Píseň o slunečnicích.

Nad plůtky zahrad blízko chaty,

u strážných domků železnic,

rád vídám, jak se tyčí zlatý

květ zářných velkých slunečnic.

Ty upřeně tak k slunci hledí

a točí za ním velký zor,

až pokryje se mraků šedí,

kams zapadajíc za obzor.

Tu v smutku skloní svoji hlavu

a snad si vzdychnou potají,

však vím, i ve snu v noci tmavu

se slunci ve tvář dívají.

A myslí si, jak zítra bude,

a zdali přijde slunce zas,

ty paprsky jak šípy rudé,

ty zlaté blesky, čirý jas.

Ach, ať je den, ať plá a svítí

a zláme všecky okovy,

mám lásku k slunci, kráse, žití,

ó slunečnice, jako vy!