PÍSEŇ O SLÁVĚ PRÁCE.

Je příliš pozdě již, a noc se naklonila,

výkřiky ptáků zní pod mými okny sad –

juž voní zahořkle do rána třešně bílá,

a žloutne obloha, však nechce se mi spat.

Nad prací nakloněn, tich zasnívám se o ní

a je mi jako oráči, jenž cizí líchou jde,

udiven oblohou, kde skřivani se honí,

a stopami, jež nalezá, kam pluhem zajede.

Pojednou zdá se mu, že život žije znova,

a v pole k přeorání ved’ jej dávný zvyk –

jsou stejné jeho myšlenky a stejná jsou i slova,

deroucí se k vyjádření na jazyk.

A píseň, do které svou slavnou radost vložil,

by zkolébal ji v sladký rytmu spád,

neznámý z vymřelých již dávno před ním složil,

když stejnou rozkoš nechal srdcem rozehrát...

Nad prací nakloněn, tich zasnívám se o ní

a hladím pohledem v polici řadu knih –

cos’ jako dech a píseň v tikot hodin zvoní

přátelsky a objímavě ke mně dneska z nich.

Z blan jejich zežloutlých v podivném ustrnutí

jsem často myšlenky své nejtajnější čet’,

a kouzlo marnosti jak vůně zavanutí

unášel v dálky hodin míjejících let.

Však přes to cítím teď v poznání nenadálém,

že pro pouhý zvuk písně květy hýří svět,

že zpívající oráč věčně bude králem,

kterému možno pot i mozol závidět.

A slova Mistrů všech, jimž naslouchal jsem v tichu,

na strunách stříbrných dojemně slyším hrát,

sta rytmů zvířených mi vzbouzí v srdci pýchu –

je dávno popůlnoc – a mně se nechce spat...

Do okna tluče mi a šerem lehce kývá

se větev třešňová – kolébá poupat sen;

zpívají ptáci na sadě, nebe se rozhořívá,

a brzo bude den...