Píseň o snivém květu.

Na kmen staré vrby,

jež se k vodě hrbí,

tak jak živý žal –

veliké a něžné

svoje květy sněžné

svlačec rozepjal!

Slunce žár kdy pálí

v úvaly a skály –

sní on potichu!

Dost on sladké rosy

pro svůj život nosí

v každém kalichu...

Na útlém on stonku

v mnohém chová zvonku

čisté motýly!

Mnohá skvoucí včela

v lemy jejich čela

hloub se nachýlí!

V nitro jejich květné

podvečer kdy vlétne

k spánku zlatý čmel:

v medné jich pak tůni

sladkou opit vůní

věčně dlít by chtěl!

A když v jitra tuše

jako píseň z duše

ven zas vyletí –

básník, jenž to vidí,

nejšťastnějším z lidí

mní se viděti!