak,

že osiřela sladká Francie.

Ty, květe spanilosti mladistvé,

tak velký žal mám v duši pro tebe,

že raděj bez života ležel bych!“

A svěsil hlavu, roztrhl svůj plášť

a plakal dlouho. Posléz vzpřímil se

a pravil měkce: „Padlým rekům hrob

teď vykopejte, všechny pohřbíme!“

Ruch nastal velký, mrtvé snášeli

a dlouhými je řady skládali

do hlubých jam, sypali rovy jim,

a myrrhu pálili a kadidlo.

Pak modlitby své mniši konali,

a ejhle, zázrak velký tvořil Bůh!

Strom nad každou vyrostl mohylou,

pln vonných květů, s výše azuru

zněl chorál krásný ze rtů andělských,

a světlo vycházelo ze země,

v níž franští bohatýři dřímali.

Když dozněl chorál, císař na koně

zas sed’, a chystali se k návratu

do krásné vlasti; sami nejeli,

neb Karel vezl s sebou Rolanda

a Oliviera a též Turpina.

Bez nich se vrátit nemoh’ v sladkou vlast!

Tři jejich srdce v drahou nádobu

byl uložil z bílého mramoru,

a těla jejich vínem umytá

a napuštěná vonným balšámem,

do bílé, měkké kůže jelení

dal zaobalit, na vůz položit

látkou pokrýt vzácnou z Galazu,

ze zlata zhotovenou, ze stříbra

a z hedvábu. Tak jeli průsmykem,

tak vrátili se v krásnou Francii.

Když do Cách přišel Karel, uložil

v té kapli těla padlých hrdinů,

již zázrakem sám Bůh byl rozšířil,

když umělec, který ji postavil,

v snech ponořen o kráse nebeské,

již v kámen vtělit chtěl, na rozměry

byl zapomněl, a byla úzká tak,

že v prostoru se jejím shromáždit

dvůr skvělý Karlův nemoh’ úplný.

Nad zoufalstvím snivého umělce

Bůh ustrnul se, rostla budova

do šířky, výšky v ladných poměrech

a v kráse ještě větší; poupě tak

se v lepou růži plně rozvine.

V tu kapli Karel reky pochoval,

pak v palác vzhůru kráčel po schodech

těch porfyrových, bronzem zdobených,

u jejichž paty fontán zázračný

své horké vody tryskal dymavé

a naplňoval léčnou parou vzduch.

Dům Karlův prostřed dvanáct paláců

stál pairů, jako měsíc v prostřed hvězd;

lesk nadzemský vycházel z nádhery

té dobru zasvěcené budovy;

však domy pairů pusty byly teď,

a smutek hleděl z oken vysokých.

Vzdych’ Karel z hloubi duše, posadil

na trůn se zlatý v síni z mramoru,

a mlčel v dumy truchlé ponořen.

Tu dvéře z dubu, stříbrem kované

a mnohým vzácným kamem zdobené,

se otevřely tiše, vešla v síň

jak hvězda krásná dívka. Pokorně

a cudně hlavu k prsům klonila

a oči pozvednouti neměla

hned odvahy, před dvorstvem Karlovým.

Když hlavu ale zdvihla, bílou tvář,

jež v moři zlatých vlasů tonula,

ke trůnu obrátila, oči své

jak blankyt smavé a přec nyjící

na císaře upřela, bylo všem,

jak sladký zvuk by slunným chvěl se dnem,

a v duši vnik’ jim něhou vzrušenou.

To Alda byla, Alda spanilá,

ta Alda, kterou bratr Olivier

byl Rolandovi reku zasnoubil,

když duše jeho po ní toužila

a láska v srdci jejím rozkvetla,

květ čarný, rosou rajskou kojený.

Zvěst, že se Karel vrátil, došla jí

do kláštera, kde v lesním úkrytě

na bratra čekala, na ženicha.

Na první zprávu k dvoru spěchala,

a nikdo kruté neměl odvahy,

o smrti Rolandově zpravit ji.

Šleh’ úsměv Aldě nyní ode rtů

jak snivý paprslek, a tázala

se Karla prostě: „Kde, ó císaři,

můj snoubenec, tvé sestry rodný syn?“

Něm Karel seděl, slzy kapaly

mu v dlouhý vous, na prsa, v zlatý háv.

Zrak Aldin zasmušil se, pravila:

„Žal velký jímá, Karle, duši tvou,

Ó, císaři, jest bolno viděti

nad vše, když slzy palné kapají

ze zraků, které stářím hasnou juž.

Co bolí tě? Co trháš dlouhý vous

svůj bílý jako sníh a hlohu květ?“

A Karel mlčel. Hrozné tušení

tu proklálo jí duši jako meč,

a bledá jako v sadě lilije

juž bezzvučným se hlasem tázala:

„Kde Roland jest?“ a oči těkaly

bez lesku, světla, shaslé, prázdnotou.

Děl Karel, síly všechny sbíraje:

„Po mrtvém, Aldo, muži tážeš se!“

Šept pohnul rtem jí, slova padala

jak listy rozervané růže v prach,

tak tiše, že je nikdo neslyšel,

když ševelila: „Pak též bratr můj

juž nežije.“ A stála jako sloup,

a bolest její němá, suchý zrak

víc dojaly než nářek vášnivý.

„Má dcero, sestro mladá duše mé,“

děl Karel, „Roland, rek můj, mrtev jest!

Tys ovdověla! Synu zasnoubím

tě vlastnímu však, světa koruna,

ač slabou, přec ti budiž náhradou

za lásky sen, jenž se ti rozplynul,

jak ranní zora záhy pomine!“

Teď Alda sebou hnula, vztyčila

zas hlavu, dívala se s podivem

do kola v síni, vše tak cize jí

se zdálo, světlo, nebe, předměty

a slova především ta Karlova,

a děla: „Těžce chápu, císaři...

Mně zdá se, že o živých mluvíš mi.

To nedejž Bůh, ni svatí, andělé,

bych žila, Roland můj když mrtev jest.“

A rovně jako socha ze sněhu

na stupeň trůnu padla. Zvedli ji

a myslili, že mdlobou schvácena.

Však těžce hlava její klesla zpět,

zrak shaslý byl – a duše v ráji juž.

A přišly zbožné panny klášterní,

a vynesly tu čistou liliji,

o kterou Karel truchlil hluboce

a celý dvůr a celá Francie.

Na druhý den, pod zlatým klenutím

ve svaté kapli v Cáchách shromáždil

kol sebe Karel všechny rytíře,

a Ganelona soudit kázal jim.

Při záři tisíc světel voskových

u hlavního z mramoru oltáře

ve zlatém hávu císař zahloubán

do temna svého bolu, naslouchal,

co radili mu jeho soudcové,

a v poutech, bled, však hrd stál Ganelon,

a slyšel slova, která pronášel

co žalobu teď Karel; pravil tak:

„Jest sketou, podlým zrádcem Ganelon!

Tam za horami v zemi hispanské

pod rovy dvacet tisíc rytířů

jej obžaluje! On jim život vzal.

On mému srdci vyrval Rolanda

a Oliviera. Prchla navždy tak

mi sladká radost z toho života.“

„Vše učinil jsem,“ zvolal Ganelon,

„co pravíš, Karle. Sketou nejsem přec.

Proč pomstu moji zradou nazýváš?

Pro Rolanda že záští cítil jsem

tak velké, jak ty pro něj lásku měl’s,

to přiznávám, a radost jeho smrt

mi působí a zkáza pairů všech.

Vždyť před tvou tváří, Karle císaři,

tu pomstu jsem jim zjevně přísahal!

Své křivdy mstít má právo každý přec?“

„To uvážíme,“ soudci zvolali.

A radili se, když se neshodli,

dva muži rozličného mínění

se vyzvali na souboj; poklekli

před zápasem a zpovídali se

a přijímali tělo Kristovo.

Z nich jeden Pinabel byl; věrný vždy

byl Ganelonův přítel, nechtěl teď

jej opustit, ač truchlil hluboce

nad zradou jeho černou. Pravil si:

„Já zatracuji zločin, zločince

však duše moje posud miluje,

a zmírá bolnou pro něj soustrastí.“

Tak pravil Pinabel, a v souboji

lvem bojoval; jsa skolen do prachu,

ku nebi vděčně zhléd’: Bůh uspořil

mu velkou muku, svědkem popravy

tak býti nemusil, a zemřel rád.

A vítěz jeho k soudu vrátil se,

do záře tisíc světel voskových,

do záře tisíc lampád svěcených,

pod zlatou klenbu kaple zázračné,

a pravil: „Pinabel byl pravý muž,

Bůh spravedlivě rozhodl však boj.“

A Karel pravil hlasem kovovým:

„Teď Ganelona suďte po právu!

Jest zrádcem! Smrti tělo propadniž,

a duši jeho soudiž Hospodin!

Syn jeho bez poskvrny jméno měj,

a statky jeho zdědiž, důstojnost,

a vdovu jeho beru v ochranu.“

A radili se... Ticho hluboké

ve kapli bylo, tiše hořelo

těch dvakrát tisíc světel. Ganelon

stál bled, však hrdě vztyčen, nechvěl se,

když hrobným hlasem zazněl rozsudek:

„Buď čtyřmi oři zrádce rozsápán.“

Teď jali ho, by k smrti vedli jej;

šel kolem Karla, dávná oddanost

a láska v zracích jeho zaplála.

Teď náhle cítil velkou vinu svou,

a viděl, jak byl ďábel svedl jej,

kdyď osobní svou křivdu stavěl výš,

než čest a blaho sladké Francie!

A schýlil hlavu, jak by prosit chtěl,

by císař odpustil, by žehnal mu

na dlouhou pouť do mrákot věčnosti.

Však Karel odvrátil se ke hrobce,

kde Roland dřímal. Vzdychl Ganelon

a vyvedli jej. Krutý byl to trest,

a výkřik hrůzy nesmírný se nes’

i ode rtů nejprudších nepřátel,

když bujní oři, k nimž byl přivázán

za údy odsouzený Ganelon,

pod švihem ostrých bičů na různé

se strany hnali v běhu šíleném,

za sebou trosky těla vlekouce.

Tak skončil Ganelon. Pokud však dech

měl v prsou, v temné duši vědomí,

byl důstojným a snášel jako muž,

a jediná ho bolest trápila:

ten nesmířený Karlův, těžký hněv.

A po celou tu dobu jeho muk

u Rolandovy hrobky Karel stál,

pod zlatou klenbou kaple zázračné,

a oplakával syna sestry své.

Do kaple vrátili se soudcové

a rytířstvo, a starý pravil Ném:

„Teď u konce vše, Karle. V palác pojď,

nech pláče juž a buď zas císařem,

nech žalu svého, volá povinnost.

Na trůn usedni, žezlo zase vem,

a vladařem buď. Čeká Francie.“

„Jsem unaven,“ děl Karel pošmurně,

„jest pro mou ruku žezlo těžké juž.

Pod touto deskou leží v temnotě,

co světlo starým zrakům dávalo.“

Bol velký všechny muže uchvátil,

když slova tato Karel pronášel,

a bylo mrtvé ticho. Zašlehla

tu náhlá záře v záři tisíc lamp,

a ejhle, průvod panen klášterních

se blížil hrobce, nesly na marách

při zvuku zvonů Aldu spanilou;

na vonných růžích zdřimlá ležela

jak bílá labuť. V tichu největším

ji uložily v hrobku mramornou,

by mezi Rolandem a bratrem svým

na slavné z mrtvých vstání čekala.

A znova propuk’ Karel v trpký pláč,

a těšit nedal se, a uslyšet

o trůnu nechtěl víc a o žezle,

a muži všichni byli zoufalí.

Tu ruka bílá na skráň vložila

se vzdušná mu, a hlavu pozvedl,

a Bramimondu viděl před sebou.

Byl překvapen tím zjevem spanilým,

v té bledé tváři krása nesmrtná

se krásou zjevovala pozemskou,

jak alabastrem svaté lampy plam,

a Karel kývl hlavou, pravil pak:

„V mou paměť voláš, paní, povinnost.

Za velký žal svůj žádej náhradu.

Vždyť lásku slíbil jsem ti křesťanskou.

Z mých korun vyber, které království

se tobě líbí v léno ti je dám.“

Tu svatý úsměv lící krásně šleh’,

a blouznivé své oči upřela

na císařovu bledou tvář, a tak

mu tiše děla: „Velký císaři,

já vyvolila juž svou korunu,

tu nejkrásnější, která na světě,

tu trnovou, již nosil Spasitel!

Jsem pokřtěna juž, tedy vešla jsem

v ráj nejsladší, tož v boží království.

Chceš, abych na tobě co’s žádala?

Nuž dovol mi, bych v řehol vstoupila,

bych žila zde v tom tichém klášteře,

jenž sousedem jest kaple zázračné.

Ó, žádám ještě více, císaři!

Ó, dovol mi, bych hrob ten střežila,

kde Alda spí po boku Rolandu.

Jest srdce moje kobkou hlubokou!

Pro všechen bol, jenž pod tou deskou dlí,

má ještě místa vedle bolů svých,

to moje srdce Bohem zkoušené,

v němž tolik mrtvé lásky pohřbeno

a tolik rozdupaných nadějí!

Smír bude v tom, když truchlit bude zde

ta, která ženou byla Marsila.

Ty ale, Karle, hlavu pozvedni,

a povinnost svou konej, úkol svůj,

jak věrní tvoji právem žádají.

Ó, buďme oba Bohu povděčni:

dal tobě velikost – buď velikým!

Mně sladší poskyt’ dar – já plakat smím!“

Tak pravíc k hrobce hlavu schýlila,

a Karel silný, klidný, veliký

jí němým pohledem jen děkoval,

a bohatýrská jeho postava

se kaplí brala krokem zvučícím

pod zlatou klenbou, která zářila

lamp tisícerých světlem chvějivým,

a vyšel ven pod klenbu nebeskou,

kde tisíckráte tisíc bílých hvězd

se rojilo, a pozved’ oči k nim,

a záře jejich silou mystickou

mu v duši svatou vnikla útěchu.

Tak ukonejšen Karlův velký bol

nad smrtí bohatýra Rolanda.