PÍSEŇ O SRDCI

MOŘE je modré a z něho vychází

červené slunce do celého světa,

srdce je dobré a z něho vychází

červená míza do celého těla.

Moře je věčné a nepočítá léta,

ale srdce to umře třebas i dnes

a zmlkne jeho píseň rozechvělá,

stesk, touha, zmatek i ples.

Moře i srdce! Jitřní pohodou

slunce, oblaka, ptáci

nad vámi oběma jdou,

lodi a sny a piráti

sítě své ve vás rozprostrou,

políčí, oslní, lapí.

Slunce se samo neodvrací,

večer zem’ sama se odvrátí

a v tmách se utáboří.

Živý den na marách nedohoníš,

neboť on kvapí, on kvapí.

Každé lásce oči krásně hoří,

ale teď vzplanou a zkrásní,

jak zpíváš a voníš,

červená básni!

Ale, což nejsi po létech, srdce i moře,

jako sklenice vína, vypitá na strmé hoře

někým, který tam nikdy nevystoupil?

Jako bys nebylo,

jako bys nebilo!

Tolik se bojím, že ti dnes nerozumím,

hlas tlumím

a po své jitřní víře se ohlížím znova.

Jak zněl by tu výkřik! Ale nepovím slova,

abych tě, člověče-bratře, o všechno neoloupil...