PÍSEŇ „O RUCE MOZOLNÉ.“

Mozolná ruko, tvrdá jako kámen,

jenž v nitru skrývá jasný jisker plamen,

ty hradbo skalná, co již od pravěku

vzdoruješ válek bouravému vzteku,

a ač v tvém stínu kvetou luhy, role,

ty k nebi zvedáš přec jen větve holé –

ty čárný prute ve pravici Pána –

mozolná ruko budiž zulíbána.

Nad milenčino sladké obejmutí

mně dražší úsilné tvé postisknutí,

to vřelé, přátelské, vší šalby prosté,

že ruka s rukou v jedno srdce sroste,

ač z oka se mi při tom slza dere,

když vidím, cítím ty tvé jizvy steré,

a žes jak starý prapor rozedrána –

mozolná ruko budiž zulíbána.

Tyť usilovnou svojí prací, snahou

divoké lesy měníš na vlast drahou

a pustá lada v květné luhy, ráje,

že srdce zakochá se v také kraje,

že národ celý láskou pozaplesá,

až píseň velká vzletne na nebesa

před trůnem božstva pějíc hosiana –

mozolná ruko budiž zulíbána.

Ty rozněcuješ rodinné ohnisko,

kde srdce k srdci se tak vine blízko,

kde otec, matka, žena, muž i děti,

kde bratr, sestra svátek lásky světí,

kde čárně květou staré báje, věsti,

kde srdce ztracené zas najde štěstí,

když života mu loďka rozkotána –

mozolná ruko budiž zulíbána.

Ty chlebem daříš člověčenstvo celé,

ty připínáš i duchu křídlo smělé,

když pozemské, té tmavé ze propasti

zatouží po nebeské, rodné vlasti,

ty jako pilná včelka z vonných květů

med snášíš nevlídnému na tě světu,

ač sladkost jeho tebou nepoznána –

mozolná ruko budiž zulíbána.

Ty jak ten lásky prorok velký, svatý,

obláčíš v hedbáv i své kruté katy

a paláce jim stavíš převysoké,

že nezří tě pak v bídě přehluboké,

i trůny králů vzpíráš silou svojí,

že pevně v požehnaném míru stojí

jak v květných luzích skála věncovaná –

mozolná ruko budiž zulíbána.

Ty klenby stavíš bohu hospodinu,

v jejichžto šerém posvěceném stínu

se duše lidská zbožně ve prach metá

a k bohu touží zapomníc kol světa,

i musám snášíš kámen ku oltáři,

ač málo kdy tě lesk jejich ozáří,

vždyť chrámův jejích zavřena ti brána –

mozolná ruko budiž zulíbána.

Tys i můj národ nešťastný a padlý,

když do hrobu jej hrobaři už kladli,

vyrvala silou křečovitou slední

a k jasnému jej vynesla zas ke dni,

a když mu časem srdce zakrvácí,

ty rány hojíš tichou, pilnou prací,

ač při tom sama’s na krev rozedrána –

mozolná ruko budiž zulíbána.

O ruku tvrdá, že’s tak bídná, bídná!

Pakliže píseň sesterská a vlídná

ti aspoň trochu vřelým slovem lásky

ty sterých jizev shladit může vrásky:

tož přijmi ji co prvosenku léta,

jež vzkvetla ti na pustém luhu světa,

když od tvým stínem byla vyzpívána,

o ruko tvrdá, budiž zulíbána. –