PÍSEŇ O ROVNOSTI

Kdys po Rovnosti

zoufalá píseň Revoluce,

zrozená v srdcí otroků,

vstříc zahřímala

bídné a podlé Moci.

Smetala tyrany s piedestálů,

jejich sochy a památky

na hrozný posměch stonavé Lidskosti.

Stavěla v slepé furii

nasáklé krví guillotiny;

vyhnala krále, sochy bořila, šlapala Minulost,

neb pomsty červ

uhlodal a v kořen uzrál

již lidskou trpělivost.

A zrozené století

vykoupali v krvi své nespokojenci

a pokřtili je:

„Rovnost, Svoboda, Bratrství“,

a myslili, že paskvil ten

pláč utlačených zastaví,

tyranů hlas

že zmlkne jásavý,

knížata purpury že svlíknou,

baroni peněžní že rozbijí

své banky a své závody,

že luzy nebude, jež hladová

pod královskými okny,

by rvala, pěsti zaťaté,

výhružné, stokrát opakované

své kredo o mase a chlebě...

Ty kasty a kastičky

od šlechty k měšťákům

jen smály se tomu bratrství

pod výsadami nakupenými,

pod právy historickými,

pod hromadami nahrabaného zlata,

pod záštitou shnilé a zbloudilé kultury!

A všechny ty kasty

jen vzpurně reptaly! co my, my, my,

my vladaři, my knížata, my baroni,

my měšťáci, my osvícenci věku,

my máme s luzou, které u strojů

a v tkalcovnách jsme opatřili chléb,

jež v našich dvorech u dobytka spí,

a naše drvo poráží

a naše okopává pole

a naše lány osívá,

s tou luzou, která v sklepních bytech

se peleší

a neduživé potomky

ku zlodějstvím a revolucím dochovává:

s tou máme v rovné řadě stát? –

A stále říkaly: My, my, my...

Vtom již jako zemní blesky,

jak nová moc

se černé ruce zdvíhají,

a jedna vedle druhé

hrozivě rostou,

a mocná záplava

ve skřeku, řevu,

z nejhlubší bídy člověčenstva,

jež mohla kdy vyvříti,

přichází k poznání

své síly, svého určení,

s odvahou zoufalou

buší na bránu Lidskosti

kladivy divokých, krvavých bolestí

šlapaných potřeb svých – kladivy násilí;

smělou a obrovskou pravicí Bídy

v předsvitu budoucí rovnosti

v podkopy náboj vkládá

a panstvu zpupnému pod nohy

své pomstou mluvící vrhá pumy...

Ohromené panstvo chví se

přívalu černých hord,

jehož puch protivný

pronikal dosud ze sklepů neb z galerií,

na místě posledním,

černých hord, jez v chrámech sedaly

vychrtlých s žlučovými obličeji

od práce ztrhanými,

s rukama tvrdýma, nejapnýma,

s těmi železnými klouby,

jež páchnou louhem, sazemi, dřevinou umrlčí.

Diví se v bohorovné pýše

a plvá dle zděděných tradic

bezcitných otců

mělkým smíchem zhýčkané kultury

smíchem snobů, stančíků

a odrodilých nízkočelců

na Dobyvatele,

kteří v urny vnoří brzy černé ruce

a stejně jak oni rozhodovat budou

o osudu lidstva

i jejich i svém.